Z jednoho „ne“ se může stát ohromná politická kauza. Zvlášť když jde o vládní limuzínu. Jenže tahle událost se týká Německa, kde auto, notabene vrcholný sedmičkový „bavorák“, není jen dopravní prostředek. Je symbolem průmyslu a taky národní identity.
A právě proto se spor o BMW řady 7 politika AfD Tobiase Rausche rychle změnil v něco mnohem většího než v otázku, kdo komu půjčí auto.
Související
Začněme tím, co se stalo. BMW stáhlo nabídku na prodloužení leasingu. V den, kdy se politik strany AfD (krajně pravicové strany Alternativa pro Německo) poprvé v historii stal předsedou zemského sněmu. Firma své rozhodnutí nevysvětlila a odkázala na to, že zákaznické vztahy nekomentuje.
Jenže to načasování je nápadné, i když samo o sobě nic nedokazuje. Klidně může jít o obavy o pověst značky. Mlčení BMW každopádně nechává prostor pro nejrůznější výklady. A AfD přesně takový prostor miluje a umí ho dobře využít.
Strana totiž proměnila spor o leasing služební limuzíny v příběh o pohrdaných východních Němcích a automobilka jí k tomu svým mlčením nechává prostor. Otázka přitom zní, kde končí právo firmy na vlastní hodnoty a začíná rozhodování podle politického přesvědčení.
Šéf BMW Milan Nedeljković jen několik dní předtím mluvil o pravicovém populismu jako o „jedu“ pro otevřené hospodářství. Pro exportní firmu, která závisí na mezinárodním obchodu, je takový postoj pochopitelný. Něco jiného je ale vymezit se proti politickému směru a něco jiného rozhodnout o konkrétním zákazníkovi, který byl navíc zvolen demokraticky ve volbách.
Pokud spolu tyto dvě věci souvisejí, měla by firma být schopna vysvětlit jak. A jestli spolu naopak nesouvisejí, měla by to říct zrovna tak. Bez vysvětlení zůstává podezření a s ním i otázka, podle jakých pravidel se soukromá firma rozhoduje, komu nabídne svá auta.
To neznamená, že by BMW muselo každému zákazníkovi vyhovět nebo že by politik měl mít na luxusní vůz nárok. Ale mělo by být zkrátka jasné, jestli automobilka postupovala z obchodních důvodů, nebo podle politického klíče.
Kritiku si ale zaslouží i AfD, která z toho udělala politické divadlo. Nejdřív zaslala vyčítavý otevřený dopis vedení BMW, a také veřejně požádala na síti X Elona Muska, zda by jim tedy nedomluvil zapůjčení tesel. Ano, pořád mluvíme o straně, která se profiluje jako ochránkyně německého průmyslu a tradic, a která nyní volá po americké Tesle, protože Musk s ní dlouhodobě sympatizuje.
A korunu tomu dávají prohlášení, že předseda frakce AfD v zemském sněmu Ulrich Siegmund bude teď raději na úřad jezdit na Simsonu.
Živí tím příběh o východních Němcích, kterým údajně „ti nahoře“ upírají důstojnost. Že automobil za veřejné peníze není politické právo a že si předseda sněmu může hledat jiného dodavatele, by nebylo dostatečné „vytěžení“ téhle kauzy.
Mimochodem, ta ironie se Simsony by také neměla zapadnout. Simsony si AfD vybrala za symbol východoněmecké hrdosti už před volbami a političtí kandidáti a sympatizanti na nich jezdili během předvolební kampaně. Přitom má v historii kapitolu, která se AfD příliš nehodí do krámu.
Zakladatelská rodina Simsonů byla židovského původu a za nacistického režimu čelila perzekuci, která ji donutila odejít. Potomci rodiny se proti využívání značky AfD ohradili a označili je za urážku svého jména.
Politické symboly zkrátka nejsou prázdné nádoby a vládní BMW je svým způsobem symbolem taky. Jestli v rozhodnutí automobilky politika roli hrála, má si to obhájit. Mlčení totiž pochybnosti neodstraňuje, naopak dává prostor těm, kteří z nich dokážou vytěžit nejvíc. BMW možná chtělo zabránit politické kauze, teď ji má na stole.