Venkovské usedlosti často skrývají velký potenciál, ale také řadu omezení. Tato zahrada musela zachovat průjezd na dvůr a zároveň nabídnout dostatek prostoru pro odpočinek, posezení i koupání. Právě propojení praktických požadavků s příjemnou atmosférou se stalo hlavní myšlenkou celého návrhu.
Související
„Nemusíte věšet hlavu, pokud je vaše zahrada z velké části zatížená technickým provozem. I když se po ní jezdí autem nebo slouží jako příjezd ke garáži, pořád se může proměnit v místo, kde budete rádi trávit čas,“ říká zahradní architekt Ferdinand Leffler.
Oheň na venkov patří
Jedním z největších úkolů bylo změnit vnímání prostoru. Místo klasického dvora, který působí především jako komunikace, chtěli architekti vytvořit zahradu, kterou se pouze neprojíždí, ale kde se skutečně žije a odpočívá. Pomohla tomu kombinace plných vrat, promyšleného členění prostoru i použitých materiálů. Dlažba a zpevněné plochy nepůsobí jako parkoviště, ale přirozeně navazují na okolní zeleň a architekturu statku.
Výsledkem je dvůr, který neztratil svou funkčnost, zároveň ale zve k posezení. Součástí návrhu se stalo také ohniště. Podle Lefflera jde o prvek, který k venkovské zahradě přirozeně patří. „Na venkově je prostor a byla by škoda takový prvek nevyužít,“ vysvětluje. Ohniště vytváří přirozené centrum zahrady a rozšiřuje možnosti jejího využití od jara až do podzimu.
Bazén, který nepůsobí jako z hobby marketu
Největší výzvou se stal bazén. Moderní koupací zóna totiž může u historického statku snadno působit nepatřičně. Architekti proto vsadili na jednoduchost a poctivé přírodní materiály. „Bazén u venkovského stavení nesmí vypadat jako něco přeneseného z městského showroomu. Potřebujete pracovat s pořádným dřevem, kamenem a fortelnými materiály, které nezapřou, že jsme na venkově,“ říká Leffler.
Na bazén navazuje pergola ze subtilní ocelové konstrukce. Namísto rustikálních ozdob zvolili architekti lehký kov, který historickým budovám nekonkuruje a zůstává vizuálně v pozadí. Konstrukci navíc majitelé nechávají postupně obrůst popínavými rostlinami, například vistárií nebo révou. „Je lepší tyto prvky schovat mezi zeleň, než na ně upozorňovat. Právě to je cesta, která podle mě funguje dlouhodobě,“ dodává.
Autoři projektu zdůrazňují, že zahrada není stavba, kterou lze jednou dokončit a uzavřít. Rostliny se mění, stromy rostou a způsob využívání prostoru se během let vyvíjí spolu s rodinou. „Majitelé dobře vědí, že zahrada je živý organismus. Je skvělé se po roce nebo dvou znovu sejít a říct si, co funguje, čeho by mohlo být víc a co by naopak stálo za změnu,“ říká Leffler. Právě schopnost průběžně reagovat na vývoj zahrady podle něj odlišuje povedené realizace od těch, které po několika letech přestanou svým majitelům vyhovovat.
Zdroj: Ateliér Flera
