Už více než deset procent obyvatel Česka tvoří cizinci. A zatímco firmy volají po dalších pracovnících pro provozy 24/7 i dopravu, firmy čelí byrokratickým průtahů a omezeným kapacitám úřadů. Analýza pořadu Bilance navíc ukazuje na fenomén „brain waste“ – tisíce vysokoškolsky vzdělaných uprchlíků pracují u pásu, protože jejich hlubší integrace není dotažená.
Český trh práce se nachází v paradoxní situaci. Přestože v zemi žije přes 1,1 milionu cizinců, z nichž půl milionu přišlo po ruském útoku na Ukrajinu, firmy stále marně hledají tisíce dalších zaměstnanců. Podle průzkumů společnosti ManpowerGroup nemůže přes šedesát procent zaměstnavatelů obsadit volná místa.
„Ono se to málo říká, politicky to není úplně pozitivní téma, ale česká ekonomika se už v tuto chvíli bez pracujících cizinců neobejde,“ upozorňuje v pořadu Bilance generální ředitelka ManpowerGroup Jaroslava Rezlerová.
Zatímco loni dosáhlo věku 50 let přibližně 190 tisíc pracujících lidí, pětadvacetiletých je na trhu práce pouze 95 tisíc. „Za patnáct let nám bude chybět zhruba sto tisíc lidí, kteří by aktivně na trhu pracovali,“ varuje Rezlerová.
Doprava a nonstop provozy: Češi už o ně nemají zájem
Závislost na zahraniční pracovní síle je nejvíce patrná v průmyslu, potravinářství a dopravě. Například v pardubické společnosti CEE Logistics tvoří cizinci (především z Ukrajiny, Kazachstánu a Moldavska) již osmdesát procent všech řidičů.
„Ubývá českých řidičů. Pro mladou generaci tato pozice není zajímavá kvůli odloučení od rodiny a nepravidelné pracovní době,“ vysvětluje personální ředitelka firmy Martina Semerádová.
Podobná situace panuje v potravinářství. Holding Agrofert potvrzuje, že provozy jedoucí v režimu 24/7 se bez cizinců prakticky zastaví. „U Čechů je specifikem, že nechtějí pracovat na směny, o víkendech a svátcích. Není to ani otázka peněz, prostě tam pracovat nechtějí,“ říká mluvčí holdingu Pavel Heřmanský.
Byrokratické „stropy“ a spory o kvóty
Firmy se snaží chybějící lidi dovážet prostřednictvím vládního programu Kvalifikovaný pracovník, narážejí však na striktní kvóty a kapacity českých úřadů v zahraničí. Podniky vyhledávají v cizině konkrétní pracovní síly, dokonce si je tam školí. Stát jim pak pomáhá urychlit pracovní a pobytová povolení. Například pro Kazachstán je ale kvóta nastavena na pouhých pět set žádostí ročně, což podle zaměstnavatelů neodpovídá realitě trhu.
„Jsme pod tlakem podnikatelských svazů, abychom kvóty navyšovali. Ale musíme se dívat i na kapacity zastupitelských úřadů, bezpečnostní aspekty a integrační politiku,“ oponuje Lukáš Prokeš z ministerstva průmyslu a obchodu. Přestože celková kapacita programu je třicet tisíc žádostí ročně, loni jich bylo zařazeno jen jedenáct tisíc, protože v některých zemích jsou kapacity nevyužité, zatímco jinde kriticky chybí.
Fenomén „brain waste“ a právníci u montážních linek
Klíčovým tématem je uplatnění ukrajinských občanů, kterých v Česku žije přes 600 tisíc. Přestože jde o populaci obecně mladší a vzdělanější, než je český průměr, jejich potenciál se zdá nevyužit.
Sociologické výzkumy totiž ukazují, že zatímco na Ukrajině pracovalo 45 procent z nich jako specialisté, v Česku tuto roli vykonává pouze šestnáct procent. „Největší kategorie tvoří pomocní a nekvalifikovaní pracovníci. Lidé se přesunuli z vysoce kvalifikovaných pozic k obsluze strojů a montážím,“ popisuje socioložka Paulína Tabery z CVVM.
Typickým příkladem nevyužitého potenciálu je Vladyslava Cherneha, která do Česka utekla se svou matkou z válkou zdevastovaného Záporoží. Ačkoliv na Ukrajině získala magisterský titul v oboru práva, v České Lípě nyní vykonává pomocnou manuální práci v továrně.
„Na začátku mi to dělalo potíže, ale chápala jsem, že potřebuji peníze a musím to dělat. Na výběr nemáte,“ popisuje svůj profesní propad pro Bilanci žena, která plánuje práva dostudovat na české vysoké škole.
Bariéra jménem čeština a integrace „etapy B“
Podle expertů Česko zvládlo krizovou „etapu A“ – tedy přijetí a ubytování uprchlíků – na výbornou. Selhává však v „etapě B“, která má zajistit jejich skutečné začlenění. Hlavní překážkou zůstává jazyková bariéra.
„Stát mění politiku a úřady práce teď podporují kurzy češtiny převážně pro vybrané obory, které chce obsadit, jako zdravotnictví nebo sociální služby. Lidé s jinou kvalifikací na jazykové kurzy zadarmo nedosáhnou,“ varuje Martina Mudrová z Integračního centra Praha.
Neziskové organizace, které jazykové kurzy nadále pro cizince zajišťují, si stěžují na nedostatek financí pro učitele. „Neexistuje veřejný zdroj, kam bych nyní mohla podat žádost o peníze na kurzy češtiny. Přitom je to hlavní důvod, proč Ukrajinci nepracují ve své kvalifikaci,“ říká ředitelka organizace Rodina v centru Petra Vlčková.
Někteří zaměstnavatelé navíc nemají motivaci k tomu, aby své pracovníky v jazyce vzdělávali. „Vyhovuje jim, že mají schopnou a levnou pracovní sílu na nízkých pozicích. Kdyby se tito lidé posunuli výš, zaměstnavatelé by o ně přišli,“ uzavírá Mudrová.
Svůj příběh pro Bilanci popsala i Oksana Shapirko, která navzdory vysokoškolskému vzdělání s vyznamenáním pracovala tři roky jako dělnice ve sklárně. Její příběh ilustruje začarovaný kruh, ve kterém se mnozí uprchlíci ocitají: náročný systém šesti směn (dvě ranní, dvě odpolední, dvě noční) jí sice zajistil příjem kolem 30 tisíc korun, ale neumožnil jí efektivní výuku češtiny.
„Abych se normálně učila češtinu, na to jsem neměla síly,“ vzpomíná Shapirko na to období. Její osud má však nakonec pozitivní vyústění – díky podpoře českých kolegyň ve sklárně a novoborské neziskovky Rodina v centru se jí podařilo češtinu zlepšit a získala kvalifikovanou pozici ve stavební firmě.
Vykořisťování a „černé“ agentury
Rostoucí počet cizinců s sebou nese i negativní jevy, jako je působení nelegálních pracovních agentur. Ty často zneužívají zranitelnosti uprchlíků, nabízejí práci za zlomek minimální mzdy a podmiňují ji ubytováním v předražených ubytovnách.
„Ve chvíli, kdy propojí zaměstnání s ubytováním, mohou člověka velmi snadno vydírat,“ potvrzuje Mudrová. Vláda na tyto praktiky plánuje reagovat iniciativou Kobra 26, která má potírat práci na černo a vykořisťování.
