Když začala válka na Ukrajině, na ruském plynu a ropě byla závislá nejen Česká republika i část Evropy. Po čtyřech a půl letech konfliktu a odchodu značné části zemí od ruských zdrojů ale stále některé evropské státy tato fosilní paliva z válčící země nakupují.
Zatímco v Česku znamenal odchod od nich pouze zvýšené ceny za energie, například v Moldavsku byla situace mnohem dramatičtější. Balkánská země byla totiž ještě donedávna závislá na ruském plynu téměř stoprocentně. Ten proudil do separatistického Podněstří, z něj pak vznikala elektřina, kterou spolu s plynem nakupoval Kišiněv. To se ale změnilo na začátku loňského roku, kdy Rusové plyn přestali dodávat.
Část země se dokázala na odstavení adaptovat díky napojení na rumunský plynovod a dodávkám ze Západu. Většinu elektřiny země nyní získává z Rumunska a vlastních zdrojů, kdy přechází na obnovitelnou elektřinu (OZE).
Jenže ani to není bez rizika. O tom, jaká jsou úskalí přechodu a jaká je aktuálně situace na místě, hovoří pro Aktuálně.cz Erika Langerová, odbornice na energetickou a kybernetickou bezpečnost z ČVUT.
Odpoutání se od Ruska a přechod na OZE zní pro Evropu i Moldavsko pozitivně. Jaká jsou ale v současné situaci největší rizika?
Těch rizik je několik. Vypíchnu jedno, které se děje nejen v Moldavsku, ale i na Ukrajině. Motivací přitom je mimo jiné navýšení odolnosti proti kinetickým útokům.
Když raketa zasáhne malou solární elektrárnu, ze systémového hlediska stále fungujete, není to jako kdybyste přišli o velkou uhelnou nebo plynovou elektrárnu. Podobnou logiku tak přebírají i okolní státy. Vidí v tom navíc bonus v podobě nezávislosti, kdy se elektřina vyrobí lokálně a decentralizovaně. V celém tomto regionu je teď obrovská snaha jít směrem k OZE i z vládní úrovně a jdou do toho poměrně velké peníze z dotací.
Moldavsko si stanovilo cíl dosáhnout do roku 2030 30% podílu obnovitelné energie na spotřebě elektřiny a 27% podílu obnovitelné energie na konečné spotřebě energie. Foto: Shutterstock
Kde je háček?
Obrovský problém je, že v tom vidí příležitost Čína. To, co se teď děje napříč celou Evropou – ale nejvíce je to vidět v její střední a východní části – je přechod od ruských fosilních paliv k „čínské“ elektřině.
Například u solárních elektráren nejde přitom ani tolik o samotné solární panely, ale o střídače, tedy zařízení, která převádějí stejnosměrný proud z panelů na střídavý proud využitelný v domácnosti nebo dodávaný do sítě.
Moderní střídače jsou běžně vybaveny softwarem pro vzdálený monitoring, správu a aktualizace. Právě tato konektivita představuje z bezpečnostního hlediska citlivé místo. Pokud by měl výrobce nebo někdo, kdo by se k těmto systémům dostal, možnost škodlivě ovlivnit větší množství střídačů najednou, mohl by v krajním případě narušit stabilitu sítě a vyvolat blackout. Nejde o to, že by samotná solární elektrárna představovala bezpečnostní problém, ale o to, kdo a za jakých podmínek může prostřednictvím softwaru elektrárnu ovlivňovat.
Všechny střídače mají v sobě digitalizovaný software a jsou trvale připojené na servery v Číně. To může být problém i v Evropě nebo u nás. Pokud se podíváte na zprávu NÚKIBu z loňského podzimu, před vzdálenou správou v Číně varuje.
Čína může spustit blackout
Jaké mohou být důsledky správy softwaru z Číny?
Pokud jich je v síti jen pár, nevadí to. Ale když jich máte 30 až 40 procent, existuje velice snadná cesta, jak dálkově síť ovládat nebo ji naráz vypnout, což může způsobit i blackouty.
Státy se snaží odcházet od ruských fosilních zdrojů, ale už nehlídají, zda si nevytvářejí novou závislost na Číně. Jsou to autoritářské a nebezpečné státy, takže vlastně jen vyháníme čerta ďáblem.
Jak reaguje na „odpojení“ tolika států od ruských zdrojů Moskva?
Jakmile se začne mluvit o tom, že by se některá země měla odpojit a osamostatnit, Rusko spustí protiakci v podobě dezinformací, že síť nebude po odpojení stabilní a nastanou velké problémy. V referendu v Pobaltí někteří lidé hlasovali proti, ale naštěstí se to nepovedlo. Teď už diskutují o nových propojeních.
Stačí vyřadit transformátor
Moldavsko vybudovalo dvě velká vysokonapěťová vedení z Rumunska, třetí vzniká. Jenomže na to, aby je nějaký nepřátelský aktér vyřadil, stačí pár dronů. Jsou ale podle vás fyzické útoky vůbec reálné?
Jsou. Myslím si, že se to tady neděje ne proto, že by to nešlo, ale spíše proto, že to zatím nikdo neudělal. Speciálně ve východních zemích je antidronová ochrana u rozsáhlých liniových staveb velmi obtížná a v mnoha případech nedostatečná.
Jaké je slabé místo evropských energetických sítí?
Pokud chcete způsobit co největší škodu, jdete po komponentech s nejdelší dobou obnovy. Typickým příkladem jsou výkonové transformátory. Jsou chlazené olejem a pokud dojde útokem dronu k požáru může to vyřadit z provozu rozsáhlou část sítě. Je to naprosto reálný způsob, jak infrastrukturu sabotovat. Navíc většina transformátorů se dnes dováží z Číny a dodací doba se pohybuje v řádech měsíců až let.
Dron oproti tomu stojí pár tisíc dolarů, pilota vycvičíte rychle. Je to nízkonákladový útočník, který může způsobit obrovské škody. Například v Německu klimatická aktivistická skupina vyřadila z provozu polovinu města na tři dny s minimálními náklady (naráží tím na událost z ledna, výpadku proudu v Berlíně v lednu 2026, kdy žhářský útok na energetickou infrastrukturu způsobil, že bez proudu zůstalo asi 45 tisíc domácností – pozn. red).
Když mluvíte o transformátorech: jedním z problémů, které měli v zimě Ukrajinci, byl nedostatek náhradních dílů. Jaký je stav teď, o půl roku později, v červenci?
Budu pesimistka, ale stále je to špatné. Můžeme být rádi, že se problémy Ukrajiny zatím nepřelily do Evropy. Transformátory jsou specifická zařízení, která výrobci nedrží skladem; vyrábějí se na zakázku a trvá to dlouho.
Navíc je po nich obrovská poptávka, protože se staví datacentra a posilují sítě všude po světě. Pokud infrastrukturu v Evropě nebo Americe někdo začne ničit, je to slabé místo systému – jsou to drahé, těžké a specifické komponenty. Oba kontinenty udělaly chybu, že přesunuly výrobní kapacity do Číny. Ta může dodávky kdykoliv zaškrtit, což jsme viděli už za covidu u jiného zboží. Evropa se sice snaží budovat kapacity, ale nejde to.
Takže je to jako s dělostřeleckou municí – taky nebyly žádné zásoby, vše se dalo na Ukrajinu a než se rozběhla výroba, trvalo to dva, tři roky.
U zbraní jsme měli aspoň nějaké know-how. V elektroenergetice je problém, že jsme ho kolikrát úplně ztratili. Podobná paralela je v české jaderné energetice – dlouho se nic nestavělo, takže jsme ztratili inženýrské kapacity. Firmy, které to umí vyrobit kvalitně a za rozumnou cenu, jsou už v menšině, trh drží Čína. Tempo růstu výroby je pomalé a chybí i základní suroviny.
Když se vrátím k Moldavsku – co vlastně mohou dělat pro energetickou nezávislost, když nemají moře, hory, vzácné suroviny ani velké řeky? Plyn ani ropu nemají.
To je nesmírně náročná situace. Za mě je to kombinace opatření. Jednak na diplomatické úrovni – posilovat vazby se sousedy, vstupovat do aliancí s přátelskými státy a propojovat s nimi infrastrukturu.
Dále je to optimální a diverzifikovaný energetický mix. Pokud vsadíte na jeden zdroj, je to špatně. Musíte mít portfolio takové, aby vás problém u jednoho zdroje nepoložil. Je špatně, pokud se pojede z 80 procent na OZE, kde jsou střídače z Číny. Je to jako investování do akcií – musíte diverzifikovat.
Co může dělat Rumunsko? Mají lepší podmínky, chtějí těžit plyn v Černém moři v projektu Neptun Deep. Ale i tam hrozí útoky ruských nebo ukrajinských dronů.
První věc je opět diverzifikace zdrojů. Pak je tu fyzická ochrana proti dronům a kybernetická bezpečnost. Ukrajina měla na začátku války problém se starými, neošetřenými systémy, ale investovali obrovské peníze do špičkové kybernetické ochrany. To mohou dělat i ostatní. Jde o technická opatření (jako detekce) i organizační, tedy práce s lidmi.
Inspirací je směrnice NIS2. Existují moderní řešení pro včasnou detekci incidentů využívající AI, která dokáže vyhodnotit chování sítě na pokročilé úrovni a určit, zda hrozí útok.
