Aktual.: 30.06.2026 13:30
Praha – Pro českou literaturu je typický určitý smysl pro černý humor a ironii či grotesknost. V rozhovoru s ČTK u příležitosti kongresu světové bohemistky v Praze se na tom shodli bohemisté Alessandro Catalano z univerzity v Padově a Minami Tojošimová z univerzity v Tokiu. Podle Tojošimové je pro českou literaturu typická kombinace vážného tématu s humorem, kterou by si v japonské literatuře moc nepředstavila.
„Milan Kundera tomu říkal středoevropský humor, ale já myslím, že se to projevuje mnohem více v české literatuře, a to je určitý smysl pro černou ironii, kdysi se tomu říkalo grotesknost, Hrabal tomu říkal pražská ironie. A to je něco, co opravdu překvapuje ještě dneska studenty,“ řekl Catalano. Jednou z oblíbených knih mezi studenty je podle něj například Spalovač mrtvol od Ladislava Fukse. Catalano černý humor v české literatuře vyhledává, občas se podle něj odráží i v současné tvorbě.
„V české literatuře asi nejspecifičtější rys je taková zajímavá kombinace mezi humorem a vážným tématem,“ řekla Tojošimová. Když se něco směšného objevuje v japonské literatuře, tak je to spojované spíše s lehčími tématy, uvedla. Ze současné literatury zmínila například knihu Smrtholka Lucie Faulerové. Za další rys české literatury označila kombinaci témat historie a každodenního života obyčejného člověka. Zmínila například dílo Bohumila Hrabala, Josefa Škvoreckého, Aleny Mornštajnové či Kateřiny Tučkové.
V dnešní době je podle Catalana literatura hodně nenárodní, i česká literatura začíná být podobná čemukoliv jinde ze světa. „Je vidět, jakmile není nic, čím by ta literatura vyčnívala, že svým způsobem začíná být velmi nezajímavý ten literární text,“ řekl Catalano. Podle Tojošimové je v poslední době v české literatuře tendence objevovat exotická dějiště. Zmínila například Annu Cima, která žije v Japonsku, nebo román Hodiny z olova od Radky Denemarkové.
„Něco, co opravdu charakterizuje těch posledních 30 let, je opravdu ohromný vzestup českých spisovatelek,“ řekl Catalano. Ve 20. století byla podle něj česká literatura poměrně maskulinní záležitost. Dalším modernějším rysem je podle něj fenomén pohledu na dějiny nikoliv očima hrdiny, ale prostřednictvím postavy, která by byla v historii úplně přehlížená.
Nejvíce napodobovanými českým autorem ve světě je podle obou bohemistů Karel Čapek. „To je něco, co se tady úplně podceňuje,“ řekl Catalano. Dalším napodobovaným autorem je podle něj Kundera a jeho narativní model, i jeho vliv se podle vědce podceňuje. V Itálii podle něj existuje třeba desítka autorů, kteří se snažili Kunderovým stylem inspirovat. Podle Tojošimové jsou dodnes v Japonsku velmi oblíbené Čapkovy hry.
V Itálii se podle Catalana proslavil například Patrik Ouředník, byl podle něj zhruba před 15 lety známější v Itálii než v Česku. Fenoménem byla podle něj i Bianca Bellová či kniha Žítkovské bohyně od Kateřiny Tučkové.
Do italštiny se podle Catalana předkládá asi osm až devět českých knih ročně, do japonštiny jsou to dvě až tři. Záleží i na délce knihy. Podle Tojošimové byla v Japonsku po návštěvě Tučkové poptávka po překladu další její knihy, například Bílá voda by se podle ní musela rozdělit na dva až tři díly.
Kongres světové bohemistiky se koná od 29. června do 3. července, tématem jsou Literatura a jazyk(y) v dialogu. Účastníci se zaměří například na český jazyk a literaturu v mezinárodních souvislostech či to, jak české kulturní dědictví funguje v širším evropském i světovém kontextu.
‚;
} else {
let zoneId = ‚78406‘;
zoneId = (zoneType === ‚autonaelektrinu‘) ? ‚230106‘ : zoneId;
div.innerHTML = “;
}
}
