Kdysi se tu podle pověsti odehrál zločin, který měl skončit až v pekle. Rytíř Michal z nedalekého Svrčova zatoužil po ženě, jejímž manželem byl zeman z nedalekého Ústí. Podle jedné z verzí pověsti ho nechal zavraždit. Když pak se svou novou ženou cestoval ve svatebním kočáře, země se pod nimi otevřela a oba zmizeli v hlubině.
Možná právě tak si lidé vysvětlovali místo, které bylo na jejich zkušenost příliš podivné. Hranická propast není obyčejná skalní jáma. Z jejího okraje vede strmý jícen k hladině jezírka, které vypadá jako dno.
Jenže dnem není.
Pod ním pokračuje zatopený systém, jehož skutečný konec dodnes nikdo nezná. Pověsti o propasti většinou spojovaly její vznik s nějakým zločinem a následným trestem. V některých verzích se provinil svršovský hradní pán cizoložstvím, v jiných vraždou nebo smlouvou s ďáblem. Výsledek byl podobný: země se pod ním otevřela a pohltila ho. Co je na tajemných legendách pravdivé?
O propasti se ale nemluvilo jen v pověstech. Už v roce 1580 o ní psal lékař Tomáš Jordán z Klauznburku. Zaznamenal také první známý pokus zjistit, co se ukrývá pod hladinou. Jeho přítel se tehdy potápěl na nádech a snažil se dosáhnout dna jezírka. Neuspěl.
Jordán přitom místo popsal jako útvar, který vypadá „jako peklo“. Zmínil také, že do propasti byli v minulosti shazováni lidé odsouzení k smrti. Z dnešního pohledu je zajímavé především to, že už tehdy existovala otázka, která se vrací dodnes: kam až temná voda sahá? O více než čtyři století později se odpověď stále hledá.
Od lana až k robotům
Na začátku 20. století se o systematické měření pokusil učitel a pozdější starosta Hranic Josef Václav Šindel. V letech 1900 až 1902 spouštěl z loďky sondu se závažím. Největší naměřená hloubka činila 36 metrů a více než šedesát let se považovala za definitivní. Jenže sonda měla jeden zásadní problém. Jezírko nekončí rovnou stěnou, ale jeho dno se svažuje a pokračuje pod skalním masivem. Závaží proto nemohlo jednoduše ukázat, kam systém skutečně vede. To zjistili až potápěči.
Rytíř, který zmizel v pekle
Podle jedné z místních pověstí se propast vytvořila v místě, kde se do země propadl svatební kočár rytíře Michala ze Svrčova a jeho mladé ženy. Rytíř měl předtím z touhy po ženě zavraždit jejího manžela. Novomanželé tak podle příběhu skončili v hlubině, možná až v pekle, a po jejich pádu zůstala hluboká jáma naplněná vodou.
V srpnu 1961 se Bohumír Kopecký jako první ponořil s dýchacím přístrojem vlastní konstrukce. Zařízení bylo velmi primitivní – vzduch mu dodával kamarád ze břehu hadicí. Kopecký se dostal do šesti metrů. Od roku 1963 pak začal systematický potápěčský průzkum.
Hloubka postupně rostla. Potápěči se dostali do desítek metrů, později přes stovku. S použitím modernějších dýchacích směsí a uzavřených okruhů začali pronikat ještě hlouběji. Jenže čím hlouběji se dostávali, tím méně dávalo smysl posílat dolů člověka.
Mojmír II. a poslední skok
Podle pověsti moravský vládce prchal před zrádnými velmoži, kteří ohrožovali Moravu. V noci je záměrně navedl k propasti a skočil do ní na koni, aby pronásledovatelé ve tmě následovali jeho stopu a zahynuli také. Jde samozřejmě o pověst, nikoli doloženou historickou událost. Příběh se ale v místní tradici dochoval dodnes.
450 metrů pod hladinou a stále žádné dno
Právě tady nastoupily dálkově ovládané roboty. V roce 2016 se jeden z nich dostal do hloubky 404 metrů a Hranická propast tím překonala dosavadní světový rekord a stala se nejhlubší známou zatopenou propastí na světě. Ani tehdy ale dno nalezeno nebylo – průzkum zastavilo technické omezení. O šest let později, v srpnu 2022, se podařilo hranici posunout ještě dál. Podvodní robot společnosti UNEXMIN GeoRobotics sestoupil až do hloubky 450 metrů pod hladinu. Ani tam však na dno nenarazil. Data naopak ukázala, že podzemní prostor pokračuje dál. Hranická propast tak dodnes zůstává nejhlubší známou zatopenou propastí na světě. Když se k 450 metrům pod hladinou připočte 69,5 metru suché části propasti, dostáváme se k hodnotě 519,5 metru. To je současná ověřená a naměřená hloubka, nikoli údaj o skutečném dně. To totiž stále nikdo neviděl.
Pověst: Kmotrova díra
Hranická propast má také starší německé označení Gevatterloch, tedy Kmotrova díra. K němu se váže jiný příběh než k rytíři Svrčovovi. Dva muži byli navzájem kmotry svých dětí, ale kvůli žárlivosti se z nich stali nepřátelé. Jeden z nich při cestě zabloudil a spadl do propasti. Zachytil se růžového keře a volal o pomoc. Druhý stál nahoře a chvíli váhal, zda svého soka zachránit, nebo ho nechat zahynout. Nakonec podle pověsti zvítězilo svědomí. Muže vytáhl a oba se usmířili. Jejich přátelství pak zpečetil sňatek jejich dětí. Pověst tak dala tajemnému místu nečekaně smířlivý konec.
Co se skrývá pod vodou?
Proč je ale propast vůbec tak hluboká? A jak mohla vzniknout? Právě tady začíná vědecký příběh, který je skoro stejně zajímavý jako místní legendy. Hranický kras tvoří staré vápence a oblast protínají hluboké geologické struktury. Dlouho převládala představa, že Hranická propast vznikla takzvaným hydrotermálním krasověním: z hlubin sem měla vystupovat voda obohacená oxidem uhličitým, která postupně rozpouštěla vápenec zdola nahoru.
Výzkum Geofyzikálního ústavu Akademie věd ČR ale později nabídnul jiné vysvětlení. Podle geofyzikálních měření mohl systém vznikat klasickým krasovým procesem, tedy působením povrchové vody, která pronikala do horniny shora. Následný vývoj oblasti, hluboké zlomy a také působení vody s vysokým obsahem oxidu uhličitého pak mohly jeho podobu dále ovlivňovat. Přesný vznik propasti proto není uzavřenou kapitolou.
Geofyzikální měření zároveň ukázala vodou saturované prostředí přibližně do hloubky kolem jednoho kilometru. To neznamená, že je Hranická propast prokazatelně kilometr hluboká. Naznačuje to ale, že její podzemní systém může pokračovat výrazně dál, než kam se dosud podařilo dostat s robotem.
Schéma zobrazující propojenost Hranické propastí s příkopem, který později zaplnily mořské sedimenty. Podle týmu vědců tak propast vznikla stejným způsobem jako většina jeskyní, tedy krasověním směrem od povrchu.Foto: Geofyzikální ústav Akademie věd ČR
Místo, kde chyba může znamenat smrt
Hranická propast není nebezpečná jen svou hloubkou. Pod hladinou čekají úzké průchody, členitý terén, napadané kmeny a větve, nestabilní skalní bloky i proměnlivá viditelnost. Právě proto se nejhlubší části dnes zkoumají především pomocí robotů. Česká speleologická společnost uvádí, že průzkum v největších hloubkách je na hranici fyziologických možností člověka. A letos se nebezpečí propasti znovu připomnělo.
5. srpna 2026 zemřel při ponoru v Hranické propasti Jan Enčev, zkušený jeskynní potápěč, hasič a letecký záchranář z Kladna. Jeho poslední ponor probíhal během několikadenní akce, při níž se mimo jiné testoval nový podvodní robot určený pro průzkum hlubokých částí propasti. Podle České speleologické společnosti měl být původně sólovým ponorem do maximální hloubky 40 metrů, při němž Enčev fotografoval a natáčel napadané části stromů a práci robota.
Později se však potápěč dostal do výrazně větší hloubky. Ztratil kontakt s ostatními a už se nevynořil. Jeho tělo bylo nakonec nalezeno a vyzvednuto z hloubky 186 metrů. Okolnosti nehody vyšetřuje policie. Tragédie ukázala, že mezi fascinací neznámem a skutečným průzkumem Hranické propasti existuje velmi tenká hranice. Čím hlouběji člověk sestupuje, tím složitější je nejen samotný ponor, ale i případná záchrana.
Robot, který má jít ještě hlouběji
Příběh Hranické propasti zatím nekončí. Speleologové připravují další průzkumy a chtějí využít modernizovanou techniku, která by se měla dostat mnohem hlouběji než dosavadní rekordních 450 metrů.
Projekt označovaný jako Hranická propast 1300 počítá s robotem schopným pracovat v hloubce kolem 1300 metrů. Jestli se tam někdy skutečně dostane, může přinést odpověď na otázku, která provází Hranickou propast od prvních písemných zmínek. V roce 1580 se člověk pokoušel zjistit, jestli má temné jezírko vůbec dno. O více než čtyři století později se nám snad podaří její skutečné dno najít.
Zdroj: ostrava.rozhlas.cz, archives.cz, jeso.nature.cz, hranickapropast.cz, speleo.cz, ig.cas.cz