Kinosál byl dlouho vnímaný jako svatostánek. Místo, kde sledujeme konkrétní dílo společně s desítkami lidí a zároveň máme čas jen pro sebe a vnitřní komunikaci s plátnem. Taková je alespoň bláhová cinefilní představa. Pro většinu lidí však kino představuje společenskou událost, často propojenou s dalšími aktivitami, povětšinou večeří či předcházející procházkou. Ať už jde o rande nebo výlet s rodinou. Během filmu sdílíme emoce se svými blízkými.
A to platí i dnes v digitální éře, kdy se pro audiovizi stalo normou domácí sledování. Návštěva kina je spíše jakýmsi luxusem, výjimečnou nadstavbou, nikoli nutností, pokud chceme vidět nové filmy. V různorodých diskusích nejednou narazíme na argument typu „do kina nechodím, protože lidé kolem mě chroupou popcorn, a navíc je to drahý, radši si něco pustím doma na 4K televizi“.
Jde víc o zážitek samotný než o film
Zatímco multiplexy s unifikovaným programem budou o platící návštěvníky bojovat stále obtížněji, kina s kurátorovaným programem, jež do popředí staví události, diskuse či úvody a místo popcornu prodávají ledovou matchu s koláčkem, mají budoucnost zářivější. Pokud dnes jdeme do kina, chceme něco víc než film. Chceme se potkávat, sdílet emoce s ostatními. Primární není film, nýbrž zážitek.
Minulý rok sítě zaplavila videa z promítání Minecraft filmu. Celosvětově. Lidé křičeli, čekali na oblíbené a virální hlášky nastíněné už v traileru, sál bouřil, křičel a házel popcorn. Ve vyhrocených případech publikum odpalovalo petardy, na jednom z videí bylo dokonce možné vidět, že někdo přinesl živou slepici. Chaos a živelný ekosystém demonstroval sílu internetové subkultury.
Teď po sítích kolují videa diváků, kteří během promítání životopisného snímku Michael chodí v kostýmech před plátna a zpívají písně společně se zpěvákem na projekční ploše. Tomu jde na ruku i samotný film. Nejde o vyprávění, nýbrž koncertní zážitek. K němu explicitně burcovala i Billie Eilish během propagace nového dokumentu v režii Jamese Camerona, jenž posouvá stylistické možnosti koncertního záznamu.
Interpretka vybízela návštěvníky k tomu, aby se nebáli tančit a zpívat. Billie Eilish – Hit Me Hard and Soft: The Tour je totiž opulentním, výsostně okázalým popovým spektáklem, kde je dunící sound design stupňující fanouškovské výkřiky z koncertů svou energií lehce přenositelný i na publikum v kině. A to rozhodně není pasivní. Zejména divačky impulzivně poskakují před plátnem, točí se u toho, zpívají… zkrátka jako na koncertě.
Tři příklady z nedávné doby se vážou k filmům s jasně definovanou a dlouhodobě etablovanou fanouškovskou základnou, podepřenou multimediálním prostorem. Prodává se značka, osobnost. Subverzivní či neobvyklá filmová řeč je podružná, snímky jdou cíleně na ruku tomuto koncertnímu a eventovému zážitku. Ostatně Minecraft film pak na streamu vyšel i ve speciální karaoke verzi. V něčem se tak vracíme zpátky ke kořenům.
Kina byla kdysi něco jako pouť
Představa divadla coby strnulého prostoru, kde je povolen jen občasný smích a potlesk, se začala plně formovat až poté, co byla dramata uzavřena do budov. Pozvolna v 16. století, naplno pak v 19. století. Do té doby dominovaly amfiteátry pod otevřeným nebem. Publikum hlasitě interagovalo s dějem. Sténalo, demonstrovalo údiv, hurónsky se smálo, případně bučelo. Jak bylo nedávno například vidět v citlivém melodramatu Hamnet během závěrečné katarze v „Shakespearově“ Globu.
Primárně nižší vrstva publika s levným vstupným „na stojáka“ přímo před jevištěm byla na tento způsob komunikace zvyklá, na rozdíl od boháčů usazených na balkonech. Šerosvitem protkané budovy s daleko menší kapacitou později vedly k prodeji dražších lístků čili jasně vyprofilované skupině, která si mohla představení užít jako mnohem intimnější, tišší zážitek. Rozjuchaný kontrast tvořily vaudevilly, dlouho nálepkované coby pokleslá forma umění pro chudé. Tam se diváci nahlas bavili, hodovali, častokrát byli i vtaženi do inscenace.
Tento vaudevillovský model v rané éře přebrala i kinematografie, tehdy vnímaná jako pouťová zábava. Němé filmy doprovázené hudbou, hlasem vypravěče či ruchy byly většinou obohacené dalšími výstupy, zatímco se měnily kotouče. Šlo o bavičské pásmo, taktéž postrádající dekorum.
Pravidla pro chování v sále přišla až s postupnou průmyslovou profesionalizací kinematografie v 10. letech. Posléze se i z kinosálů, s celovečerní stopáží již naplno utopených ve tmě, stalo místo klidu, kde rušící přísedící okřikujeme jako v knihovně. Alternativní cesty pro hlasitější zábavu v 50. letech tvořily třeba autokina, vysoce populární především mezi teenagery.
I špatný film může být příležitost k zábavě
Komunitní promítání s takřka rituálními pravidly jsou spjatá s kultovními tituly. A ty navíc nemusí být ani kvalitní. Vzpomeňme třeba legendární a globálně pořádané projekce „nejhoršího filmu všech dob“ The Room. Topornou a líbezně neumětelskou klasiku znají diváci nazpaměť. Křičí ikonické hlášky společně s hrdiny a stálicí se stalo házení plastových lžiček, kdykoli se na plátně objeví lžička. Jde o nádhernou absurditu vycházející takzvaně odspoda, z čisté fanouškovské radosti.
Film (byť v tomto případě nudný a prachbídný) se stává prostředkem k nezapomenutelným večerům. Zážitkový ekvivalent bychom (mimo jiné) našli i u nás. A to třeba pravidelné projekce extravagantního campu Rocky Horror Picture Show v pražském kině Aero, kdy před plátnem děj filmu paralelně předehrávají performeři. Návštěvníci jsou vybavení sadou různorodých rekvizit a manuálem, který říká, co při rozsvícení příslušného čísla na plátně mají dělat. Společný tanec je samozřejmostí.
Kino Aero sází na sílu nostalgie dlouhodobě. Publikum sem chodí na filmy, které se nesmazatelně zapsaly do popkultury. Ať už jde o akční trháky se Schwarzeneggerem, Hannu Montanu, Stmívání nebo kino maratony Pána prstenů, jež se tu pořádají několikrát do roka. Hlasité jásání, tleskání či impulzivní odvaha jednotlivců nahlas říkat vtipy jsou půvabně prchavého charakteru. Jde o něco neopakovatelného, pouze teď a tady. Neměnný film je opředený zážitkem spjatým právě s divadlem, kde nikdy nic není pokaždé stejné. Jen nesmíme ve vlnách nostalgie utonout.
Pokud tedy tyto typy projevu začínají pronikat i do filmů promítaných v multiplexech, kde si publikum vezme prostor i film tak nějak za své, je to jedině dobře. Kontakt a pocit společného prožitku, byť projevený hlasitě, budou stále potřebnější. A kinosály se v eventový prostor budou pravděpodobně měnit stále častěji, dost možná půjde o jeden z mála udržitelných modelů. Vidět lidi křičet, chroupat popcorn a smát se je totiž paradoxně daleko méně rušivé než sledovat znuděné publikum, jež pravidelně otevírá zářící displeje mobilu a scrolluje.
