Když se filmového kritika Johna Powerse před časem ptali, jak by přiblížil Takešiho Kitana českému divákovi, řekl: „To je jako kdyby Karel Gott kromě zpěvu psal denně do novin, měl na svém kontě padesátku knih, a ještě třeba natáčel úspěšné filmy jako Hřebejk. A to všechno by zvládal celá desetiletí. Taková je Kitanova image v Japonsku.“
Říkají mu asijský Quentin Tarantino, ale on sám jednou prohlásil, že Tarantinovy filmy moc rád nemá. Přitom rukopis obou režisérů se opravdu v ledasčem podobá – jejich výstřední filmy oscilují mezi surovostí, kontemplací a groteskou. „Humor a násilí mají společné prvky. Přicházejí nečekaně a dovedou překvapit,“ řekl v rozhovoru pro CNN v roce 2008 Takeši Kitano, jehož záběr aktivit má rozptyl opilého střelce. Nejenže se věnuje filmu, ale je také autorem několika videoher, píše poezii, filmové recenze, sociálně kritické eseje a romány, z nichž některé byly i zfilmovány. I dnes, ve svých 79 letech, ještě příležitostně moderuje televizní pořady.
Mistr nevybíravých invektiv
„Jako kluk jsem chtěl být buď hráčem baseballového týmu nebo členem jakuzy,“ netají se Kitano svou fascinací japonskou mafií, která se stala jedním z hlavních témat jeho tvorby. Na radu matky začal sice studovat strojní inženýrství, ale atmosféra volnomyšlenkářských šedesátých let a jeho rebelantství způsobily, že akademickou půdu předčasně opustil. (Paradoxem je, že 34 let poté, co byl z Meiji univerzity vyloučen a věnoval se zábavnímu průmyslu, mu tentýž ústav udělil čestný titul bakaláře.) V roce 1970 tedy nechal studií a našel si práci jako obsluha výtahu v jednom tokijském striptýzovém baru. Když onemocněl jeden z místních komiků, Takeši za něj vzal záskok na jevišti a jeho nová kariéra byla na světě.
V roce 1970 založil komickou stand-up dvojici se svým přítelem Kiyoshim Kanekou a začali vystupovat pod uměleckým jménem Beat Takeši a Beat Kiyoshi neboli Two Beat. Kitano měl roli toho drzého a naivního, Kaneka byl ten rozumnější. V roce 1976 už vystupovali v televizi a stávali se stále populárnější, hlavně mezi mladými. Na jejich úspěchu měl lví podíl především Takešiho scénář k jednotlivým výstupům – nebál se provokace a jeho vtipy se nezastavily před ničím: často cílily do řad sociálně slabých, seniorů, zdravotně postižených, méně bystrých a nepříliš krásných.
Na základě stížností, které chodily do televize, pak byly některé Kitanovy texty cenzurovány. Nakonec se mistr nevybíravých invektiv rozhodl vydat na sólovou dráhu a duo se rozpadlo. Možná k tomu přispěla i Kitanova nechuť k týmové hře – často ve výstupech nečekal na narážku, vkládal se do dialogu kdykoli se mu zachtělo, a svého sparing partnera tak prostě převálcoval.
Jak zpustošit redakci bulvárních novin
Díky komické show, které se v Japonsku říká manzai, Kitano našel nejen svoji budoucí profesi, ale i svou nastávající. Mikiko byla stejně jako on manzai komička. Vzali se v roce 1978 a postupně přivedli na svět syna Atsushiho a dceru Shoko. Ta se později stala zpěvačkou a pod jménem Shoko Matsuda si v roce 1997 dokonce zahrála v otcově snímku Ohňostroj. Tatínek zase režíroval její hudební videoklip.
Na své soukromí je Kitano velmi háklivý a o rodině s novináři téměř nemluví. O to výbušnější byla jeho reakce v roce 1986, kdy bulvární týdeník Friday otiskl fotografie, na nichž se drží za ruku s jakousi mladou dívkou. Takeši si tehdy pozval několik kamarádů, společně se vypravili do redakce časopisu a jednoduše ji zdemolovali. Výtisky inkriminovaného čísla, které hanobilo komikovu pověst, pak spálili. Byl z toho skandál, který plnil stránky novin i televizní vysílání, a Kitano, který se celý incident nejprve pokoušel označit za vtip, později připustil, že se na jeho prudké reakci podepsala sláva.
Dílem proto, že Kitano toužil ještě víc vyniknout, a dílem proto, aby se vymanil ze šuplíku s názvem „komik“, přijal v roce 1983 svou první vážnou filmovou roli. V Oshimově snímku z období druhé světové války Veselé Vánoce, pane Lawrenci si zahrál seržanta v zajateckém táboře. A překvapil i rolí sériového vraha v televizním dramatu Kiyoshiho Okuba. Když diváci v kině uviděli tvář svého oblíbeného komika, začali se smát, ačkoli nebyl důvod. „Byl to šok,“ vzpomíná Kitano v dokumentu Scény u moře a dodává: „Vždycky jsem chtěl zkoušet různé věci. Komedie jsou ale jen jedním z mnoha žánrů.“
Když něco ulovíte, máte to sníst syrové
V roce 1989 pak přichází nabídka zahrát si agresivního detektiva ve filmu Ten chlap je magor!. Takešimu, zvyklému z televizních studií točit většinu záběrů maximálně dvakrát, se ale nechtělo příliš zkoušet. Ani režisér nemínil ustoupit, a tak Kitano s prostořekostí sobě vlastní navrhl vyměnit režiséra. Když mu napůl v žertu nabídli, jestli si natáčení nechce vzít na povel sám, souhlasil. Zásadně přepracoval scénář a výsledkem byl kasovní trhák a kritikou oceňovaný snímek v jednom jediném balení. Kitano tak odstartoval svoji filmařskou dráhu.
Hned svým třetím filmem však vyrazil veřejnosti dech, když místo očekávané gangsterky natočil poetický příběh ze světa neslyšících Scény u moře. V roce 1993 pak získal pozornost i zahraničních diváků, a to snímkem Sonatine odehrávajícím se v prostředí jakuzy. Takeši si tu zahrál mafiána, který má svému šéfovi pomoci ukončit válku gangů, ale když zjistí, že celá jeho mise je lest, s kamennou tváří kráčí smrti vstříc.
Ostatně hrdinové neodvratně a téměř s otevřenou náručí směřující ke svému jistému konci patří k emblémům Kitanových snímků, stejně jako třeba scény na mořském pobřeží, stříkající krev nebo záběry natočené statickou kamerou, během nichž se zdánlivě vůbec nic neděje. Nálepka největšího filmařského minimalisty je oprávněná. Ve svých filmech Kitano nebourá budovy, nenechává auta létat vzduchem, neohání se bojovým uměním, ale ukáže třeba muže mířícího pistolí a pak už jen kaluž krve. Mnohdy vám nedopřeje ani celou akci. Zato vidíte hrdinům do tváře. Zabíjí a umírá se tu se stoickým klidem. Řečeno slovy jednoho z kritiků: „Kitano nezneužívá násilí, zkoumá jeho podstatu.“.
Novináři prestižního francouzského filmového časopisu Cahiers du Cinéma na otázku, proč točí tak úsporně, Kitano odpověděl: „Je to jako japonská kuchyně, jejím základem jsou sashimi. Ingredience musí být čerstvé. Když něco ulovíte, máte to sníst syrové.“
Velmi blízko smrti
V srpnu 1994 měl Kitano těžkou nehodu na motorce. Utrpěl zranění, která způsobila ochrnutí jedné poloviny těla. Musel podstoupit náročnou operaci, aby vůbec mohl používat obličejové svaly, které ale i tak zůstaly poznamenány. Jeho přátelé a kolegové se shodují, že havárii předcházela Kitanova psychická krize. V té době už slavný televizní komik a filmový režisér si náhle nebyl jistý, zda má jeho práce a život vůbec nějaký smysl.
Fakt, že při nehodě neměl helmu, může svědčit o jeho fanfarónství, nebo taky o tom, že si ji nevzal s jistým záměrem. Sám Takeši později potvrdil, že nehoda byla zřejmě „nevědomým pokusem o sebevraždu“. Bulvárnímu tisku, který v té době spekuloval, že Kitano pravděpodobně nebude schopen vrátit se k práci, dal svérázný umělec jasnou odpověď: krátce po svém zotavení v roce 1996 natočil poměrně povedený snímek Děti se vracejí a rok na to ještě úspěšnější film Ohňostroj, kterým definitivně potvrdil status moderního, mezinárodně uznávaného filmaře. A navíc začal malovat.
Jeho barevné obrazy svým zvláštně jednoduchým stylem připomínají malby Marca Chagalla a zdobí obaly nejednoho soundtracku k jeho filmům. Své práce začal vystavovat v galeriích a publikovat v knihách. Důležitou roli hrají v jeho již zmíněném a kritiky asi nejvíc oceňovaném snímku Ohňostroj. Příběhem muže, který se stará o svou nemocnou, umírající ženu, Kitano znovu narušuje svou pověst výlučně drsného jakuzy-filmaře a vytírá zrak všem, kteří by ho rádi zaškatulkovali.
Dvěma následujícím filmům, Ve spárech yakuzy a Loutky, se sice dostalo vlažného přijetí, zvláště ve Spojených Státech novináři psali cosi o pohasínající hvězdě, ale svým dalším snímkem, samurajským opusem Zatóiči, si Kitano reputaci napravil víc než dostatečně. Získal za něj několik mezinárodních i domácích cen, včetně Stříbrného lva na MFF v Benátkách. Svůj osobní život i kariéru pak zrekapituloval v letech 2005 až 2008 v sebereflexivní trilogii Takeshis‘, Sláva filmovému tvůrci! a Achilles a želva. V roce 2010 pak rozvířil kinematografické vody filmem Urážka, jehož „krví a střelbou“ se vrátil ke svým raným snímkům z prostředí jakuzy. Do temného japonského podsvětí se znovu ponořil ještě před dvěma lety, kdy natočil komediální krimi Broken Rage.
Na hranu a ještě dál
Kitano je tvůrce záměrně překračující hranice. Jedním z jeho „přes čáru“ je i populární japonská televizní soutěž z osmdesátých let Takešiho hrad (zábavná show byla na obrazovkách poprvé k vidění mezi lety 1986 až 1989 a později běžela i u nás v Česku). Soutěžící v ní závodí v různých fyzicky náročných a zároveň komických disciplínách. Mnohé úkoly se zdaleka nedají označit za bezpečné a humor v nich obsažený je mnohdy velmi krutý.
Tuhle třaskavou směsku sadismu a žertu má Takeši Kitano rád a s oblibou ji používá i ve svých filmech. Hra protikladů ho zkrátka přitahuje. Jako herec v emocionálně vypjatých scénách nehne ani brvou. Zatímco jeho herečtí kolegové mluví, on často mlčí. Jako režisér točí romantiku i brutalitu, krev i něhu. „Vztah něhy a násilí se podle mě podobá pohybu kyvadla: čím je člověk něžnější, tím více se může stát krajně násilným a krutým. Rozpětí dvou duševních stavů u něj může být největší, protože je schopen pociťovat ty nejhlubší city,“ tvrdí respektovaný režisér v autobiografické knize rozhovorů francouzského novináře Michela Temmana Kitano par Kitano (Grasett, 2010).
Japonsko ho zná hlavně jako komika a televizního moderátora, svět především jako kultovního filmaře. V japonské televizi má vlastní pořad Beat Takeši TV Tackle, kde s politiky a umělci debatuje na aktuální kontroverzní témata. „Existují dvě osoby – Beat Takeši a Takeši Kitano. A pak je tu ten třetí, který je oba ovládá. Takový ten mistr loutkář. Tomu ještě tak úplně nerozumím, má až příliš mnoho tváří,“ přiznává Kitano v již zmíněné knize rozhovorů svoji zvláštní rozpolcenost, kterou si ale vědomě hýčká, protože mu umožňuje vítězit na více frontách zároveň.