Nejvíce je tento boom vidět na růstu exportu vojenského materiálu. Zatímco v roce 2021 dosáhla jeho hodnota 15,2 miliardy korun, v roce 2024 se vyšplhala na rekordních 94 miliard. Jde tak o více než šestinásobný nárůst během pouhých tří let.
Podle prezidenta a výkonného ředitele Asociace obranného a bezpečnostního průmyslu Jiřího Hynka navíc tento růst neustává – v loňském roce může podle jeho odhadu dosáhnout 110 až 120 miliard korun.
Česko se tak podle dat Stockholmského mezinárodního ústavu pro výzkum míru prodralo v globálním žebříčku dodavatelů zbraní za pětiletku 2021 až 2025 na 17. místo. Není divu, že bankovní a investiční svět se stále intenzivněji snaží stát součástí této „české zbrojní horečky“.
Svědčí o tom i skutečnost, že banky v Česku podle vyjádření prezidenta České bankovní asociace a generálního ředitele Komerční banky Jana Juchelky loni půjčily zbrojovkám 80 miliard korun – tedy dvakrát víc než v roce 2024. Jak říká ředitel odboru pojištění vývozních úvěrů a investic EGAP Michal Janků, bankovní sektor v tomto ohledu zásadně změnil svůj přístup.
„Zatímco v roce 2016 bylo téměř nemožné sehnat banku pro financování projektu v obranném průmyslu, dnes se bankovní domy o tyto zakázky doslova perou a podstřelují se s podmínkami,“ uvedl na nedávné akci Ekonom Defence Forum, pořádané týdeníkem Ekonom.
Jak Janků zdůraznil, z pohledu samotného EGAP oblast obranného průmyslu rozhodně nikdy nebyla tabu. „V dnešní době činí tento sektor zhruba pětinu našeho portfolia,“ řekl.
Mohlo by vás zajímat: Robopsi s puškami vpadnou do domu jako první. Čína inovuje pravidla pozemního boje.
O peníze nouze nebude
Obrovská vlna zájmu o obranný sektor se zvedla i v investičním světě. V Česku je v tomhle ohledu průkopníkem investiční skupina Rockaway, která již před rokem 2022 spustila Rockaway Defense Fund zaměřený právě na investice do obranných a bezpečnostních technologií. Zatímco velké české zbrojovky se zabývají hlavně „pancířem a železem“, zmíněný fond spíše hledá firmy s důrazem na výzkum a vývoj.
Příkladem je i jeho první akvizice, společnost URC Systems, jež se zaměřuje na elektromagnetický boj. „Není to úplně typická zbrojní firma. Pracují v ní jak lidé, kteří prošli armádou, tak lidé, kteří nemají žádné zkušenosti z bojiště, ale jde o top experty a inženýry,“ říká Richard Trojan, Investment Partner & Managing Partner Rockaway Defense.
Český obranný průmysl je podle něj ve velmi dobré pozici, protože má v řadě oblastí dobré know-how. „Máme tu skvělé školy a velmi dobré IT odborníky, což je v době, kdy se boj přesouvá od železa k softwaru, velmi dobrá výchozí pozice, kterou navíc podpírá i fakt, že máme bohatou strojírenskou tradici. To nám dává vůči ostatním zemím slušnou konkurenční výhodu,“ říká.
Jeho slova ostatně dokládá i aktuální úspěch českého výrobce bezpilotních prostředků U&C UAS, který uzavřel kontrakt v hodnotě milionů korun na dodání dronů jednotkám americké armády rozmístěným v Evropě.
Celému obranému sektoru zároveň nahrává, že se do něj nyní valí kapitál. „Největší americké private equity fondy otevírají kanceláře v Evropě, je vidět, že kapitál se nyní přesouvá na tuhle stranu Atlantiku, a to je pro obranný průmysl obrovská příležitost,“ říká.
Achillova pata zbrojařů
Podle odborníků je zřejmé, že konflikt na Ukrajině byl a stále je pro český obranný průmysl příležitostí, jakou za předešlé tři dekády nezažil. Jak ale zároveň někteří varují, ani v tomto sektoru rozhodně není vše zalité sluncem.
„Často se setkávám s tvrzením, že Česká republika má dlouhodobou historii ve zbrojním průmyslu, což byla sice historicky pravda, nicméně rozpadem socialismu v roce 1989 došlo k brutálnímu útlumu kapacit,“ říká obchodní ředitel CSG Defence Richard Kuběna.
Když chce dnes firma v obranném průmyslu vstoupit do nové oblasti a začít vyvíjet techniku, která se na našem území ještě před rokem 1990 produkovala, ocitne se v obrovské personální a odborné nouzi. „Inženýrům na vyšší úrovni bylo v době rozpadu socialismu tak 35 let, dnes jim je tedy přes sedmdesát, jestli tedy vůbec ještě žijí,“ říká Kuběna.
Lidi je tak podle něj třeba hledat všude možně, kde to jde. Ať již v armádě České republiky nebo třeba mezi fanoušky vojenské techniky a vojenství, protože mají poměrně velkou znalostní bázi, kterou načerpali studiem literatury.
„Pokud ale chceme ze zbrojního průmyslu vytvořit výkladní skříň českého exportu, která by třeba časem mohla nahradit i sektor automotive, musí se především změnit přístup ve školství,“ říká Kuběna. Kromě Univerzity obrany a vojenských středních škol, kde si ale kádry vychovává česká armáda pro sebe, tu není technická univerzita, z níž by absolventi mohli rovnou přijít a pracovat v obranném průmyslu.
Typicky české slabiny
Na další slabiny ohrožující růst obranného průmyslu poukazuje i Jan Jireš, odborný poradce sekce obranného průmyslu Hospodářské komory. Některé z nich se týkají celé Evropy, kromě již zmíněného nedostatku kvalifikované pracovní síly sem patří příliš svazující regulace, roztříštěný obranný trh, slabý kapitálový trh či závislost na dodávkách klíčových materiálů z problematických zemí.
Další slabiny jsou už ale typicky české. „Jde například o absenci jinde běžných legislativních a institucionálních nástrojů na podporu exportních příležitostí pro obranný průmysl, nízkou míru investic do výzkumu, vývoje a inovací z rozpočtu ministerstva obrany, omezenou schopnost využívat obranných programů a fondů EU nebo třeba absence přímé komunikace a spolupráce mezi firmami a armádou,“ vyjmenovává Jireš.
Podle něj by mělo dojít k několika změnám a opatřením, díky nimž by se tyto slabiny mohly odstranit. Základem je podle něj to, aby stát skutečně usiloval o dosažení co největšího podílu domácího obranného průmyslu na modernizačních projektech českých ozbrojených sil a bezpečnostních sborů.
Zároveň je ale nutné reformovat akviziční systém na ministerstvu obrany tak, aby byl schopen flexibilně reagovat a umožňoval efektivní pořizování rychle se rozvíjejících vojenských technologií.
„Jinými slovy, některá technologická řešení a zbraňové systémy by měly být pořizovány spíše jako postupně vylepšované a průběžně poskytované ‚služby‘ než jako hotové produkty léta ležící ve skladech,“ vysvětluje Jireš.
Dále je podle něj třeba co nejvíce zapojit české výrobce do obranně-průmyslových a inovačních programů Evropské unie a NATO, kde je možné si „sáhnout“ na velké peníze.
V návrhu rozpočtu EU na období 2028 až 2034 je na obranné projekty určeno až 130 miliard eur, což je o řád víc než v předchozím sedmiletém období. „Pokud by český obranný průmysl nedokázal na svůj rozvoj získat adekvátní část těchto finančních prostředků, silně by ho to na evropském trhu znevýhodnilo vůči západoevropským konkurentům,“ upozorňuje Jireš.
Až skončí válka
Podle expertů se každopádně před českým obranným průmyslem otevírá příležitost, které neuškodí ani případný konec války na Ukrajině. „Český obranný průmysl fungoval před válkou na Ukrajině, funguje během ní a bude fungovat i poté, co tahle válka skončí. Bezpochyby byla akcelerátorem našeho růstu, ale rostli jsme již před ní,“ říká Kuběna.
Jak dodává, potřeba ve velkém investovat do zbrojení tu bude minimálně dalších dvacet let, což představuje obrovský potenciál nejen pro obranný průmysl, ale i pro navazující dodavatelské řetězce. Klíčem k úspěchu je podle něj ale i dosažení celospolečenského konsenzu, že obrana není nákupem „drahých hraček pro vojáky“, ale investicí do vlastní suverenity.
