Giovanni „Tinto“ Brass se narodil v roce 1933 v Miláně, vyrůstal však v Benátkách. Vystudoval práva, místo advokátní kariéry ale odešel do Paříže, kde pracoval v Cinémathèque française a učil se filmovému střihu. Po návratu do Itálie spolupracoval s dalším slavným režisérem Robertem Rossellinim.
Jeho první filmy měly k pozdější pověsti krále erotiky daleko: debut Chi lavora è perduto (do češtiny překládán jako Kdo pracuje, je ztracen) z roku 1963 spojoval politickou deziluzi, anarchistický tón a postupy francouzské nové vlny. Kritik Alberto Crespi z deníku La Repubblica ho charakterizoval jako „čistou Nouvelle Vague“, která přenesla Godardovu stylistickou i politickou energii do Benátek.
Teprve v sedmdesátých letech začal Brass spojovat sexualitu s mocí, politikou a penězi. „Natočil jsem tolik erotických filmů, protože jsem erotiku považoval za základní klíč k lidskému vyjádření,“ vysvětloval později. Nejvíc ho přitom zajímalo, jak prostřednictvím filmu zachytit ženskou touhu a sexualitu.
Právě to je klíč k jeho filmům jako Salon Kitty, La chiave, Miranda nebo Paprika. Sex v nich nefunguje jen jako atrakce. Filmová kritička Maitland McDonaghová upozornila, že Brass se zajímal „stejně o to, co se děje mezi ušima, jako mezi nohama“. Jeho ženské postavy podle ní často nepůsobí jen jako objekty mužské touhy; jejich sexualita vychází z jejich vlastních přání a iniciativy.
Caligula a nálepka pornografa
Tohle čtení podporuje i herečka Stefania Sandrelliová, která s Brassem natočila jeden z jeho nejznámějších filmů La chiave, česky Klíč. Po jeho smrti odmítla představu, že film stavěl ženy do podřízené role. „Klíč je film na straně žen,“ říká Sandrelliová a dodává, že mužská postava v něm „vypadá jako hlupák“.
Sandrelliová zároveň popsala Brasse jako režiséra, vedle kterého se při natáčení explicitnějších scén cítila bezpečně. „Když tě režisér obléká, tedy pomáhá ti, cítíš se chráněná,“ vzpomínala na natáčení filmu, v němž sama hrála velmi odvážnou roli.
Nejproblematičtější kapitolou Brassovy kariéry zůstává Caligula. Velkolepý projekt s Malcolmem McDowellem, Helen Mirrenovou, Peterem O’Toolem a Johnem Gielgudem měl spojit sexualitu s portrétem absolutní moci. Producent a zakladatel Penthouse Bob Guccione však později do filmu vložil explicitní nesimulované sexuální scény, které Brass nenatočil, naopak se od výsledku distancoval.
Právě snímek Caligula mu přesto na dlouhá léta přilepil nálepku pornografa. McDonaghová ale upozorňovala, že takové zařazení jeho práci příliš zjednodušuje. Salon Kitty a Caligulu chápala spíš jako polemiky o tom, jak moc dokáže sexualitu deformovat a proměnit v nástroj ponížení.
Od osmdesátých let už Brass erotický film neopouštěl. Klíč, Miranda, Paprika nebo Monella upevnily jeho pověst filmaře posedlého tělem, voyeurstvím a ženskou sexualitou. Pro jedny šlo o osvobozující provokaci, pro jiné hlavně o líbivě natočenou sexualitu.
Související
Sám Brass ale svou práci až do konce života chápal jako obhajobu touhy a svobody. V rozhovoru k devadesátým narozeninám shrnul svou filozofii jednoduše: „Láska je jediná transgrese, která nám ještě zbývá.“
Právě tenhle rozpor po režisérovi zůstává. Začínal jako experimentátor ovlivněný Godardem a Rossellinim, skončil jako nejznámější evropský autor erotického filmu. Nahota u něj nebyla jen provokací. Byla způsobem, jak mluvit o touze, moci, směšnosti i svobodě: tématech, kvůli nimž jeho filmy dodnes vyvolávají stejně silné odmítnutí jako obdiv.
VIDEO: Burleska je pro všechny, lidé se lépe ztotožní s nedokonalou holkou, reagovat uraženě na reakce mužů není vhodné. Na granty nedosáhneme, vadí nahota
Zdroj: ANSA, La Repubblica, The Guardian, Film Comment, British Film Institute