Česko má za sebou rok od podpisu smlouvy s korejskou firmou KHNP na nové bloky v Dukovanech. Je podle vás české jádro na začátku své nejsilnější éry od spuštění Temelína?
Rozhodně ano. A říkám to i proto, že jsem bytostný „jaderník“. Byl jsem u toho, když se stavěly Bohunice, Dukovany i Temelín. Je to obrovské poučení a zároveň závazek. Z hlediska energetické bilance a možností získávat elektřinu je pro Českou republiku jaderná cesta v podstatě jediná.
Teď nás čekají dva nové bloky v Dukovanech, následně Temelín a pak se ukáže, co přinesou malé modulární reaktory. Z pohledu české energetiky jde o mimořádně důležité období.
Co považujete za největší výzvu? Samotnou výstavbu, nebo nedostatek lidí?
Pokud jde o výstavbu, největší výzvou bývají věci, které dnes ještě neumíme úplně odhadnout. Na druhou stranu to, co vidím nyní, mi dává důvod k optimismu. Komunikace mezi investorem, tedy Elektrárnou Dukovany II, a společností KHNP funguje na velmi vysoké úrovni a přípravné práce zatím v podstatě nemají skluz.
Tým Petra Závodského (generální ředitel společností Elektrárny Dukovany II a Temelín II – pozn. red.) odvádí perfektní práci a Korejci jsou prostě Korejci. Ti to umějí.
„Mlaďoši“ se vše naučí
Často se ale mluví hlavně o nedostatku odborníků i lidí. Je to podle vás skutečně problém?
Pokud jde o odborníky, nejsem takový pesimista, jak bývá dnes zvykem. Ano, vysoké školství jich nevychovává tolik, kolik bychom potřebovali. Chybí také masivnější vládní nebo ministerská podpora technických oborů už od základních škol. Jenže podobné obavy jsme slýchali vždy.
Dívám se na to pohledem své generace. Nám tehdy v podstatě ještě neoschl inkoust na diplomech a už se začalo stavět. To, co dnes zvládne jedna lžíce bagru, tehdy dělalo dvanáct chlapů s lopatami. Počet lidí na staveništi byl šílený, ale všechno se podařilo zorganizovat.
Přišli zkušení lidé z klasických elektráren a my „mlaďoši“ jsme se to naučili. Nakonec se vychovala generace, která spouštěla dukovanské bloky tempem dvou bloků během dvanácti měsíců. Věřím, že současní inženýři a manažeři dokážou podobných úspěchů dosáhnout také.
Jste dnes optimističtější než před rokem, kdy se dokončovala smlouva s Korejci?
To není úplně jednoduché říct. Ale pozitivně vnímám samotné uzavření smlouvy i to, že je na projektu cítit tah na branku.
Korejskou mentalitu trochu znám. Přes odborné konference s nimi komunikuji už deset let a vím, jak pracují. Současně se ale oni budou muset naučit chápat naši mentalitu a věci, které jsou důležité například pro Státní úřad pro jadernou bezpečnost. Jsem optimista hlavně proto, že se ví, co je potřeba udělat, a všichni jsou na to připraveni.
Co bude pro Korejce v českém prostředí nejtěžší?
Evidentně způsob života a náš pohled na práci. Korejci jsou schopni pracovat čtyřiadvacet hodin denně a někdy jen těžko chápou, že u nás se pracuje osm hodin s hodinovou přestávkou na oběd a kouření. Už jim v přátelském módu říkám: „Prosím vás, dávejte si na tohle pozor.“
Další rozdíl je v řízení. U nich funguje mnohem silnější hierarchie. Člověk, který něco projednává, si často musí nechat schválit každý krok, zatímco jeho český partner bývá mnohem autonomnější a má větší pravomoci rozhodovat.
Tohle bude potřeba překonat. Pak samozřejmě přijdou otázky norem a české legislativy, i když základem jsou americké kódy, podle kterých se projektuje.
Česko může být klíčovým jaderným hráčem
Může se podle vás Česko díky dostavbě Dukovan stát v jaderné energetice jednou z klíčových zemí Evropy?
Věřím, že ano. Musí to ale být komplexní. Nestačí, aby některé firmy získaly zakázky na výstavbu. Musí na to reagovat i školství. Pokud se podaří firmy v České republice zakotvit tak, aby se nepodílely jen na výstavbě, ale také na údržbě a celém minimálně osmdesátiletém provozu elektráren, můžeme být na evropské špici.
Obrovskou konkurencí bude Švédsko. Je to také desetimilionový národ s obrovským technickým zázemím. Jen mají trochu jinou povahu. O svých plánech moc nemluví. Teprve až když je to totální „trotlfest“ a všechno je rozhodnuté, vyjdou s tím ven a rozjedou to s obrovskou silou. To bude náš velký konkurent v boji o prvenství.
Vidíte ale pro takovou ambici dostatečné politické odhodlání?
Teď určitě ano. Pro opozici to navíc není téma ke sporu, protože chce v podstatě totéž. Je vidět, že například pan ministr Karel Havlíček se ve své agendě energetikou zabývá z obrovské části.
„Vstupenka“ do Evropy
Očekává český průmysl od Dukovan velký impulz? Mají tím naše firmy šanci na „vstupenku“ do Evropy?
Určitě ano, ale musíme být realisté. Jedna věc jsou přání českých firem a druhá realita KHNP. Korejci mají jiný přístup k výběru dodavatelů. Jsou důslednější a vyžadují přísné certifikace.
Ani z vládní úrovně už se neopakuje paušální číslo šedesáti procent pro český průmysl. Prostě platí, že pokud firma uspěje ve výběrovém řízení, je to v pořádku. Je to na našich lidech a vedení firem, jestli to pochopí a budou dostatečně konkurenceschopní.
Co očekáváte, že se změní do příštího léta – tedy dva roky po uzavření té smlouvy?
Předpokládám, že už bude hotový takzvaný úvodní projekt s mnohem přesnějšími specifikacemi. Po konci léta by také KHNP měla zahájit první výběrová řízení, takže se ukáže, jak jsou firmy připravené.
Velmi mě zajímá i to, jak se podaří rozhýbat vysoké školy. Dnešní mladí lidé vědí, že jádro je atraktivní obor, ale zároveň je to náročné studium. Je jednodušší vybrat si některý z „měkčích“ oborů.
Pokud se nepodaří získat dostatek lidí tady, Korejci to říkají otevřeně: „Tak si je dovezeme.“ Je to otázka nabídky a poptávky.
Je podle vás v Evropě patrný obrat? Ještě před několika lety řada zemí od jádra ustupovala a Česko i často dost silně kritizovala. Dnes ale uznávají chybu a vracejí se k němu.
Jsem přesvědčený, že ano. Když i Němci s těžkým srdcem říkají, že to „podělali“, když to říká předsedkyně Evropské komise, Němka – je to velmi zajímavý signál. Francie jede tvrdě dál, Anglie staví a má program Rolls-Royce SMR.
Švédsko, Polsko, Bulharsko nebo Rumunsko, ti všichni startují. Holanďané chtějí dva bloky, Belgičané ustoupili od zavírání reaktorů a italská premiérka Giorgia Meloniová patří k nejhlasitějším podporovatelům jádra.
Je vidět, že jaderná energetika se znovu stává velkou součástí evropské energetické strategie.
Čím si vysvětlujete, že si jádro znovu získává podporu?
Jádro je špičková technologie. Vezměte si třeba kulturu bezpečnosti. Mladší generace už netuší, že dřív byly v každé domácnosti porcelánové pojistky s drátkem a pískem. Když to prasklo, bylo standardní tam protáhnout jakýkoliv měděný drátek a spojit to. Z hlediska bezpečnosti je to dnes šílené.
Jádro vás naučí, že tohle musíte mít v hlavě zakázané. Žádný obor není tak perfektně prověřený. Je to hnací motor pro vzdělání i techniku a podle mě má našlápnuto stát se znovu hybatelem energetiky, podobně jako v minulé polovině století.
Zapadá podle vás jaderná energetika do konceptu takzvané zelené politiky, o které se teď v Evropě poměrně často hovoří?
Pro mě ano, protože jaderná energetika je nejzelenější. Stačí se podívat na data. Jedna kilowatthodina z jádra má ekvivalent uhlíkové stopy kolem 25 gramů CO₂, zatímco u větru je to zhruba 11 gramů a u solární energie kolem 34 gramů.
Já ale slova jako „zelený“ nemám moc rád. Víte, slovo energie ve veřejném prostoru úplně zdomácnělo, ale energie je schopnost konat práci. Když mi někdo řekne, že platí moc za energie, odpovím mu: „Přines mi účet, já ti ho proplatím.“ Ten účet je totiž za elektřinu.
Celý ten koncept „zeleného“ je podle mě trochu zmatení pojmů. Důležité je, aby daná technologie odpovídala fyzikálním zákonům a splňovala požadavky na ochranu životního prostředí. Nemusíme jí říkat zelená jen proto, aby byla podporovaná. Věřím, že v evropské taxonomii bude jednou jádro mezi nízkoemisními zdroji s plnou podporou, stejně jako je tomu dnes u větru.
