Když se v září 2012 stal Vlastimil Picek, bývalý náčelník generálního štábu, prvním náměstkem ministra obrany Alexandra Vondry (ODS), řada kritiků si ťukala na čelo. Česko v tu chvíli srovnávala s jihoamerickými či africkými juntami, kde se k moci dostávají vojáci.
Jenže to nebylo zdaleka všechno. Poté co Picka na pár dnů odvolala „zimní ministryně“ Karolina Peake (LIDEM), generál se na resort vrátil a premiér Petr Nečas (ODS) z něj udělal rovnou ministra. Tahle funkce Pickovi vydržela i v následujícím úřednickém kabinetu Jiřího Rusnoka, jemuž se přezdívalo vláda přátel Miloše Zemana.
Picek pak zamířil do komunální politiky a jako člen hnutí Podpora občanů uspěl ve volbách. V letech 2014 až 2022 pak dělal starostu středočeskému dvojměstí Brandýs nad Labem-Stará Boleslav.
Aby se Vlastimil Picek, který letos na podzim oslaví 70. narozeniny, mohl v roce 2012 stát Vondrovým náměstkem, musel formálně opustit armádu a přejít do zálohy. „Vlastimil Picek se stává mým prvním náměstkem v době, která pro resort obrany není jednoduchá. Spolupracuji s ním dva roky a vážím si jej kvůli jeho zkušenostem a tomu, co dokázal v uniformě,“ uvedl jej Vondra.
Jenže to, co tehdy vzbuzovalo údiv, je dnes už o dost běžnější.
Na odpočinek nemusel
Tehdejší situace byla velmi podobná tomu, co nyní prožívá Karel Řehka. I Picek v červnu 2012 předal post náčelníka generálního štábu svému nástupci Petru Pavlovi a hned v létě začal řešit svou politickou budoucnost. Jeho cesta ale byla o to jednodušší, že nikam nekandidoval a místo na ministerstvu rovnou získal.
To Řehka se ještě jako aktivní příslušník Armády ČR nyní pokouší prokousat do Senátu, volební kampaň zahájil ve čtvrtek 30. července. Na sítích zveřejnil předtočené video, v němž oznamuje spolupráci se Starosty.
Stal se jejich kandidátem v obvodu Plzeň-město, o plnohodnotném členství v hnutí Víta Rakušana zatím nemluví. Ani nemůže, protože by tím porušil zákon o vojácích z povolání, který se na něj až do konce kontraktu, který mu zanikne 31. srpna, vztahuje.
Jak armáda pohlíží na případ Karla Řehky
-
Voják z povolání je ze zákona povinen se podrobit určitým omezením svých občanských a politických práv, například zákazu být členem politické strany nebo politického hnutí.
-
Nicméně kandidovat na veřejnou funkci na kandidátní listině některého subjektu anebo s jeho podporou voják zakázáno nemá. S tím se logicky pojí i možnost vést politickou kampaň. Opačný výklad by byl příliš restriktivní a znevýhodňoval by vojáky proti ostatním kandidátům.
-
I tak je voják nicméně povinen dodržovat některá omezení, zejména zákaz ve vojenských objektech pořádat politická shromáždění a provádět politickou agitaci. Rovněž je povinen chovat se i mimo službu tak, aby neohrozil vážnost a důvěryhodnost ozbrojených sil.
-
Za dodržení těchto podmínek je voják oprávněn kandidovat ve volbách a ucházet se o veřejnou funkci, a to včetně funkce senátora Parlamentu ČR.
Zdroj: odpověď Generálního štábu Armády ČR pro Aktuálně.cz
Bývalých vojáků, které může Řehka v říjnu u voleb napodobit a získat politickou moc, je přitom hned několik. Nejznámějším z nich je logicky prezident Petr Pavel. I díky tomu, že vedl vojenský výbor NATO. Byl tedy v nejvyšší funkci, jíž voják v Severoatlantické alianci mohl vůbec dosáhnout.
Volbami úspěšně procházel – až do loňského podzimu – také Radovan Vích (SPD). Ve sněmovně vydržel dvě období. Ovšem ani poté, co liberecký lídr hnutí Tomia Okamury v posledním klání neuspěl, na odpočinek nemusel.
Vích se stal náměstkem ministra obrany, který na Jaromíra Zůnu (za SPD) a celý resort dohlíží, aby fungoval tak, jak si Okamura přeje. Ostatně profesionálním vojákem byl i sám Zůna či jeho vrchní ředitel pro vyzbrojování Ján Gurník.
Voják rekordman?
A jestli někdo z generálů politickému lákání skutečně podlehl, pak je to Hynek Blaško. Od svého odchodu z ozbrojených sil v roce 2012 se zúčastnil hned několika voleb a svou kariéru spojil s řadou subjektů. Před deseti roky se nejdřív na společné kandidátce SPD a Zemanovců (SPO) prokousal do zastupitelstva Karlovarského kraje. V roce 2017 vedl SPO ve sněmovních volbách ve Středočeském kraji, ale bez úspěchu.
Před osmi lety se snažil jako nestraník za SPD probojovat do Senátu v obvodu Chrudim, ovšem ani tentokrát nezískal dost hlasů. V roce 2018 pak přes počáteční kritiku vstoupil do hnutí Tomia Okamury a uspěl ve volbách do Evropského parlamentu. A to dokonce tak, že díky preferenčním hlasům zválcoval z osmého místa všechny své kolegy.
Z SPD nicméně v roce 2022 vystoupil. Euromandát neobhájil, v obvodu Svitavy se před dvěma roky nedostal do Senátu a nezvládl ani loňské sněmovní volby, kdy vedl subjekt JSN v Pardubickém kraji.
Karla Řehku, zatím posledního z řady vojáků koketujících s politikou, přece jen od všech zmíněných jedna zásadní věc odlišuje. Díky svému nízkému věku a tomu, že neprošel někdejší Československou lidovou armádou, není jeho minulost poznamenaná členstvím v totalitní KSČ.
