Pro skutečný mírový proces s Izraelem neexistuje v Libanonu ani politická shoda, ani regionální podmínky. V rozhovoru se zpravodajem ČT Andreasem Papadopulosem to v Bejrútu uvedl Nizar Ghanem, výzkumný ředitel tamního institutu Badil. Hizballáh podle Ghanema nesloží zbraně bez tvrdých bezpečnostních záruk, bez širší dohody mezi Spojenými státy a Íránem se Libanon nedostane z kruhu násilí.
Podle libanonských úřadů si boje od 2. března vyžádaly téměř 2300 mrtvých, vláda odhaduje škody nejméně na sedm miliard dolarů (zhruba 144,6 miliardy korun).
V zemi právě platí desetidenní příměří zprostředkované USA, zatímco izraelská armáda dál drží pás území na jihu Libanonu a obě strany se už během klidu zbraní navzájem obviňují z porušování dohody.
Příměří je víc než trvalý mír
V těchto dnech sledujeme dvě linie mírových rozhovorů – mezi USA a Íránem v Islámábádu a mezi Izraelem a Libanonem ve Washingtonu. Jak moc jsou tyto dva procesy propojené? A pokud jeden zkrachuje, může to ohrozit i ten druhý?
Ano, podle mě jsou propojené jednoznačně. Existují dvě paralelní linie. Ta pákistánská se týká širšího regionálního urovnání mezi Íránem a Spojenými státy. Právě ona vytváří geopolitickou atmosféru, v níž se odehrává druhá linie jednání. Tyto dva procesy od sebe nelze úplně oddělit, i když se liší v tom, co přesně je na stole. Zatímco pákistánská linie řeší širší regionální rámec, ta libanonská, americko-izraelská, je mnohem konkrétnější: týká se jižní hranice Libanonu, jejího vymezení a případného dalšího politického procesu.
Co dnes drží příměří mezi Izraelem a Libanonem? A kdo především přiměl Izrael usednout k jednacímu stolu?
Myslím, že Izrael k jednání jednoznačně dotlačily Spojené státy. Zároveň se ukázalo, že Hizballáh neztratil veškeré své schopnosti, jak Izrael zřejmě očekával. Američané mají podle mě zájem na příměří v Libanonu i kvůli svým rozhovorům s Íránem. A je tu ještě jeden faktor – Izraelci vedli operace celé měsíce, ale nedosáhli všech svých cílů. Nedostali se k řece Lítání a nevybudovali tak širokou „bezpečnostní zónu“, jak původně chtěli. Byla to tedy kombinace více věcí: překvapení z kapacit Hizballáhu a silný americký tlak na příměří.
Komu příměří prospívá víc? Izraeli, Libanonu, nebo oběma?
Libanon má o příměří jednoznačně větší zájem, protože libanonská společnost touto válkou velmi trpěla. To, co se děje, není proporční. Na jihu dochází k masivní destrukci, celé vesnice i města jsou ničeny, bombardován byl i Bejrút. Z pohledu libanonské strany je tedy příměří naprosto zásadní a vláda ho požaduje už dlouhou dobu. Ale jak říkám, prioritou je příměří, nikoli mír. To je i oficiální linie vlády.
Jenže příměří je vždy dočasné, zatímco mír trvalý. Tak proč neusilovat o mír?
Ano, to je pravda. Jenže v Libanonu dnes neexistuje národní konsenzus na plnohodnotném mírovém procesu s Izraelem. Existuje konsenzus na příměří, případně na nějaké formě dlouhodobějšího klidu zbraní, ale ne na plném míru. Libanonci přišli v konfliktu s Izraelem o tisíce blízkých, a proto tu prostě není silná společenská poptávka po úplném mírovém procesu.
Pokud by se Libanon někdy opravdu přiblížil k míru s Izraelem, nemohl by to udělat sám a izolovaně od okolí. Takový krok by musel odpovídat i širšímu postoji arabských zemí, hlavně Saúdské Arábie, Egypta a do určité míry i Sýrie. Libanonská diplomacie se totiž historicky držela regionální linie a jen těžko si může dovolit jít úplně vlastní cestou. Spojené státy by rády ukázaly vývoj v Libanonu jako svůj diplomatický úspěch a možná i jako začátek mírového procesu, jenže Libanon je na podobný krok příliš malý a zranitelný na to, aby o něm rozhodoval úplně sám.
V Libanonu jsme přesvědčeni, že Hizballáh vznikl kvůli Izraeli
Mohl byste stručně vysvětlit, jak dnes vlastně vypadají oficiální vztahy mezi Libanonem a Izraelem? A zda opravdu sledujeme historický okamžik – jak o tom mluvil Donald Trump –, když libanonský prezident uvedl, že je „ochoten nepřímo jednat s izraelskými představiteli“?
Vztah Libanonu k Izraeli je historicky velmi konfliktní. Od vzniku Izraele stál Libanon po boku dalších arabských zemí ve válce a považoval Izrael za nelegitimní entitu. Zároveň Izrael po desetiletí okupoval jižní Libanon, což vedlo ke vzniku ozbrojeného odporu. V roce 1982 izraelská armáda vtrhla hluboko do země, až sem do Bejrútu, s cílem vytlačit Organizaci pro osvobození Palestiny. A právě tento vývoj nakonec vytvořil podmínky pro vznik Hizballáhu.
Nezapomínejme proto, že u nás v Libanonu jsme přesvědčeni, že Hizballáh je produktem izraelské okupace. Izrael držel jih Libanonu déle než dvacet let, až po oblast Lítání, a právě to posilovalo odpor na jihu země. Současně ale Hizballáh fungoval i jako íránská zástupná síla, která vyplnila strategické vakuum vzniklé po egyptsko-izraelském mírovém procesu. Libanon se tehdy ocitl ve zranitelné pozici a Írán do tohoto prostoru vstoupil.
Řekl jste, že Hizballáh nemůže složit zbraně bez „odstrašení“ vůči Izraeli. Co tím přesně myslíte? A kdo by takovou roli vlastně mohl převzít, když libanonský stát ani armáda dnes nemají plnou kontrolu ani nad situací uvnitř země?
Myslím tím, že Hizballáh nemůže složit zbraně, pokud nebude existovat věrohodné odstrašení vůči Izraeli na jihu země. Nemusí jít nutně o klasické odstrašení v podobě schopnosti zaútočit na Izrael. Může jít i o schopnost zpomalit nebo ztížit případný izraelský vpád natolik, aby ho to odradilo. Právě tak dnes funguje Hizballáh – asymetricky.
Jsou nějaké konkrétní varianty na stole?
Ne, myslím, že na to je ještě brzy. Možná se k tomu dostaneme až za rok, pokud bude dokončena pákistánská vyjednávací linie. Teprve potom se mohou začít řešit detaily: bezpečnostní uspořádání, vymezení jižní hranice a další praktické otázky. Vedle toho se ale budou muset otevřít i vnitřní libanonské problémy – rovnováha mezi jednotlivými komunitami, tedy maronity, sunnity, drúzy a šíity.
Podle odhadů potrvá proces odzbrojení Hizballáhu déle než deset let, pokud k němu vůbec dojde. To, co dnes sledujeme, je nejspíš začátek přeskupování sil v regionu. Vynořují se čtyři významné střední mocnosti – Pákistán, Írán, Turecko a Egypt –, které spolu se Spojenými státy vytvářejí nové pořádky. To v příštích letech přenastaví rovnováhu sil na Blízkém východě.
Libanon jako Balkán Blízkého východu
Jak podle vás bude region za dva, tři nebo čtyři roky vypadat?
Jsou v zásadě dvě možnosti. Buď se region propadne do ještě mnohem širší války, nebo se podaří dospět k nějaké dohodě. Podle mě svět vstupuje do multipolárního uspořádání, v němž budou středně velké mocnosti hrát větší roli ve svých regionech, a to možná bez přímého amerického řízení, především na Blízkém východě.
Spojené státy mají na Blízkém východě stále zásadní zájmy v oblasti mezinárodního obchodu i námořních tras. Zároveň ale mohou část odpovědnosti a prostoru přenechat regionálním hráčům. Myslím, že právě v tom probíhajícím „pákistánském dialogu“ sledujeme zrod tohoto multipolárního uspořádání v praxi.
Jakýsi návrat k izolacionismu byl původně ve volebním programu Donalda Trumpa. Udál by se vámi popisovaný odchod USA z regionu i bez něj?
Já osobně věřím spíš institucím než jednotlivcům. Ve Spojených státech existuje širší strategický rámec, něco, čemu se někdy říká „deep state“ a jindy „mezirezortní konsenzus“. Administrativa prezidenta může ovlivňovat konkrétní výsledky, ale jen v rámci této širší, předem nastavené strategie. Nemůže jednat úplně mimo ni. Když se o to Trump v minulosti pokoušel, narážel na odpor uvnitř systému. Proto si myslím, že důležitější než konkrétní osoba prezidenta je dlouhodobý strategický rámec, ve kterém Spojené státy jednají.
V regionu se formují nové mocenské bloky, například Řecko, Izrael a Kypr uzavřely společnou obrannou i hospodářskou dohodu. Máme tu úzkou spolupráci mezi Tureckem a Sýrií. Kam v takovém uspořádání patří Libanon?
Libanon bude vždy zemí, která bude žít v soužití různých geopolitických směrů. To je náš osud. Nikdy nebudeme čistě v jednom táboře. Vždy tu bude polarizace a vždy se v Libanonu bude odrážet širší regionální rovnováha sil. Je to prokletí geopolitiky. V tomhle jsme trochu jako Balkán – malá země, na níž se lámou zájmy větších hráčů. Podobně je na tom i Kavkaz. Sdílíme podobný osud.
Hizballáh může být oslabený, ale nezmizí
Libanon má dlouhodobě křehký politický systém postavený na dělení moci mezi náboženské komunity, který často vede k patu a nefunkčnosti státu. Jak do tohoto systému podle vás zasáhne současná válka? Může změnit rozložení sil uvnitř země, nebo spíš jen prohloubí jeho dosavadní paralýzu?
To je možná ještě složitější než samotná regionální jednání. Je totiž možné, že pokud má Hizballáh složit zbraně, bude za to požadovat určitý podíl na libanonském politickém systému. A právě tady se věci začínají komplikovat, protože bude potřeba vnitřní konsenzus mezi jednotlivými libanonskými bloky.
Myslíte tím, že bude například chtít nějaké ústavně zakotvené právo na vlastní funkce ve státní správě?
To se teprve ukáže. Je to jedna z možností, ale nejde jen o to. Je tu také otázka izraelské přítomnosti na jihu, otázka obnovy zničených oblastí a otázka toho, kdo bude obnovu financovat. Do toho vstoupí různí regionální hráči. Jedno je ale podle mě jisté: Hizballáh z této války nevychází jako vítěz. Zůstává naživu, ale je výrazně oslabený.
Má Hizballáh naději znovu obnovit svou vojenskou sílu?
Může, pokud jednání v Pákistánu selžou. V takovém případě uvidíme jeho znovuoživení. Nemyslím si, že Írán je připraven se Hizballáhu snadno vzdát. A pokud by k tomu mělo dojít, bude to součást širšího vyjednávání o íránském politickém vlivu v regionu.
Řekl jste také, že části Libanonců nevadí jen izraelská okupace, ale stejně – a některým dokonce mnohem více – vadí pokračující vliv Hizballáhu. Existují k tomu nějaká sociologická data?
V Libanonu jsou průzkumy velmi citlivá věc. Mohly by totiž otevřít otázku, kdo má v zemi skutečně většinu a co by to znamenalo pro celý politický systém. I proto tu spolehlivá oficiální data o náladách ve společnosti v zásadě chybějí.
Mnoho Libanonců vidí Hizballáh jako ozbrojenou sílu stojící mimo stát a napojenou na Írán. Chtějí stabilitu, rozvoj a normální život a právě v tom bývá Hizballáh často vnímán jako problém. Jenže všechny úvahy o normálním životě vždycky časem narazí na bezpečnostní situaci na jihu země. A tam je Hizballáh částí společnosti vnímán jako jediná pojistka proti Izraeli.
Paříž si stále drží vliv, ale chybí u rozhovorů s Izraelem
Bez fungujícího státu nelze prosadit prakticky nic z toho, o čem mluvíte. Co je tedy potřeba k tomu, aby Libanon získal svou dávno ztracenou ekonomickou sílu?
Libanon býval v šedesátých letech jednou z nejživějších ekonomik regionu. Po občanské válce ale stále víc stál na službách, bankách a realitním boomu, až se celý ten model v roce 2019 zhroutil. Dnes je proto jasné, že země potřebuje nejen obnovu, ale i hluboké reformy.
Libanon měl kdysi silný obchod, průmysl i významnou regionální roli. To by se teoreticky dalo obnovit, ale jen pokud přijde stabilita doma i v okolí. Jestli americko-íránská jednání povedou k širší dohodě a Libanon přestane být bojištěm cizích zájmů, byla by to pro ekonomiku zásadní změna. Soukromý sektor tu pořád žije a země má potenciál se zvednout.
Než se regionálním finančním uzlem stala Dubaj, byl jím Bejrút. Emiráty postupně převzaly část role, kterou měl kdysi Libanon. Právě proto tu stále přežívá představa, že pokud se region uklidní, může přijít i nový ekonomický růst.
Jedinou evropskou zemí, která se v souvislosti s Libanonem neustále zmiňuje, je Francie. Jakou dnes hraje roli?
Francie má s Libanonem dlouhodobý a hluboký vztah, který sahá stovky let do minulosti. Existuje tu historické, kulturní i strategické propojení, posilované i silnou křesťanskou, zejména maronitskou komunitou v Libanonu. Francie proto byla vždy důležitým hráčem a myslím, že jím zůstává i dnes.
V minulosti hráli francouzští politici – například Jacques Chirac – výraznou roli v diplomatickém zákulisí ve prospěch Libanonu. A i dnes mají Francouzi v zemi vliv. Mluví s libanonskými aktéry, mohou mít slovo například při případné nové podobě libanonských obranných sil a zůstávají strategicky investováni i ve východním Středomoří. Mnoho Libanonců jejich roli vítá i proto, že fungují jako určitá protiváha vůči sílícímu americkému vlivu.
Izrael si ale stanovil jako podmínku, že se libanonsko-izraelských rozhovorů nebude Paříž účastnit. Proč?
To podle mě souvisí i s napětím ve francouzsko-amerických vztazích. Zdá se, že Francouzi jsou dnes vůči Trumpově administrativě kritičtější a zároveň hledají novou evropskou diplomatickou roli i směrem k Číně. Takže se teprve ukáže, jak se promění role Francie i celé Evropy na Blízkém východě.
