Chobotnice mezi soby a politika. Velvyslanec v knize ukazuje lidskou tvář diplomacie – Aktuálně.cz

S diplomaty je tradičně spojena představa, že mluví opatrně, vyhýbavě a často záměrně neosobně. Případně, jak v 17. století napsal Brit Henry Wotton, jsou pokládáni za poctivce poslané do ciziny lhát pro dobro své země. Nakolik to platí i pro jeho krajana, současného velvyslance Velké Británie v ČR Matta Fielda?

V knize, kterou přeložila Věra Klásková a vydalo nakladatelství Universum, autor rekapituluje svoji profesní kariéru. Popisuje, jakými zásadami se coby diplomat řídí, kdo ho ovlivnil (americký spisovatel Dale Carnegie či psycholog Daniel Kahneman) i proč se snaží inovativně komunikovat s veřejností a je aktivní na sociálních sítích.

Vtipně při tom charakterizuje odlišná prostředí i vztahy mezi jednotlivými státy. Oceňuje kupříkladu úspěch českého ženského tenisu (a to i na londýnském Wimbledonu) a na okraj poznamenává: „Dělba práce mezi Velkou Británií a Českem zjevně vypadá tak, že my Britové dodáváme tenisáky a jahody se šlehačkou, zatímco Češky sbírají trofeje.“

Pro někoho normální, pro jiného vůbec

Plasticky dokládá, jak relativní je, co konkrétní jedinec pokládá za „normální“, a to přímo na svých dětech. Kupříkladu v jejich brazilské zahradě žila kolonie opiček, které mu přišly tak pozoruhodné, že ho pohled na ně nikdy neomrzel. Vzrušeně prý křičel „Opice!“ ještě dlouho poté, co jeho synové jejich všudypřítomnou existenci přestali registrovat. „Když holt vyrůstáte s opicemi na zahradě, nebudou vám připadat extra zajímavé,“ píše autor. Nicméně dodává, že pro jeho děti naopak po jistou dobu byli exotičtí holubi – pro nás Evropany zcela „obyčejní“.

To, že Matt Field prošel devíti zeměmi a pěti kontinenty, ovšem zanechalo vliv i na způsobu, jakým jeho rodina slaví svátky. Vánoce tak tvoří směsice britských koled a solené tresky, což je přetrvávající stopa jejich brazilského pobytu. Některé tradice si na základě těch stávajících vytvářejí téměř nové, další si jen přizpůsobují: například na vánočním stromečku jim prý každým rokem přibývá ozdob odevšad, kde pobývali, takže „plody mučenky visely vedle sněhuláčků a chobotnice mezi soby“.

Co se naopak politiky londýnské vlády týče, takto vybíravý být nemůže, tu prostě musí hájit a vysvětlovat, i kdyby s ní osobně nesouhlasil. Pokud je někdy napadán jako příliš aktivistický, v knize vysvětluje, že to může být jen úhlem pohledu. Například britské vlády různých politických stran podporují stejnopohlavní manželství coby vládní linii už od roku 2014, kdy bylo ve Velké Británii uzákoněno. A jestliže on jako diplomat tuto politiku prosazuje v zemích, kde se o tématu teprve vedou debaty, není to otázka jeho osobního vkusu či preferencí, ale jednoduše povinnost vyplývající z jeho práce.

Zato inovativnější a kreativnější může být například v komunikaci s veřejností, což ostatně Češi mohli poznat hned první den jeho nástupu do úřadu, kdy zveřejnil video se stejným názvem, který nese i celá kniha. A tou se paradoxně s postem pražského velvyslance i loučí. (Dodejme, že nekonvenčně se s naší zemí rozloučila už jedna z jeho předchůdkyň, Jan Thompsonová, a to videem s tanečním odkazem na film Láska nebeská.)

Od Karla Čapka k moci vizuálů

Fieldova kniha zahrnuje široké množství témat, od významu zvídavosti a zvědavosti k zasvěcenému výkladu o významu díla Karla Čapka pro současný svět. Některá si jistě zaslouží doplnění. Například když autor vysvětluje, že zkratkou napříč kulturními a jazykovými rozdíly mohou být vizuály: „Jakožto lidé v sobě máme pevně zakořeněnou reakci na ně – vyvolávají u nás emocionální odezvu, čerpají z naší predispozice soucítit s tím, co vidíme, a s oním výjevem se ztotožňovat. Některé obrazy vydají za tisíce slov.“ Což je pravda, ale o to mohou být zrádnější. Pokud nám kvalifikovaný doprovodný komentář nevysvětlí, kdy a kde byla určitá fotografie pořízena, naše emoce mohou být snadno svedeny na scestí, tedy vybuzeny dezinformátory využívajícími záběry z opačného konce planety a jiné doby k potvrzení jejich výmyslů. (Lidská psychika má tendenci věřit tomu, co vidí na vlastní oči. Když nám někdo říká lež, můžeme být skeptičtí. Když k tomu ale připojí údajně autentickou fotku, náš mozek ji často podvědomě vyhodnotí jako nezvratný důkaz.)

Field v knize rozhodně nerozkrývá všechno: například jak se seznámil se svojí chorvatskou ženou a jak se vyvíjelo jejich interkulturní partnerství. A o určitých politických jednáních zatím možná ani veřejně mluvit nesmí. Některá jeho vyjádření mohou také na někoho působit jako klišé: „Společně pracujeme na tom, aby naše země byly bezpečnější a dál prosperovaly.“

Nicméně na diplomata toho Matt Filed ve své knize prozradil celkem dost, navíc s velkou sebeironií i odvahou přiznávat vlastní trapasy. U čtenářů tak jeho text může sympaticky narušit stereotypy spojované s touto profesí a povolání diplomatů tím poněkud oddémonizovat.