Tak jako mnohokrát za posledních asi pět let jsme se vypravili se synkem v sobotu z Brna do Edenu na pražskou Slavii – zápas to měl být památný. A to nejen kvůli tomu, že šlo o pražské derby mezi Slavií a Spartou. Pokud by ho totiž domácí vyhráli, zajistili by si s předstihem ligový titul. Také proto se na něj 12letý kluk těšil ještě o něco víc než jindy.
Nakonec to ale dopadlo úplně jinak. Památnou ostudou, selháním a naprosto neobhajitelným a nepochopitelným jednáním několika desítek, snad i stovek fanoušků, kteří ještě předtím, než zápas skončil, vběhli na hřiště. Ostatně od té doby se k tomu vyjádřil snad úplně každý – včetně těch, kteří o fotbal jindy nezavadí.
Přitom, jak jsem pozoroval dění v posledních několika minutách na hřišti a kolem něj, šlo vcelku snadno skandálu zabránit. Všude je plno kritiky na vedení oddílu, spílá se hráčům, jejichž agresivita je za hranou férovosti, nesporným viníkem jsou slávističtí ultras z Tribuny Sever, kteří se zjevně neštítí ani vyloženě násilného jednání. Mluví se o českém fotbalovém svazu a šmahem taky o celém fotbale.
Stáli jsme na protilehlé straně, daleko od tribuny, z níž nezodpovědní diváci na hřiště vtrhli. Přesto už několik minut, možná tři nebo čtyři před tím, než se tak stalo, bylo patrné, že fanoušci Slavie – a nešlo o dva nebo tři zbloudilé jedince, ale o masu lidí –, postává přímo na hřišti bezprostředně za reklamními bannery. Tedy nějaké dva, možná tři metry od hrací plochy.
Několik dalších ultras si to přitom ve stejný moment namířilo v kuklách přes protější tribunu přímo k sektoru hostů.
A ještě jedna věc bila do očí: zoufale nízký počet pořadatelů kolem hřiště a především pod tribunou Sever, jejíž fanoušci se o něco později „rozlili“ až na hřiště. Namísto toho, aby jim v tom zabránil neprostupný kordon, hradba těl, kterou nejde prorazit, působili jako cedník – neměli šanci lavině zdivočelých fandů čelit.
Sparťané přitom v těchto minutách zahrávali rohový kop přímo pod tribunou, jejíž diváci o něco později zaplavili hrací plochu – je tedy zhola nepředstavitelné, že by dění těsně za ní v danou chvíli uniklo hlavnímu rozhodčímu. Dav zpitomělých fanoušků se pohybuje v bezprostřední blízkosti hráčů a on dělá, jako by se nechumelilo. Pokud by se přitom zachoval duchapřítomně, derby Slavie se Spartou se mohlo minimálně dohrát.
Do konce nastavené hrací doby zbývaly tři, možná čtyři minuty. Z reproduktorů už zazněly dvě nebo tři výzvy, aby se diváci vrátili na svá místa. Ti ale nereagovali. A rozhodčího to nechalo zcela chladným. Nejspíš doufal, že průšvih, který visel na vlásku, nenastane. Přitom bylo v jeho moci – dokonce si myslím, že to bylo kvůli bezpečnosti hráčů jeho povinností –, zajistit, aby se zápas přerušil.
Kdyby tak učinil a pořadatelům vzkázal, že zápas bude pokračovat, až naženou diváky zpět na tribuny, nikdo by se mu nedivil. Vždyť podobných momentů zná fotbalová historie mnoho. A pak, až by si pořadatelé zjednali pořádek, až by každý divák byl zpět na svém místě, mohl nechat utkání dohrát. Nechci tím omlouvat a zlehčovat selhání ostatních, v možnostech rozhodčího ale bylo zabránit tomu, aby průšvih nastal ještě během zápasu.
A ještě osobní poznámka: fotbal jsem do svých 20 let hrál, nic jiného mne tehdy nezajímalo – byl to skoro celý můj život. Znám tedy velmi dobře zdejší kulturní zázemí nejpopulárnější hry světa, znám jeho limity a naprosto neakceptovatelné praktiky mnoha lidí, kteří se v něm roky pohybují. Nikdo z nich si nezaslouží hájení – už kvůli tomu, že v tom prostředí vyrůstají právě naše děti.
Jenomže paušalizovat se nemá – a to ani pokud jde o český fotbal. A byť se to několik dnů po ostudném zápase nevyslovuje zrovna snadno, mám za to, že pokud se tady někdo zasadil o zlepšení kultury na stadionech, je to jistě Slavia. Však právě proto do Edenu z Brna pravidelně jezdíme. Kdo tomu nerozumí, nechť se vypraví na Srbskou na fotbalový zápas brněnské Zbrojovky – vypadá to tam asi tak jako v roce 1981.
Navíc fotbal je přes všechna negativa kolem něj pořád krásná hra plná kreativity, technických fines, píle, odhodlání a radosti, jež je sdílená. Je to kolektivní hra, ve které si děti mohou osvojit spoustu vlastností, jež se jim v životě budou pak hodit i jinde. Trpělivost, vůle se zlepšovat, odpovědnost za druhé, nebýt sobec, přiměřeně riskovat, odolávat tlaku a věřit, že se každé úsilí nakonec projeví.
S tím vším rodič své dítko na fotbal vodí, s tím vším se na něj snaží působit, motivovat ho a třeba mu i ukazovat, že pro tu radost má smysl kdeco obětovat. A proto mu chce také aspoň občas dopřát ten zážitek vidět na vlastní očí fotbal těch, kteří by mu měli jít ve všem příkladem. Tohle všechno nesporně vědí i zodpovědní lidé napříč celým prostředím – proto se také zasazují, aby rodiče s dětmi na fotbal chodili.
Vlastně by se dalo říct, že se to celé dělá hlavně kvůli nim: tady jde přece o děti, které chceme motivovat k aktivnímu životu, ke zdravému životnímu stylu, k pohybu. Jenomže pak se vypravíte na derby Slavie se Spartou a vlastně moc nevíte, co tomu 12letému klukovi, který nežije skoro ničím jiným, na konci zápasu říct tak, aby nezačal oprávněně pochybovat, že to všechno dává aspoň nějaký smysl.
