Když Odysseus vyplouvá z Troje na svou dlouhou cestu domů, čekají na něj události a tvorové, kteří jako by nemohli existovat. Při pohledu moderní vědy se ale nabízí otázka, zda některé z těchto příběhů přece jen nevycházejí z něčeho, co lidé skutečně viděli, zažili nebo pozorovali.
Moderátor populárního podcastu The Rest is History Tom Holland (nikoli ten herec) upozorňuje, že Odyssea vznikala v době, kdy Řekové kolonizovali západní Středomoří. Příběh o ithackém králi, který na cestě domů proplouvá neznámými vodami a setkává se s podivuhodnými národy i bytostmi, tak musel být pro Homérovo publikum mimořádně aktuální. Fantastická dobrodružství se totiž odehrávala na pozadí skutečného světa, který Řekové teprve objevovali.
Právě to je při hledání skutečných základů Homérových příběhů důležité. Mýtus nemusí být buď pravdivý, nebo smyšlený. Může vycházet z reálného místa, přírodního jevu nebo lidské zkušenosti. O čem tedy Homér píše?
Související
Kyklop možná nebyl obr
Jedna z nejznámějších teorií tvrdí, že za představou Kyklopa mohl stát nález lebky pravěkého slona. Lidé ve Středomoří mohli v minulosti narazit na fosilie trpasličích slonů, jejichž lebky mají v přední části velký otvor. Ten vznikl v místě, kde bylo za života zvířete uloženo chobotové svalstvo. Pro člověka, který neznal anatomii, by mohl připomínat jedinou oční jamku.
Tato hypotéza se stala populární především díky rakouskému paleontologovi Otheniu Abelovi, který na počátku 20. století spojoval vznik mýtu o Kyklopovi s nálezy lebek trpasličích slonovitých, například druhu Palaeoloxodon falconeri, který žil na Maltě a Sicílii. „Ta představa je určitě atraktivní, ale vědecky podložená není,“ říká paleontolog Daniel Madzia.
Podle Madzii je navíc otázka, zda otvor v lebce skutečně připomíná lidskou oční jamku, mnohem složitější. „Nosní otvor slonů je v centrální části lebky, která je u paleoloxodonů sice větší než u lidí, ale ne tak dramaticky velká jako třeba lebka současných slonů afrických. Ten otvor je poměrně velký, a pokud máte bujnou fantazii a o anatomii jen minimální povědomí, třeba by vás mohlo napadnout, že se jednalo o lidské lebky s jedním okem. Ale to už fantazíruju taky. Mně ten nosní otvor očnici nepřipomíná ani vzdáleně.“
Problém této teorie je především v tom, že chybějí důkazy, které by fosilie slonů přímo spojovaly s řeckým mýtem. Othenio Abel například tvrdil, že sicilský filozof Empedoklés identifikoval lebky trpasličích slonů jako lebky Kyklopů. Podle Madzii se ale později ukázalo, že pro takové tvrzení neexistují žádné historické záznamy.
„Není pochyb o tom, že lidé fosilie nacházeli vždy a že si je také interpretovali po svém. V tomto případě ale nemáme žádné důkazy, které by jednoznačně spojovaly Kyklopy se slony,“ říká.
Fosilie přesto mohly lidskou představivost ovlivňovat. Věda pro hledání možných souvislostí mezi mýty a tím, co lidé pozorovali v okolní krajině, používá pojem geomytologie. Madzia ale upozorňuje, že při takovém hledání hrozí nebezpečí, že do minulosti promítneme vlastní představy.
„Není to tak, že bychom si mohli každý mýtus spojit s konkrétní fosilií. S myšlenkami, že některé fosilie mohly ovlivnit vznik konkrétních mýtů, se ale setkáváme,“ říká. Jako příklad uvádí také teorii americké historičky a folkloristky Adrienne Mayorové, podle níž mohl být gryf inspirován nálezy rohatých dinosaurů protoceratopsů.
„I tady ale důkazy chybí. Nebo jinak – tady se dokonce povedlo ukázat, že pokud chceme spojit mýtus o gryfovi s protoceratopsem, musíme nutně ignorovat historické záznamy související s mýty o gryfech i umění s nimi spojené. To ukazuje, že v některých ‚jevech‘ vidíme to, co v nich vidět chceme, a nikoli to, čím skutečně jsou.“
Byla to zvláštní nemoc?
Podobně nejistá zůstává i další hypotéza o původu Kyklopa, tentokrát spojená s velmi vzácnou vrozenou vývojovou vadou zvanou kyklopie. Při ní se během embryonálního vývoje přední část mozku nerozdělí správně a vzniká jediná oční dutina. Přímý důkaz, že by právě takový případ inspiroval vznik mýtu, ale neexistuje.
„Lidé s kyklopií také nejsou úplně identičtí s Kyklopy, jak byli a jsou zobrazováni. Asi bych to shrnul tak, že prozatím původ mýtu dost dobře neznáme,“ říká Madzia. A právě tady se vrací Cílkova námitka. Možná se snažíme mýtus rozebrat na jednu konkrétní událost, přestože jeho vznik mohl být mnohem složitější. „Víte, tohle je jako dokazovat, že Bible měla pravdu na základě vědeckých poznatků. Tyto texty mají více rovin a ta vědecká je nejméně důležitá,“ říká Cílek.
Skylla a Charybda: Příšery možná, nebezpečné moře ano
U Skylly a Charybdy je situace jiná. Tady totiž existuje konkrétní místo, které se s Homérovým příběhem tradičně spojuje. Messinská úžina mezi Sicílií a Kalábrií je dodnes místem silných přílivových proudů a mimořádně dynamického proudění. Právě zde se setkávají vodní masy Tyrhénského a Jónského moře.
Geolog Sergio G. Longhitano se Messinskou úžinou zabývá ve své studii Between Scylla and Charybdis. Popisuje ji jako „jeden z nejpůsobivějších příkladů mořského průlivu ovládaného přílivem ve středním Středomoří“. V nejužším místě je úžina široká přibližně tři kilometry. Proudění se zde pravidelně mění a v určitých místech může dosahovat rychlosti až tří metrů za sekundu.
Longhitano popisuje, že zúžení úžiny vede k „nepřetržité výměně vody a lokálnímu zesílení přílivu“. Neznamená to, že věda potvrdila, že Homér popisoval právě Messinskou úžinu. Podmínky v oblasti ale dávají představě o nebezpečném moři mezi Skyllou a Charybdou reálný základ. „Na bájnou krvelačnou šestihlavou příšeru Skyllu se tak můžete dívat jako na metaforu eratických proudů,“ říká Václav Cílek. A dodává, že právě takové místo mohlo dát vzniknout legendě o mořských příšerách.
Nápoj Kirké mohl být skutečný
Když Odysseovi muži dorazí ke Kirké, čarodějnice jim podá nápoj. Po jeho vypití ztratí schopnost normálně vnímat svět a Kirké je promění v prasata. Doslovně to samozřejmě možné není. Popis jejich stavu ale nápadně připomíná něco, co moderní medicína zná velmi dobře: anticholinergní syndrom. Toxikologické informační středisko se zabývá například účinky rulíku zlomocného, durmanu obecného nebo blínu černého. Tyto rostliny obsahují látky jako atropin, skopolamin a hyoscyamin, které blokují neurotransmiter acetylcholin v nervovém systému. Výsledkem může být delirium, zmatenost a halucinace.
„Psychické změny mohou sahat od neklidu až po zmatenost a poruchy vědomí. Popisují se náhlé epizody neadekvátních odpovědí, případně nesrozumitelného drmolení, náhlé úzkosti, hledání a sbírání neexistujících předmětů, které signalizují přítomnost halucinací. Pacienti často hovoří s nepřítomnými lidmi a zvířaty,“ vysvětluje MUDr. Kateřina Kotíková, Ph.D., vedoucí lékařka Toxikologického informačního střediska.
Lidé pod vlivem těchto látek mohou mít také bludy a změněné vnímání reality. „Pravděpodobně mohl,“ odpovídá Kotíková na otázku, zda mohl Homér při popisu Kirké vycházet z reálných účinků těchto rostlin. Dodává ale, že Homér nepopisuje některé typické tělesné příznaky otravy. Při intoxikaci se totiž objevuje také suchost v ústech, rozšířené zornice, rozmazané vidění, horká a suchá kůže, zvýšená teplota, zástava močení, zácpa nebo zrychlený tep.
A nejde jen o historickou kuriozitu. Tyto rostliny mohou být nebezpečné i dnes. „V posledních dvou letech jsme řešili 26 intoxikací nebo podezření na intoxikace durmanem a 40 rulíkem,“ říká Kotíková. V některých případech šlo o náhodné požití částí rostlin dětmi, v jiných o úmyslné užití semen durmanu ve snaze vyvolat halucinace.
Homér popsal stav, který známe z toxikologie
V řeckém světě byly psychoaktivní a jedovaté rostliny známé. Odborné práce zmiňují například využívání máku, blínu, durmanu, mandragory nebo rulíku v řecko-římské společnosti. Zda ale právě taková rostlina inspirovala Homéra při popisu Kirké, dnes samozřejmě nevíme. Cílek zároveň varuje před tím, aby se podobné hypotézy měnily v návod k experimentování. Připouští ale, že v řecké kultuře existovaly tradice práce s látkami měnícími vědomí.
„I v řecké kultuře snad pod vlivem Skytů existovalo něco jako ‚šamanské rituály‘ a zřejmě i některá mysteria pracovala s látkami měnícími mysl, ale v přísně kontrolovaném prostředí, kdy cílem bylo poznání, ne nějaký stav.“ Podle Kotíkové navíc nelze vyloučit ani jiné rostliny či houby. Halucinace a poruchy vědomí mohou způsobovat také například muchomůrka červená nebo tygrovaná, které obsahují kyselinu ibotenovou a muscimol, případně lysohlávky.
Kirké tak možná nikoho skutečně neproměnila v prase. Člověk pod vlivem některých látek ale může prožívat stav, v němž se jeho vnímání reality dramaticky změní. Pro člověka, který takový stav neznal a nedokázal ho vysvětlit, tak mohl být rozdíl mezi „otráveným člověkem“ a „člověkem proměněným v prase“ velmi tenký.
Lotos: Rostlina, která člověku vezme touhu vrátit se domů
Další zastávkou Odysseovy cesty je země Lotosojedů. Odysseovi muži zde ochutnají rostlinu, po níž ztratí zájem vrátit se domů. Tady věda nabízí více otázek než odpovědí. Historici a botanici uvažují například o jujubě (Ziziphus lotus), některých druzích leknínů nebo fermentovaném ovoci. Žádná z hypotéz ale není všeobecně přijímaná.
Právě tato nejistota ukazuje, že ne každý mýtus musí mít jedno konkrétní vědecké vysvětlení. Václav Cílek upozorňuje, že příběhy o rostlinách mají v lidské kultuře velmi hluboké kořeny. „Patří mezi ty nejkrásnější lidové legendy,“ říká a připomíná českou knihu Prima Sobotky Rostlinstvo a jeho význam v národních pověstech, písních, bájích a obřadech z roku 1879. „V okamžiku, kdy léčba nemocí spočívá především na lidových tradicích, se mýtus stává podobným prostředkem komunikace jako třeba dnes organická chemie.“
U Lotosojedů tak zatím zůstává otevřená otázka, zda Homér popisoval konkrétní rostlinu, skutečnou zkušenost s jejími účinky, nebo spíše symbolickou představu o tom, co člověka může připravit o touhu vrátit se domů.
Co když jsme to celé pochopili špatně?
Čím více se věda snaží Homérovy příběhy vysvětlit, tím méně jednoduchý obraz zůstává. Nejde totiž jen o to zjistit, zda za Kyklopem stála fosilie, za Skyllou nebezpečný proud nebo za proměnou Odysseových mužů v prasata otrava. Důležitější může být pochopit, jak lidé ve starověku četli svět kolem sebe a jak své zkušenosti převáděli do příběhů.
Možná proto není správné ptát se, jestli měl Homér „pravdu“. „Víte, mám pocit, že se ptáte z pozice, že my víme a oni si jen tak vyprávěli. Ale přitom se alespoň jedné skupině archeologů a sociologů situace jeví tak, že ti lidé byli chytřejší než my, už jen z toho důvodu, že život byl složitější,“ říká Václav Cílek.
Řecké mýty podle něj nevycházejí jen ze zkušenosti s přírodou, ale také z dlouhodobého pozorování lidské společnosti. „Vulkanismus, tsunami, ale i znalost lidské povahy, příčin válek, aplikované sociologie a politologie vybroušené pozorováním chování velkého statistického souboru městských států po dobu několika set let.“
Homérovu Odysseu podle Václava Cílka nelze číst jen jako dobrodružný příběh, který čeká na své vědecké vysvětlení. „Odyssea je především mýtus a v antice s ní bylo zacházeno jako s posvátným textem, zatímco my na něj hledíme jako na příběh. Podobně jako Hésiodovy Práce a dny je to hlavně text o tom, jak je uspořádaný svět,“ říká Cílek.
Věda dnes dokáže některé motivy Odyssey zasadit do reálného světa. Ukazuje, že za příšerami mohou být přírodní jevy, za kouzly účinky rostlin a za některými podivuhodnými bytostmi třeba fosilie. Nedokáže už ale spolehlivě určit, zda právě tyto zkušenosti stály u zrodu konkrétního příběhu.
Možná právě v tom spočívá síla Odyssey. Ne v tom, že by její příběhy byly doslovným popisem reality, ale v tom, že dokázaly zkušenosti dávných lidí proměnit v příběhy, které přežily tisíce let. A právě proto se k nim věda může vracet znovu a znovu – pokaždé s novým vysvětlením, ale bez definitivní odpovědi.
Zdroj: autorský článek, sciencedirect.com, nationalgeographic.com
