Ďábel nosí Pradu 2 hledí do propasti krachujících médií. Očekávaný druhý díl překvapí – Aktuálně.cz

Před 20 lety ponižovaná asistentka ďábelské šéfredaktorky nejprestižnějšího módního magazínu Runway Andy Sachsová je dnes respektovanou novinářkou. Přebírá výroční cenu pro nejlepší reportáž. Měla by být na vrcholu, ovšem ve stejnou chvíli se s kolegy dozvídá, že její noviny vydavatel takzvaně zařízl. V už tak nejistém žurnalistickém odvětví se ocitá bez práce, zatímco Runway čelí obří kontroverzi kvůli publikaci článku, jenž oslavuje fast fashion značku vykořisťující své zaměstnance. Vydavatel proto Andy osloví, aby pomohla Runwayi vylepšit reputaci. 

Setkáváme se tedy se starými známými tvářemi, setrvávajícími v hekticky proměnlivém mediálním, potažmo stabilnějším módním světě. Zatímco Ďábel nosí Pradu reflektoval redakční luxus, bezbřehé podmínky i rozpočet, dnes magazín Runway ztělesňuje relikt minulosti, mediálního tyranosaura, jenž své kdysi neotřesitelné místo na trhu musí podřizovat sociálním sítím, škrtům rozpočtu a zanikajícímu tisku. 

Téměř donquijotský boj o záchranu časopisu 

Ďábel nosí Pradu 2 je v jádru naprosto ideálním legacy sequelem, tedy filmovým pokračováním, které se se značným časovým odstupem vrací k původním, mnohdy kultovním snímkům. Na svého předchůdce nepomrkává pouze formou odkazů, ale otevřeně s ním komunikuje, reinterpretuje ho a drží se i stejných narativních schémat. Nejdůležitějším aspektem je ale uznání plynutí času, aktivní práce s posunem doby i (ne)měnností již etablovaných postav. 

K tomu snad neexistuje ideálnější prostředí než právě to mediální, jež prochází obtížně predikovatelnou transformací. Takřka na chlup stejný tvůrčí tým v rámci mainstreamových mantinelů konstruuje nepříliš nadějeplnou fresku světa v troskách, kde magazíny drží nad vodou jen setrvačnost a sentiment stárnoucích mediálních magnátů. Co se ale stane, až zemřou? Bude to znamenat i zánik finančně nestabilních médií? Nastupující generace sebevědomých „tech bros“ totiž rozhodně nehodlá držet nad vodou ekonomicky neperspektivní byznys. 

Šéfredaktorka Miranda (Meryl Streepová) je navíc mezi novináři jednou z posledních svého druhu. Stále si hájí jistá privilegia, byť kabát už si musí věšet sama. Andy (Anne Hathawayová) je naopak příkladem generace, která do médií vstoupila těsně před začátkem jejich krize spojené s digitálním světem.

Skrze postavy sledujeme téměř donquijotskou snahu časopis zachránit před neúprosnými změnami. Náplň vyprávění je svěže překvapivá, i když na skutečnosti spíš tezovitě poukazuje. Ostatně i první díl se vzpíral typickým konturám romantických komedií a ústřední romance byla naopak deziluzivní povahy. Z pohledu protagonistky šlo o hledání zdravého vztahu k práci a její skloubení s osobním životem. Andy nechtěla skončit jako Miranda. Chladná, neváhající obětovat rodinu i přátele.

Dvojka v tomto ohledávání pokračuje. Andy nejdřív musí najít pozitivní vztah k sobě samotné, neohýbat své priority podle nálad potenciálního partnera. Film zároveň polidšťuje Mirandu. Její lidská tvář, v předchozím díle pouze prosvitající, je zde plně exponovaná. Záhadnou masku jí tvůrci snímají, aniž by ikonická postava ztratila na svém ostrém půvabu, silně protkaném neoddiskutovatelnou toxicitou. Její chování se pak snaží korigovat nová asistentka. 

Závěr je idylický. Ale nepotřebujeme to tak? 

Snímek v tomto případě končí u konstatování, že starého psa novým kouskům zkrátka nenaučíš. Určitá legitimizace často bezohledné tvrdosti jako jediné záruky kvalitního výsledku tak ve filmu přetrvává. Stále sledujeme lidi, kteří svou prací žijí. Práce definuje jejich osobnost, což už je třeba pro generaci Z přežitý koncept. V něčem tedy vidíme výsostně mileniálskou výpověď, ale upřímnou. 

Film (v rámci žánru zcela oprávněně) přistupuje na náladu jakési „mileniálské pohádky“. Takřka staromilský příběh vyzdvihuje nasazení jednotlivců, kteří se pro záchranu mohou roztrhat. Tvůrci vytváří idealistický svět, kde se mezi byznysmeny s postranními úmysly ještě najdou oddaní a hodní filantropové, neváhající utopit miliony v produktu, jenž je primárně otázkou prestiže, aniž by čekali cokoli zpátky.

A jakkoli je závěr utopicky idylický, protože bez toho by to zkrátka nešlo, zanechává stejně jako první díl hořkost. Před 20 lety bychom se filmu možná vysmáli. A po právu – problémy se tu zkrátka vyřeší a rozuzlení dějových peripetií je naivní. Ale není touha po tomto půvabném patosu právě tím, co dnes chceme a v určitém slova smyslu i potřebujeme? 

Přestože tvůrci někdy až moc okatě ladí nostalgickou strunu, Ďábel nosí Pradu 2 rozhodně není zbytečným pokračováním, jež má za cíl pobrat peníze a se studem se vypařit. S ohledem na svou povahu ztělesňuje chytrý a vlastně i apelativní (stále však žánrově zkreslený) obraz mediálního světa, jenž bude (a do jisté míry už je) minulostí. Zachraňují jej ti, kteří mimo něj bytostně nemohou fungovat. Je to správné a spravedlivé? Na to už film hledat odpovědi nechce.