Smyčka se utáhne natolik, že se solidární veřejné zdravotnictví stane jen vzpomínkou. Jedinou rozumnou cestou z této lapálie je zvýšení jeho vnitřní efektivity.
Po léta je zřejmé, že naše zdravotnictví poskytuje a platí i takové služby, které pacienti nepotřebují. Evidentní je i to, že nás některé vyjdou mnohem nákladněji, než by se patřilo. Do první skupiny patří například zjevná duplicitní vyšetření nebo četné laboratorní testy. Indikující lékař má mnohdy problém vysvětlit, co vlastně od jejich výsledku očekává.
Českou tradicí jsou také nabobtnalá předoperační vyšetření, která po desetiletí odolávají doporučeným postupům odborné společnosti i ministerským směrnicím. Stejně tak je nadužívaná celá škála zobrazovacích metod, a to z důvodů, které není třeba rozebírat. Marnotratně nakládáme s nemocničními lůžky – naši pacienti se oproti těm nizozemským léčí dvakrát častěji v nemocnici, a to se stejným onemocněním. Rozvoj jednodenní péče je u nás příliš pomalý.
Pozoruhodnou štědrost náš systém projevuje i při proplácení péče, kterou by šlo ve stejné či lepší kvalitě dostat i výrazně levněji. Na první dobrou mne napadá třeba protonová terapie ve vztahu k té fotonové. Nebo robotická chirurgie v běžných indikacích.
Dosud to nikomu nevadilo. Pokud se někdo snažil o nápravu, tak byl po zásluze potrestán.
Třetina péče je zbytná
Před více než patnácti lety jsme s docentem Miroslavem Hanušem – tehdejším předsedou České urologické společnosti – prošli péči vykázanou Všeobecné zdravotní pojišťovně. Zaměřili jsme se na urologické pacienty s onkologickou diagnózou, kteří podstoupili léčení v posledních pěti letech. Vyšlo nám, že 30 procent provedených vyšetření bylo naprosto zbytečných nebo obsoletních. To vedlo jenom k průtahům před zahájením léčby. Nikdo nám za to ale na ramena nepoklepal. Já jsem si místo toho vysloužil pověst věčného potížisty a pan docent následně neobhájil své postavení v odborné společnosti.
Celá desetiletí jsme jeli ve stejných kolejích a většině zúčastněných zavedený systém vyhovoval. Když začaly peníze docházet, dosypaly se ze státního rozpočtu. Nic nového. Už feldkurát Otto Katz z Haškových Osudů dobrého vojáka Švejka si liboval: „To se nám to hoduje, když nám lidé půjčujou peníze.“
To se ale dnes mění. Erár se začíná při představě dalších injekcí ze státního rozpočtu ošívat. Přichází proto čas na přenastavení systému. Konečně bychom měli dotáhnout to, v čem jsme zůstávali na půli cesty – tedy dokončit přerod financování českého zdravotnictví. Ze státního modelu bychom se měli překlopit do pluralitního veřejného zdravotního pojištění.
Je celkem jasné, jak vložit šém do zdravotních pojišťoven, aby se změnily z obyčejných distributorů peněz na dobré hospodáře. Stejně tak je připravena úprava role státu – aby si hleděl svého a nezasahoval tam, kde nemá.
MUDr. Pavel Vepřek
Spoluzakladatel Platformy pro udržitelné zdravotnictví. Po absolvování Fakulty dětského lékařství UK nastoupil do FN Motol, kde pracoval jako sekundář na II. dětské klinice, zástupce primáře Kardiocentra, náměstek ředitele pro LPP a ředitel nemocnice. Rok pracoval na Ottawské univerzitě, kde vedl projekty řízené péče a implementace DRG.
Ve VZP řídil odbor strategie a rozvoje, vytvořil tam projekt AKORD a byl členem pracovní skupiny pro reformu zdravotnictví. Byl také poradcem ministrů zdravotnictví a věnoval se problematice HTA, modernizaci systému veřejného zdravotního pojištění a elektronizaci zdravotnictví. Do roku 2020 byl členem představenstva Nemocnic plzeňského kraje a.s. Je předsedou spolku Občan, usilujícího o systémové změny ve zdravotnictví.
Celá ta paleta změn, kterou připravuje ministerstvo zdravotnictví, by ale neměla naději na úspěch, pokud by ji nepodpořili lékaři a další zdravotníci. Tedy ti, kteří budou v nově nastaveném systému pracovat. Je skvělé, že ve světě vznikla iniciativa Choosig wisely, která identifikuje a omezuje zbytečně poskytovanou péči. Před pár lety dorazila i k nám, je nesena mladými lékaři a lékařkami.
Pokud se její poznatky podaří promítnout i do každodenní medicíny, tak máme vyhráno. I ve státech, kde mají dlouhodobě etablované zdravotní systémy, totiž identifikují dvacet až třicet procent zbytné péče. U nás to bude daleko víc.
Když tedy začneme české zdravotnictví dobře řídit a poskytovat už jen potřebnou péči ve správnou chvíli, na správném místě a správným způsobem, tak nás jeho rozpad nečeká. Smyčka rostoucích nákladů se uvolní.
Abychom se ale nebavili jen o penězích: Zbytná péče poškozuje i pacienta. Bezdůvodně mu pouští žilou, marní čas a přidělává mu starosti. Zatěžuje ho zářením, poškozuje mu zdraví, nakonec mu i sahá do peněženky. Zvýšení efektivity zdravotnictví tedy není jenom ve „státním“ zájmu, ale primárně ku prospěchu občanů a pacientů.
