Stále více dětí školou povinných se učí doma. V posledním školním roce do režimu domácího vzdělávání nastoupilo přes sedm a půl tisíce žáků. To je podle dat ministerstva školství (MŠMT) nejvyšší číslo od roku 2005, kdy byla tato forma výuky oficiálně zavedena. Tehdy se cestou individuálního vzdělávání vydalo pouze 546 dětí. Za stoupajícím trendem může stát celkově větší počet žáků základních škol či psychické problémy dětí. I přes svou nejednotnou formu je tato možnost nenároková a děti i tak absolvují povinné přezkoušení.

„Naše děti se vzdělávají doma. Jsou momentálně ve čtvrté a třetí třídě. Nejmladší nastupuje do první třídy v září,“ říká maminka Dominika Čepil. Pro takzvané domškoláctví svých dětí se rodiče rozhodli z několika důvodů. Mimo jiné nejsou spokojeni s tím, jak a co se učí ve většině tradičních škol.

„Chceme, aby měly na své vzdělávání vlastní tempo a aby mohly čas věnovat věcem, které je baví a naplňují, a ne naopak věnovat čas předmětu, který je nepřitahuje, ale budou se ho muset učit, aby si vylepšily známku,“ vysvětluje Čepil. S dětmi hodně cestují, a tak je vzdělávají sami. Do budoucna uvažují o svobodné škole nebo komunitní skupině.

Rostoucí, ale stále marginální fenomén

Dětí v domácím vzdělávání je podle dat MŠMT v letošním školním roce už 7592. Například před deseti lety to bylo o více než pět tisíc méně. „Nutno zdůraznit, že roste také počet žáků na základních školách, přičemž na druhém stupni bylo povoleno individuální (domácí) vzdělávání od školního roku 2016/2017. Do té doby bylo možné pouze na prvním stupni,“ vysvětluje mluvčí MŠMT Ondřej Macura.

Podle pedagožky Stanislavy Kratochvílové, která založila projekt Učit nebo neučit a specializuje se na podporu rodin při volbě vlastní vzdělávací cesty, stojí za vývojem také vyšší informovanost. „Jistě může mít na počet domškoláků vliv i aktuální dění v průběhu času (například v letech 2020 až 2022 covidová situace). Spíše ale předpokládám, že možnost učit doma je stále relativně mladá a teprve se dostává do širšího povědomí,“ uvádí.

I přes rostoucí popularitu zůstává domácí vzdělávání v českém systému spíše doplňkovou variantou. Ze všech školáků tvoří domškoláci v letošním školním roce pouhých 0,76 procenta dětí školou povinných. Podle České školní inspekce (ČŠI) domácí vzdělávání nelze vnímat jako běžnou alternativu, ale jako specifický způsob plnění povinné školní docházky.

V praxi to znamená, že dítě je kmenovým žákem konkrétní školy, kam dochází pravidelně na přezkoušení, ale každodenní výuku zajišťují rodiče nebo jimi pověřená osoba. Právě na školy, které tyto žáky evidují, se inspekce při kontrolách zaměřuje. Podle mluvčí ČŠI Anny Brzybohaté úřad neshledává v této oblasti systémová pochybení. „Klíčovou roli hraje nastavení spolupráce mezi školou a zákonnými zástupci a způsob průběžného ověřování výsledků vzdělávání žáků,“ poznamenává.

Duševní zdraví, nedostatečné kapacity či sport

Motivace rodin k odchodu z klasického školního systému se různí. Ředitel Pedagogicko-psychologické poradny Brno Libor Mikulášek upozorňuje na stále častější důvod související s psychickým zdravím dětí. „V poslední době stoupá počet žádostí zejména z důvodů zdravotních, pramenících z psychického stavu dítěte – úzkosti, respektive obtíže psychiatrického rázu a tak dále,“ upozorňuje. 

Mezi další časté argumenty podle Mikuláška patří to, že rodiče pro svého potomka nenašli vhodnou školu podle svých představ. Zmiňuje také problémy v kolektivu, mimořádné sportovní vytížení nebo skutečnost, že zákonní zástupci dítěte tráví pracovně hodně času v zahraničí.

Kratochvílová zdůrazňuje, že domácí vzdělávání není univerzálním řešením pro každého. Samotná forma výuky navíc nemá jednotnou podobu. „Rodiny mají široké spektrum vzdělávacích přístupů od klasické přenesené školy domů přes alternativní projektové učení, komunitní skupiny, kde se děti učí společně, až po svobodné unschoolingové směry,“ vysvětluje.

Poslední slovo má ředitel

Zatímco dříve rodiny získávaly informace o vzdělávání hlavně při osobních setkáních, dnes podle pedagožky čerpají inspiraci především na internetu. „Vnímám ale, že domškolácké děti díky flexibilitě svých rodičů z této situace spíše profitují. Především to vidíme v dobré úrovni mediální gramotnosti i angličtiny, a přitom s těmito oblastmi stále v denní docházce zápasíme. Každá doba nám rodičům jednoduše přináší jiné výzvy a je na nás, zda je proměníme v benefity,“ dodává.

Podle Macury domácí vzdělávání není nárokové a jeho schválení podléhá určitým pravidlům. „Ředitel školy, kam byl žák přijat k plnění povinné školní docházky, může individuální vzdělávání povolit pouze v případě, pokud jsou dány skutečně závažné důvody, pro něž se individuální vzdělávání povoluje,“ zdůraznil.

Rodiče podle něj musí k žádosti doložit také stanovisko školského poradenského zařízení. I v průběhu domácí výuky zůstává škola garantem kvality, což potvrzuje povinné přezkoušení ze všech předmětů v každém pololetí.

Share.