V centru Rigy je v polovině června dostatek světla i večer. Na trojici sanitek, zaparkovaných nedaleko pomníku Svobody (kterému místí přezdívají Milda), je proto ještě dobře vidět. Na první pohled vypadají jako běžná vozidla záchranné služby, ovšem z této funkce odešly do velmi zajímavého důchodu: na Ukrajinu.
Vedle nich stojí Arturs Kristlibs z lotyšské neziskové organizace Ganta Fonds. Jeho hlas je poměrně klidný, což působí poněkud kontrastně s obsahem jeho vyprávění a příběhem sanitek.
„Tohle je jen polovina naší flotily,“ říká Arturs a ukazuje na sanitky, které se svým týmem vystavil daleko od hřmění děl ukrajinské fronty. Důvod, proč je přivezl do lotyšského hlavního města, je prostý – a smutný.
„Jsme tady v Rize, protože nám došly dary. Nemáme na palivo, nemáme na servis. Musíme mluvit s lidmi, s dárci a připomínat jim, že válka je stále tady, hned vedle nás, a my musíme dál bojovat za Ukrajinu,“ vysvětluje.
Spolu s dalšími dobrovolníky se specializuje na jednu z nejnebezpečnějších činností, které může civilista na současné Ukrajině dělat: evakuaci zraněných vojáků přímo z frontové linie. Operují v Dněpropetrovské oblasti, přibližně 20 kilometrů od takzvané „zóny smrti“ nebo „nulové linie“. Vykrývají logistickou mezeru mezi stabilizačními body v poli a nemocnicemi.
Za poslední rok Artursův tým zachránil přibližně 4 tisíce zraněných. „Dnes jsem si dělal malou statistiku,“ poznamenává Arturs. „Je to, jako bychom evakuovali několik malých lotyšských vesnic. Celé populace lidí, kteří by tu jinak nebyli,“ vypočítává.
Arturs sám sebe označuje za pacifistu. „Nenávidím situace, kdy někdo umírá,“ vysvětluje, proč se z dobrovolníka vozícího humanitární pomoc stal koordinátorem záchranných misí. Začínal stavbou mobilních zubařských ordinací pro vojáky a úpravou aut proti dronům, pak přešel k sanitkám.
Nebezpečné řemeslo, které nezná svátky
Práce jeho řidičů je extrémně náročná. Mise trvají 30 dní v kuse, pracuje se 24 hodin denně, sedm dní v týdnu. Neexistují víkendy, neexistují svátky. „Pracujeme na Nový rok, pracujeme během letního slunovratu. Najít motivované a spolehlivé řidiče je těžké, protože je to nebezpečné řemeslo,“ přiznává.
Vozidla jsou vybavena speciální technikou. Kromě neprůstřelných vest a helem pro posádku mají některá auta takzvanou „čujku“ nebo systémy REB – elektronický boj proti dronům. „Jeden systém vás informuje, že máte dron za zády, a druhý ho dokáže v okolí auta vypnout,“ popisuje Arturs technologii, která v moderní válce rozhoduje o životě a smrti posádky.
Uvnitř sanitky je prostor pro čtyři sedící pacienty a jednoho ležícího. Arturs vysvětluje systém třídění raněných: „Bereme hlavně zraněné označené jako ,zelené‘ nebo ,žluté‘. Zelený je stabilní, mluví, chodí. Žlutý je vážnější, třeba se střelným poraněním nohy, musí ležet.“
Největší riziko ovšem nastává během transportu, kdy se „žlutý“ pacient může změnit v „červeného“ – kritického. V tu chvíli musí řidič a koordinátor bleskově rozhodnout: jet dál do nemocnice, nebo se pokusit o okamžitou záchranu života přímo na místě.
Chybí peníze i řidiči
Navzdory tisícům zachráněných životů čelí on i jeho organizace Ganta Fonds krizi. Dárci jsou podle něj unavení, protože v Lotyšsku, stejně jako v jiných zemích vlna solidarity s válkou napadenou zemí opadá. „Lidé už nevidí ten cíl, proč by měli dál přispívat,“ krčí rameny Arturs. S tím, že podpora zásadně klesla i kvůli válce v Íránu, která donutila mnoho Lotyšů promyslet, za co budou utrácet. Organizace přitom nedostává žádnou vládní podporu; vše stojí na drobných příspěvcích od obyčejných lidí.
Aktuálně mají v Lotyšsku čtyři sanitky, které čekají na servis a peníze na naftu. Další dvě jsou na Ukrajině a čekají na prostředky, aby mohly vyjet do akce. „Jsem takový orchestr v jednom člověku – koordinuji řidiče, servis, sháním peníze, mluvím s novináři,“ usmívá se hořce Arturs. „Určitě neustoupím a nevzdám se, pokud budou peníze,“ říká.
Fungovat dokáže jenom díky tomu, že má firmu v logistice a může pracovat online, kdykoli to jde. Zjistil ovšem, že nelze sedět na více židlích najednou. „Měl jsem farmu, ale pochopil jsem, že nezvládnu všechno. Takže v prosinci jsem udělal pro mě těžké rozhodnutí: prodal jsem všechny krávy,“ uzavírá Arturs.
