Film Mandalorian a Grogu hraje na jistotu, ale umí probudit dřímající infantilitu – Aktuálně.cz

Seriál Mandalorian se snažil vrátit k franšízovým kořenům. Režíroval ho Jon Favreau, milovník digitálních světů, tvůrce několika dalších Star Wars seriálů a také režisér nového celovečerního filmu Mandalorian a Grogu. Seriálové vyprávění o lovci odměn schovaném pod kovovou helmou vyzdvihovalo inspiraci samurajskými filmy Akiry Kurosawy a z nich vycházejícími spaghetti westerny (stejně jako původní trilogie George Lucase ve zjemněném pohádkovém obalu). 

Hlavní hrdina Mandalorian je jakousi aluzí eastwoodovského archetypu čili osamělého lovce s ambivalentním morálním kodexem. Galaktickými prériemi však neputuje sám, nýbrž s roztomilým tvorečkem, kterému se v popkulturních sférách říká Baby-Yoda, přičemž v druhé řadě seriálu jsme zjistili, že se jmenuje Grogu. Seriál je vděčným a přímočarým žánrovým pastišem. Čerpá z nespočtu oblíbených dobrodružství, od japonské mangy přes Sedm statečných až po Indiana Jonese. 

Tvůrci vědí, že i původní trilogie Hvězdných válek byla především eklektickou zábavou, jejíž pomyslné švy tvořily silné a sympatické postavy. Mandalorian v pařátech disneyovského konglomerátu navíc potěšil fanoušky recyklací starých známých postav, s trochou nadsázky bychom seriál mohli označit za jakési hračkářství. Teď se tvůrci snaží početnou fanouškovskou základnu dostat od obrazovek do kina. 

Přímočaré dobrodružství na třech planetách 

Mandalorian a Grogu už ze své podstaty není ničím radikálním. Obstojí nezávisle na (ne)znalosti původního seriálu, díky jednoduchosti se chytne každý. Děj odehrávající se pár let po událostech šesté epizody sleduje málomluvnou dvojici na stopě přívrženců padlého Impéria. Mandalorian (v podání Pedra Pascala) najatý Novou republikou všechno řeší silou a palnými zbraněmi, jen málokdy své cíle přivede živé. Další zakázka je však odlišná. Aby našel skrývaného zloducha, musí spolupracovat se zločinným klanem Huttů, oněch obludně přerostlých plžů. 

Ti chtějí výměnou za informace nalézt synovce, přímého potomka Jabby Hutta. I když je to protagonistovi proti srsti, zakázku přijímá. Přímočaré dobrodružství lemované intrikami, zradou i upřímnou sílou přátelství je ekvivalentem takřka videoherního zážitku. Vystřídáme celkově tři dominantní planety (zasněženou, s městem prozářeným neony a prorostlou džunglí) se zcela jiným podnebím i záporáky. Mandalorian se po splněné misi vrací na základnu vyzvednout odměnu a posléze putuje domů. 

Má vlastní tým a vesmírnou loď, kterou opravuje a vylepšuje. Ostatně už samotné vyprávění se odvíjí od zadávání úkolů. Při jejich plnění potkává roztodivné postavičky (třeba mnohorukého opičáka z fastfood trucku dabovaného Martinem Scorsesem), jež ho za drobné protislužby zásobují informacemi. Mandalorian čelí několika „boss fightům“, zatímco pěšáky s ledově výbušným klidem kropí nejen svým koltem. Schematicky vedený příběh je nenáročně průhledný, bez vyšších ambicí přesáhnout rámec divácky vstřícné zábavy. 

Ústřední dvojice je stále sympatická, k zevrubnější psychologizaci (jak taky psychologizovat roztomilou potvůrku a v kovu nasoukaného kovbojského rytíře) ale pochopitelně nedochází. Sledujeme prohloubení jejich otcovsko-synovského pouta, akcentovaný motiv rodinné blízkosti i skutečnost, že Mandalorian navzdory kýžené póze osamělého vlka přece jen začíná být součástí něčeho většího. Grogu se zase skrze obětavost pro druhé učí samostatnosti a objevuje možnosti své síly. 

Tmavé záběry a hravý design postav 

Na prvním místě však stojí prozkoumávání fikčního světa. Radost z něj se naštěstí neopírá o potřebu znalosti robustní mytologie. Obrazy planet, jejich ekosystému a společnosti jsou unikátně podmanivé. Uspokojení ze sledování tohoto pestrého a dětsky naivního světa s lehkým odérem syrovosti však zabíjí sterilní výtvarno. Digitálně „mázlé“ pozadí neumožňuje práci s texturou a užité filtry přebarvují potenciálně strhující scénu na unifikovanou nijakost. Dojem z dobrodružství tak chřadne. Tvůrci z tohoto hlediska rezignují na cit pro detail, cokoli nápaditého. Právě tyto kvality jsou ale pro spektákl stojící na atrakcích nezbytné. Většinu stopáže se topíme v jednolitě nasvícených tmavých záběrech s generickou patinou. Sterilnost prostředí vyvažuje alespoň hravý design postav. 

Favreau s kameramanem Kleinem primárně z široce komponovaných polocelků dodávají světu kýžený westernový nádech i určitou vzdušnost. Akční sekvence jímají rozmanitou paletu kousků od závodních honiček přes neférový kanalizační souboj s příšerou po „2D“ realizovanou bitku jak vystřiženou z Mortal Kombat (zbavenou brutality). Přesto nad těmito vtahujícími prvky v závěru vítězí vizuální omšelost. 

Mnohem větší hravostí disponuje vynikající soundtrack Ludwiga Göranssona, jenž jednotlivé scény rytmicky posouvá, nachází překvapivé hudební motivy a spoléhá na robustní kombinaci táhlých píšťal, orchestrální velkoleposti, smyčcové grotesknosti i synťákových výbojů. Obrazová stránka tuto bohatost a bravurní prolínání nálad i rozmanitých vlivů skutečně může jen závidět. 

Hrají Mandalorian a Grogu na jistotu? Samozřejmě, co jiného čekat od Disneyho lunaparků. A na milost bychom je brát rozhodně neměli. Ale i tak – film v divákovi dokáže spolehlivě probudit dřímající infantilitu (jakkoli záhy přichází pocit studu za to, že nám k popcornově uspokojivému zážitku stačí tak málo). Star Wars novinka totiž bezesporu ošizená je. Dusí se pod tíhou konformismu, očekávání a fanoušků. To je cena za kultovní statut i miliardový byznys.