Aktual.: 23.10.2026 06:20
Praha – Ferdinand I. Habsburský, který byl před 500 lety zvolen po smrti krále Ludvíka Jagellonského v bitvě u Moháče českým králem, se musel před korunovací v takzvané volební kapitulaci zavázat, že uhradí staré královské dluhy. Sám však na to neměl dostatek peněz, a musel si je proto půjčovat na úvěr od řady českých šlechticů v jeho službách. ČTK to řekl historik Václav Bůžek z Historického ústavu Filozofické fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích. Zvolením Ferdinanda I. českým králem začala téměř 400 let trvající vláda Habsburků v českých zemích.
Velké množství peněz si totiž podle Bůžka vyžádalo budování obrany na uhersko-turecké hranici i Ferdinandova panovnická reprezentace, včetně rozsáhlé stavební činnosti, která se týkala například přestavby vídeňského paláce Hofburgu nebo výstavby Letohrádku královny Anny v Praze. „Požadavky českých stavů na zaplacení královských dluhů se promítly do volební kapitulace, kterou sestavili stavové před volbou 23. října, a Ferdinand I. musel její znění odsouhlasit ještě před královskou korunovací, která se konala až v únoru 1527 v chrámu svatého Víta,“ řekl Bůžek.
Podle historika Jiřího Hrbka z Historického ústavu Akademie věd ČR byla královská korunovace nejen pro Prahu, ale i pro všechna města a panství cestou velkou logistickou zkouškou. „S přípravou na ni se pojila řada investic do veřejného pořádku, například na opravy cest či budov, zároveň ale přinášela i ekonomický profit měšťanům, protože dvůr během ní musel někde bydlet a utrácet své peníze. Pojila se s ní pochopitelně i určitá prestiž, a její popisy byly – často dost idealizovanou formou – tištěny a rozesílány po celé Evropě,“ sdělil Hrbek ČTK.
Bůžek dále uvedl, že Ferdinand I. Habsburský se chtěl na český královský trůn dostat jako manžel Anny Jagellonské, protože předpokládal, že díky tomu budou uznány její dědické nároky po smrti jejího bratra Ludvíka Jagellonského u Moháče. Stavové Království českého však podle něj tyto nároky na volebním sněmu v roce 1526 neuznali, proto se musel o svatováclavskou korunu ucházet jejich svobodnou volbou. „To se lišilo od postoje stavů z vedlejších zemí Koruny české, tedy Moravy, Slezska a Horní a Dolní Lužice, které dědické nároky uznaly,“ řekl historik.
Při ucházení se o český trůn musel podle Bůžka Ferdinand I. čelit velké konkurenci. „Nešlo pouze o bavorské Wittelsbachy a polské Jagellonce, ale také o saské Wettiny nebo o několik domácích kandidátů, mezi nimiž byli nejvýznamnější Zdeněk Lev z Rožmitálu a Vojtěch z Pernštejna,“ poznamenal Bůžek.
Ferdinanda I. podporovala jeho sestra Marie, která se podle Bůžka opírala především o mocenský vliv nejvyššího kancléře Adama I. z Hradce. Wittelsbachové zase spolupracovali se Švihovskými z Rýzmberka, kteří měli svá sídla v česko-bavorském pohraničí, Wettinové pak například se Šliky z okolí Jáchymova a Lokte, doplnil historik.
Historik: Čeští šlechtici nedokázali za vlády Ferdinanda I. docenit monarchii
Šlechtici z českých zemí nedokázali za vlády Ferdinanda I. Habsburského, který byl před 500 lety zvolen českým králem, dobře ocenit skutečný význam monarchie a chápat, že byla například pojistkou proti rozpínavosti osmanských Turků. Ferdinand I. měl rezidenci ve vídeňském Hofburgu, takže čeští šlechtici museli jezdit k jeho dvoru tam, přičemž málokdo z nich mluvil německy nebo chápal tamní dvorské rituály a těžko si na to zvykali. ČTK to řekl historik Václav Bůžek z Historického ústavu Filozofické fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích.
Ferdinand I. Habsburský vládl po roce 1526 v rakouských, českých a uherských zemích. „Šlo v podstatě o personální unii států, v níž podle hrubých odhadů žilo asi sedm milionů lidí, kteří mluvili různými jazyky, hlásili se k rozdílné víře a leckdy i vyznávali odlišné kulturní hodnoty,“ řekl historik.
Aby mohla nově vytvořená středoevropská monarchie pod vládou Habsburků držet pohromadě, prosazoval Ferdinand I. podle Bůžka politický program centralizace. Rezidenci měl sice ve Vídni, ale hodně cestoval po monarchii i Římsko-německé říši, včetně Prahy. „Šlechtici z českých zemí si při výpravách do Vídně těžko zvykali na cizí prostředí, navíc měli tendenci jednat kolektivně, kdy například chtěli bydlet v hospodách, kde už se před nimi ubytoval jiný krajan a doporučil jim ji,“ uvedl historik.
Česká šlechta podle Bůžka panovníkovi odmítala postoupit větší podíl na výkonu moci v království, než bylo nutné, současně však chtěla, aby respektoval dvě rozdílná vyznání v jedné zemi podle basilejských kompaktát. Tato dohoda z roku 1436 ukončila husitské války a jako zemský zákon legálně zrovnoprávnila katolíky s kališníky.
„Na druhé straně je třeba říct, že zemi bez krále si v té době nedokázali představit – král byl z boží milosti, ztělesňoval harmonii řádu v zemi, ono ‚obecné dobré‘, a to právě společně se stavy, tedy v Čechách s pány, rytíři a královskými městy,“ dodal historik.
Podle Bůžka byl Ferdinand I. Habsburský jako panovník velmi schopným pragmatikem, který umně dosahoval politických kompromisů. „Husitstvím izolované české země dokázal otevřít západní a jižní kultuře, ať šlo o vzdělanost, humanismus či renesanci. Rozhodně to nebyl ten odsouzeníhodný cizák na českém trůnu, který se nedokázal sžít s národem, který údajně germanizoval, jak psali někteří historikové v meziválečné době a po nich v zásadě stejně účelově i pováleční marxisté,“ zdůraznil odborník.
Historik Jiří Hrbek z Historického ústavu Akademie věd ČR ČTK řekl, že narativ „zlých Habsburků“, kteří utlačovali český národ, vznikl až ve druhé polovině 19. století a vytvořili ho především mladočeši a intelektuálové, kteří s nimi spolupracovali, například Alois Jirásek, a to z čistě pragmatických politických důvodů. „Tehdy se začal stávat dominantním, až nakonec během první světové války převážil. Například ještě roku 1848 chtěli Češi s Habsburky spolupracovat,“ uzavřel Hrbek.
‚;
} else {
let zoneId = ‚78406‘;
zoneId = (zoneType === ‚autonaelektrinu‘) ? ‚230106‘ : zoneId;
div.innerHTML = “;
}
}