Jaký byl pro vás první týden v roli mistryně světa?
Strašně náročný. Měl jsem hodně mediální pozornosti, což je pro mě trošku změna, ale naučila jsem se s tím nějak pracovat. Teď už si to jen užívám.
Měla jste prostor na oslavu?
Zatím úplně ne. Měla jsem moc hezké přivítání v klubu v pondělí po příjezdu, to byla taková malá oslava, ale určitě ještě něco bude v plánu s rodinou a přáteli, až se to všechno uklidní. Nejhezčí byly stejně ty první pocity po finále.
Jaké byly?
Bylo to něco nezapomenutelného. Takové pocity jsem ještě nikdy nezažila. Strašná radost i překvapení, zároveň takové uspokojení, že to vyšlo, že jsem to dokázala. Chtěla bych takové momenty zažívat pořád dokola. Zpočátku jsem si ale až tolik neuvědomovala, že jsem mistryně světa. Připadalo mi to jako další závody. Ale když vidím fotky, videa, články, tak mi to postupně dochází a je to moc hezké.
Jaká byla na MS v Bielsku-Biale cesta ke zlatu? Když nastane v karate rozdíl osmi bodů, souboj končí, a vy jste první tři vyhrála 8:0. Zato ve finále to bylo drama.
Ani ty první tři zápasy nebyly tak jednoduché, nervy hrály svoji roli. Finále jsem potom musela otáčet z nepříznivého skóre 0:3, ale dokázala jsem to a vyhrála 7:4. Jsem za to hrozně ráda, protože otočit finále je opravdu složité.
Kdy v tom souboji o zlato proti Chorvatce Saře Tomičově přišel zlom?
Měla jsem určitě velmi dobře nastavenou hlavu na to, že můžu vyhrát a to zlato získat. Taková ta otočka přišla kopem na hlavu za tři body, který mi byl uznán. Takže bych řekla tuhle techniku, plus hlava. I když jsem prohrávala, pořád jsem věřila, že to můžu otočit.
Máte na to nějakou mentální pomůcku?
Ráda si říkám takové to uvědomění, často i nahlas. V tom finále jsem si to taky nahlas řekla. Konkrétně: „Už ne, nechci být druhá.“ To mi pomohlo, nakoplo mě to.
Naskočila vám ta stříbrná juniorská bilance?
Ano, měla jsem tři stříbra z mistrovství Evropy a jedno ze světového šampionátu před dvěma lety. Měla jsem takový až strach, že tam ta stříbrná bude zase. I ten strach mě hnal dopředu. Že bych zase stála na stupínku, ale nebyla tou nejlepší.
O to těžší to ve finále za stavu 0:3 muselo být, ne?
Nechtěla jsem si to moc připouštět, protože mezi finále a předchozími koly jsem měla tři dny volna. Bylo hodně těžké udržet hlavu nastavenou, že chci vyhrát. Byly momenty, kdy mi hlava upadala a mentální stránka ochabovala, ale dokázala jsem se vybudit.
Je vám 19 let, budete ještě v kategorii U21 pokračovat?
Na MS už to nestihnu, to je každé dva roky. Ale čekají mě ještě dva evropské šampionáty v této kategorii, ty jsou každý rok. A postupně budu přecházet do seniorské kategorie.
Karate se věnujete od šesti let. Hned vás chytilo?
Ještě jsem zároveň s karate jezdila na koni, ale více mě chytil tenhle sport, protože jsem si na karate našla více kamarádů, byla to pro mě druhá rodina. Pak jsem začala zjišťovat, že se mi na závodech daří, i jako malá jsem vozila medaile. Karate se stalo sportem číslo jedna.
Po zisku zlata se teď objevila fotka z vašich začátků…
(smích) Ano, to je ze zkoušek na pásky, hezká vzpomínka. Upřímně je to tak, že se teď pořád dojímám k slzám i vícekrát za den.
A měla jste jasno, že u karate zůstanete? Nebyl ve hře přechod k jinému bojovému sportu?
Dneska je moderní MMA, box nebo jiné kontaktní bojové sporty. Ale mě to k tomu až tolik netáhlo, karate je polokontaktní sport. My nerozdáváme rány a zjistila jsem, že mě ten sport baví nejen díky výkonu, ale právě i díky těm emocím.
Karate je o tom zasáhnout soupeře kontrolovaně, že? Naopak za tvrdou ránu můžete dostat trest.
Přesně tak. Když je technika silnější, než je povoleno, a soupeři teče krev nebo utrží nějaký šrám, tak jsou nám udělovány penalizace.
Už vám někdy karate nebo vaše bojové dovednosti pomohly v osobním životě?
Naštěstí jsem to ještě nikdy nemusela úplně použít. Ani jsem nad tím takhle nepřemýšlela, zůstává to jen ve sportovní stránce. Existuje více druhů a my jsme sportovní karate, takže u nás to ani není až tolik o tradiční sebeobraně.
Asijské bojové sporty mají i silný duchovní background. Zajímá vás také tento rozměr karate?
Když jsem byla menší, zajímala jsem se o to víc. Dodnes mám k tomu samozřejmě velký respekt, ale už jsem zaměřená hlavně na tu sportovní stránku.
A byla jste někdy v Japonsku, odkud váš sport pochází?
Bohužel ne, ale určitě bych chtěla. Japonsko je hrozně zajímavá země nejen díky karate, ale celkově svou kulturou. A pokud jde o karate nebo bojové sporty celkově, bude to úplně jiný svět. Asiaté mají v těch bojových sportech své základy a vnímají je jinak než my. Věřím, že sportovci to může přinést uvědomění, že ten jeho sport není jen výkon, ale je to i nějaká životní cesta.
Vy jste ale na MS potkala ve čtvrtfinále Němku, v semifinále Italku a ve finále Chorvatku. Takže Evropa v karate dotahuje Asii?
Evropa se zvedá a hodně konkurujeme asijským státům. Máte pravdu, že teď jsme byly na pódiu všechny Evropanky. Je fajn vidět, že s námi mají problémy.
Pro české karate to byl doslova historický úspěch.
Bylo to první české zlato z karate na mládežnickém mistrovství světa organizace WKF (World Karate Federation). To je důležité, protože karate má asociací více, ale tohle je to olympijské. To, které se snaží dostat na olympiádu.
Bylo v programu v Tokiu před pěti lety, ale pro Paříž i Los Angeles zase vypadlo. Jaké jsou vyhlídky, že byste se mohla objevit v Brisbane 2032?
Těžko předbíhat… Vypadá to velmi nadějně, světová federace pro to dělá maximum a bylo by to obrovské zviditelnění našeho sportu. Měl by zase větší váhu. Pro mě by to znamenalo krásnou vidinu a něco, na co se těšit. Ten cíl je tam vždycky, každý sportovec se chce na olympiádu podívat.
Zmínila jste postupný přechod do seniorské kategorie, který vás teď čeká. Jak těžký podle vás bude?
V mládeži s vámi ostatní závodnice rostou, znáte se třeba od 15 let. V seniorkách zůstávají už jen opravdové špičky, vy tam přicházíte jako takový vetřelec. Prosadit se bude samozřejmě těžké, ale není to nemožné. Je vidět, že čím dál více karatistů z mládežnických kategorií se teď prosazuje. Takže je pro mě velká motivace, když vidím, že to dosažitelné je.