Rusové systematicky mučí ukrajinské zajatce elektrickými šoky, brutálním bitím končícím mnohdy i smrtí, nedostatkem spánku či příšernými hygienickými podmínkami. Kromě fyzického mučení je trýzní třeba i povinným zpěvem ruské hymny. Takové a další druhy špatného zacházení se opakovaně objevují ve výpovědích propuštěných ukrajinských zajatců včetně těch, které nedávno zveřejnil ruský exilový web The Insider. Jejich svědectví potvrzují, že nejde o ojedinělé případy, ale o organizovaný systém.
The Insider mluvil se čtyřmi Ukrajinci, kteří se na svobodu dostali letos v květnu v rámci výměny zajatců. V ruských věznicích strávili všichni kolem čtyř let – dva z nich padli do zajetí na jaře 2022 a dva na podzim téhož roku.
„Přetáhli mi přes hlavu pytel a bili mě“
„Poté, co nás prohledali, nás všechny, co jsme byli zajati, hodili do jámy. Zůstali jsme tam až do rána – svléknutí, svázaní – a ráno nás naložili na (nákladní auto) Kamaz a odvezli k výslechu,“ popsal osmapadesátiletý velitel tanku Jurij Jeremenko začátek svého zajetí na podzim 2022.
Podobně jako ostatní prošel několika zařízeními, než se dostal do vězení SIZO-2 v Kamyšinu v ruské Volgogradské oblasti, které patří k nejbrutálnějším a kde strávil tři roky.
„Vyslýchal mě místní agent. Přetáhli mi přes hlavu pytel a bili mě a kopali – nohama, pěstmi a obušky. Agent vždy nosil kuklu. (…) Používal všechny možné metody: polní telefony ‚tapik‘ (používané k mučení elektrickým proudem – pozn. red.), paralyzér, obušky, škrcení a přímé bití. Měl asistenty. Oslovovali se prostě ‚kolego‘ – nikdy ne jménem.“
Brutální byl podle něj už příjem, který spočíval v absolvování „uličky“ – vězeň musel probíhat mezi dvěma řadami nastoupených dozorců, kteří ho jeden po druhém bili. Jídla dostávali věznění jen tolik, aby se udrželi naživu. A stísněnou celu, kterou opouštěli jen minimálně, opakovaně zaplavovaly splašky z kanalizace.
Úmrtí kvůli bití i nemocem
Věznění podle něj mnozí lidé nepřežili. „Někteří zemřeli po těžkém bití, jiní proto, že včas nedostali lékařskou pomoc. Jednou v noci zemřel muž v cele naproti naší, známý pod přezdívkou ‚Cikán‘. Říkali, že utrpěl smrtící pád,“ uvedl Jurij.
„Asi po dvou letech nás konečně začali brát na procházky ven. To znamenalo, že jsme si mohli vyměňovat informace, a z toho, co jsme slyšeli, nejméně dvacet lidí zemřelo na následky mučení nebo nemoci. Bylo tam mnoho vězňů s tuberkulózou a srdečními chorobami. Párkrát jsme se během cvičení setkali s civilistou z Kyjeva. Měl těžkou duševní chorobu. Také zemřel v SIZO-2.“
Obzvlášť brutálně zacházeli Rusové s obránci Mariupolu z pluku Azov. „Bojovníci Azova, kteří prošli Taganrogem, nám řekli, že během příjmu tam bylo osm lidí ubito k smrti. S muži z pluku Azov se nezacházelo jako s lidskými bytostmi. Říkali jim fašisté.“
Bití za sebemenší „chybu“
Nejhorší v Kamyšinu byla dle Jurije každotýdenní návštěva sprch, kde pak vězně bil velitel zařízení Ivan Anikejev, kterého Ukrajina podezírá z válečných zločinů.
„Nejdřív jste se tam museli dostat. Byl jsi neustále pod dohledem stráží a důstojníků speciálních jednotek. Za sebemenší ‚chybu‘ jsi mohl dostat kopance, rány pěstí, údery obuškem nebo elektrické šoky.“
Hlavní „zkouška“ se ale podle něj odehrávala uvnitř sprch. „Co nejrychleji ses umyl a pak stál nahý v převlékárně v poloze, kterou nazývali ‚jeden a půl‘ – ohnutí, ruce sepjaté za hlavou, zavřené oči – zatímco Anikejev na tobě ‚pracoval‘,“ popsal Jurij. „Neznásilňoval lidi – bil je do hlavy, ledvin a jater. Používal paralyzér s nápisem ‚Hezounek‘. Na holé kůži byly elektrické šoky zvlášť bolestivé. Stopy na zádech mi zůstávaly dlouho.“
„Říkali nám, že Ukrajina už neexistuje“
Kromě výslechů a bití probíhaly ve vězení také „rozhovory“. „Říkali nám, že Ukrajina už neexistuje, že její polovina se stane součástí Ruska a to, co zbude, připadne Polsku.“
Zajatci museli zpívat ruskou státní hymnu a učit se nazpaměť ruské vlastenecké básně a písně, které jim pouštěli i v celách – stejně jako přednášky o ruských dějinách a vojenské reportáže z druhé světové války.
Jurije rovněž neustále předvolávali kvůli náboru do „dobrovolnického praporu“. „Čtyři měsíce před výměnou vězňů mě natočili, jak údajně souhlasím se vstupem do dobrovolnického praporu k boji proti ukrajinskému režimu,“ přiblížil.
„Mohli s námi dělat cokoliv“
„Do té místnosti nás nahnali asi osm set. Nebyl tam vzduch k dýchání. Lidé ztráceli vědomí. Myslím, že pár jich během příjmu zemřelo. Také na nás pustili psy. Tam měli to, čemu říkali ‚zelená‘ – úplné povolení dělat, cokoli chtěli,“ vzpomíná třiatřicetiletý Oleksandr Ivanov, který měl v jedné z ukrajinských brigád na starosti finanční záležitosti, na filtrační zařízení v okupované Olenivce.
Po svém zajetí v dubnu 2022 zažil několik převozů. A než ho letos vyměnili, strávil čtyři roky v ruských vězeních v Šachtách u Taganrogu, Novozybkově v Brjanské oblasti, v Pakinu ve Vladimirské oblasti, v osadě Udarnyj v Mordvinsku a v už zmíněném Kamyšinu ve Volgogradské oblasti.
Příjem do všech zařízení obnášel „uličky“ a další způsoby bití včetně použití paralyzérů na páteř, krk, hlavu, paže, nohy a genitálie. Vězni třeba museli běhat nazí z jedné místnosti do druhé, zatímco je dozorci sráželi k zemi, bili je a dávali jim šoky paralyzéry.
„Strčili mi hlavu do pece“
„V cele jsme byli tři. Cely byly malé. Každé ráno a večer probíhala prohlídka. Museli jste běžet ke zdi a zaujmout polohu s roztaženýma rukama a nohama. Prý vás prohledávali detektorem kovů, aby se ujistili, že nemáte žádné zakázané předměty. Při tom vás bili, dokud jste se nezhroutili. Dělo se to skoro každý den,“ popisuje poměry v Šachtách.
Jeden z tamních vyšetřovatelů chodil podle něj po chodbách a řval: Tady nejsi nikdo. Nikdo neví, že jsi tady. Můžu si s tebou dělat, co chci. „Vyvedli vás z cely a hned vám vysvětlili, co se stane, když budete lhát nebo něco zatajovat. Jinými slovy, zbili vás ještě před začátkem výslechu a pak vás hodili k tomu parchantovi.“
Výslech zahrnoval nejen bití, waterboarding či elektrošoky, ale i jiné formy mučení. „Chytili mě za ruce a nohy a odnesli mě dolů do sklepa. Byla tam velká litinová pec. Otevřeli dvířka pece a strčili mi dovnitř hlavu, jako by mě chtěli zaživa upálit. Měl jsem spálené obočí a řasy,“ vzpomíná Oleksandr.
Rusové se podle něj snažili vězně přimět k přiznání ke zločinům, které ve skutečnosti spáchali sami.
Přiznání k nesmyslným obviněním
V Novozybkovu trvaly brutální výslechy devět hodin. Některé vězně mučení zlomilo po dvou nebo třech hodinách a oni se přiznávali k nesmyslným obviněním. „Říkali věci jako: ‚Ano, jedl jsem koťata,‘ nebo ‚Zelenskyj jedl koťata.‘ S těmito vězni se zacházelo úplně jinak.“
Personál v takovém zajatci nejprve vzbudil iluzi, že ho brzy odsoudí a pak rychle zařadí do výměny na Ukrajinu. (Ruská tajná služba) FSB pak ale kolem takovýchto „doznání“ začala budovat celý případ.
„Začali tě mučit všude a při každé příležitosti. Všichni ve věznici se dozvěděli, že jsi údajně ‚sexuální násilník a vrah‘. Neexistovala žádná záruka, že tě vůbec postaví před soud. Tvůj život ve věznici se stal peklem.“
Když pak nakonec takový člověk vyšetřovatelům řekl, že „koťata nejedl,“ snažili se ho dalším devítihodinovým mučením přimět k tomu, aby udal někoho jiného, a pak ho poslali zpět do cely. „Ležíš tam a uvědomuješ si, že neznáš nikoho, kdo ‚jedl koťata‘,“ pokračuje Oleksandr. „Celou noc nespíš, protože jsi přesvědčený, že tě zabijí.“
„Druhý den přijdeš a řekneš: ‚Nejedl jsem koťata a neznám nikoho, kdo by je jedl. Zabijte mě, pokud chcete.‘ Posadí tě na židli, podají ti krabičku cigaret a prostě si s tebou povídají. Zeptal jsem se jednoho z důstojníků FSB: ‚K čemu to všechno bylo?‘ Odpověděl: ‚Teď víme, že říkáš pravdu.‘“
„Jednoho zajatce zapálili“
„Měli jsme pocit, jako by nás tam přivezli zemřít,“ přibližuje Oleksandr podmínky ve vězení v Mordvinsku. „Lidé umírali a lékař přišel prohlédnout tělo až za čtyři nebo pět hodin. Slyšel jsem, jak v sousedních celách umíralo postupně asi deset lidí.“ Lékařská péče podle něj v zařízení prakticky neexistovala.
Během pravidelné denní inspekce vězně stráže patnáct až dvacet minut bily. „Používali nejen obušky a paralyzéry, ale i kovovo-plastové trubky a nohy od židlí. Jednoho vězně polili antiseptikem a zapálili paralyzérem. Hořel na chodbě, zatímco oni tam stáli a smáli se.“
Na podlaze byla namalovaná bílá čára, na kterou si zajatci museli v šest ráno stoupnout a stát na ní nejméně do deseti do večera. „Kromě sprchování, cvičení a prohlídek jsi na té čáře stál mlčky, čelem ke zdi. Na záchod bylo možné jít jen na povel. Jedinou malou útěchou bylo, že dovolili pochodovat na místě, aby netuhly nohy. Ale stejně otékaly a tuhly.“
Trýznění propagandou a tichem
V cele hlasitě hrálo rádio. „Pouštěli staženou kompilaci s názvem ‚Ruské vlastenecké písně‘ prokládanou přednáškami o ruských dějinách. Vysílali bláboly nějakého pomatence, který tvrdil, že i slovo ‚Ukrajina‘ bylo vymyšlené. Poslouchal jsem to skoro tři roky a teď znám jména všech francouzských maršálů a všech ruských generálů, kteří bojovali proti Napoleonovi.“
Sedmkrát nebo osmkrát denně přerušila tento program ruská státní hymna, kterou museli vězni procítěně zpívat bez ohledu na to, jestli třeba zrovna jedli. „Pokud jste jídlo nedojedli včas, byl to váš problém,“ podotkl Oleksandr.
V Kamyšinu i v dalších zařízeních také zajatci nesměli mluvit. „Musel jsi být zticha. Jednoho bývalého vězně z Kamyšinu toto vynucené mlčení tak hluboce zasáhlo, že po návratu na Ukrajinu nemohl mluvit ani se svou vlastní matkou.“
Před výměnou na Ukrajinu vězně svlékli do spodního prádla a fotografovali ze všech úhlů. „Také nás natáčeli na video. Museli jste uvést své jméno a říct: ‚Jsem držen na území Ruské federace. Jsem dobře živený, lékařská péče je dobrá a nemám žádné stížnosti ani prohlášení,“ uzavřel Oleksandr.
Svrab „léčili“ elektrickými šoky
„Když nás zajali, měl jsem malý přívěsek na klíče s fotkou své ženy. Všechno mi vzali. Zabavili mi všechny doklady, ukradli všechny cennosti, dokonce i prsten a řetízek, které mi dali rodiče a žena,“ vzpomíná na začátek svého zajetí v dubnu 2022 třicetiletý Oleksandr Zuj, který působil jako hudebník v orchestru jedné z ukrajinských brigád.
Také on prošel filtrací v Olenivce, kde zažil brutální bití v rámci přijímací „uličky“. „Když k vám konečně přišli, řekli jste své jméno, vyplnili registrační otázky, a pak vás zbili ještě víc. Viděl jsem muže, kteří byli na pokraji smrti.“
Oleksandra pak drželi v detenčních zařízeních v ruské Ivanovské oblasti, v zařízení SIZO-2 v Taganrogu a také ve vazebním středisku v Permském kraji.
„Nejtěžší byl začátek zajetí. Neustále tě bili. Jakýkoli špatný pohyb a vytáhli tě z cely a zbili tě. Nebyla žádná varování – hned sahali po paralyzéru. Když jsem onemocněl svrabem, ‚léčili‘ ho elektrickými šoky. Říkali: ‚Mast je jen v neděli. Paralyzér je každý den.‘“
Zajatci museli většinu dne stát
V Ivanovské oblasti sdílel celu s dalším členem brigádního orchestru. „Zůstal jsem s ním až do dne, kdy zemřel. Měl vnitřní krvácení, odvedli ho z cely a už se nikdy nevrátil.“
Dozorci je týrali třeba i tím, že je donutili učit se půl roku nazpaměť seznam „dětí Donbasu zabitých ukrajinským nacionalistickým hnutím“ – právě nepravdivá tvrzení o „útlaku“ ruských a ruskojazyčných obyvatel Ukrajiny ze strany „nacionalistů“ Moskva využívá k ospravedlnění své agresi proti sousednímu státu.
V Taganrogu se Oleksandr doslechl o některých ukrajinských zajatkyních. „Mezi nimi byla i Viktorija Roščynová, novinářka z Berďansku. Vyhubla do bodu těžké podvýživy. Nikdy jsem ji sám neviděl, ale slyšel jsem, že ji krmili lžičkou. Byla to mimořádná žena – neuvěřitelně silná. Dělala vše, co mohla, aby si získala respekt.“
Posledních osmnáct měsíců před výměnou strávil v Permském kraji. „Ráno jsme vstali, cvičili a zpívali ruskou státní hymnu. Nezpívat nepřipadalo v úvahu.“
Režim byl podle něj tvrdý. „Sedět jste směli jen tři hodiny denně; zbytek času jste museli stát. Také se povinně konaly půlhodinové běhy na místě. Mluvit bylo zakázáno. Denně jste směli hodinu číst,“ uzavírá.
„Někteří lidé vypadali jak z Buchenwaldu“
„V Kamensku-Šachtinském umírali lidé, i když ne v naší cele. Dva muži zemřeli v těch sousedních. Jeden z nich, jak mi bylo řečeno, byl ubit k smrti důstojníkem speciálních jednotek. Sám jsem to neviděl, ale říkali mi to,“ vypráví poslední z propuštěných Ukrajinců, se kterými The Insider mluvil, sedmapadesátiletý řidič a poté voják Oleksandr Zadorožnyj, který padl do zajetí v září před čtyřmi lety.
„Další vězeň měl srdeční onemocnění a také zemřel. Jednou, když jsme byli na vycházce na dvoře, jsem zaslechl, jak si dozorci povídají. Jeden z nich řekl: ‚Už jsme jich pohřbili devět.‘“
Rovněž Oleksandr mluví o velmi krutém zacházení ve třech zařízeních, kterými během téměř čtyř let zajetí prošel – ve vězení v Taganrogu, Kamensku-Šachtinském a Kamyšinu – včetně brutálního bití v rámci přijímacích „uliček“ i při jiných příležitostech.
Stejně jako Jurij, zmiňuje i Oleksandr krutého kamyšinského velitele Anikejeva, který se vyžíval v bití zajatců ve sprchách. „Pokud měl službu, chození tam připomínalo vedení na popravu. Pokud tam nebyl, bylo všechno relativně normální,“ dodává.
„Před výměnou jsem vážil 57 kilogramů, než mě zajali, měl jsem osmdesát. A to jsem zhubl ještě málo! Byli tam lidé, kteří vypadali jak z Buchenwaldu,“ uzavřel Oleksandr.
