Hrály si pod hákovým křížem. Dvě výstavy ukazují, jak se žilo dětem během války – Aktuálně.cz

Výstava v Národním pedagogickém muzeu v Praze postupně představuje restrikce, jež omezovaly životy dětí na našem území. Od cenzury učebnic přes zrušené mimoškolní aktivity až po zákaz školní docházky pro židovské děti a jejich deportaci do ghetta.

Úvodní sály výstavy Dětství pod hákovým křížem se zaměřují na ukázky cenzury ve školství. Na interaktivní obrazovce se objeví několik učebnic středních škol: na jedné straně původní text a na druhé cenzurovaná verze. Kurátorský tým pod vedením Jakuba Seinera vybral například učebnici z roku 1935 pro studenty pedagogické školy, odkud musel zmizet text o Hitlerově diktatuře a pronásledování odpůrců režimu. 

Pryč od reality

Zajímavý koncept autoři výstavy zvolili u série dětských knih, které byly za války populární. Propojili cenzuru knih s příběhy jejich autorů. František Kožík napsal knihu Vlajka vítězů původně o sokolské mládeži. Jenže Sokol byl pro nacisty nežádoucí. Autor text přepracoval a zmínky o Sokole odstranil. Další zákaz se týkal většiny spolků a kroužků, které formovaly život mladých lidí. Naopak od roku 1942 musely děti a dospívající v protektorátu vstoupit do Kuratoria pro výchovu mládeže, jež propagovalo nacistickou ideologii.

Velmi působivá část výstavy je věnovaná terezínskému ghettu. Prostřednictvím dětských obrázků máme možnost nahlédnout na svět z jiné perspektivy, než jak je obvykle prezentovaná z pohledu dospělých. Vyučující v Terezíně se snažili napomoci dětem, aby se během hodin výtvarné výuky odpoutaly od každodenní reality v ghettu.

Návrat do života

Poválečné osudy dětí jsou představeny především prostřednictvím výjimečné Akce zámky Přemysla Pittra a jeho kolegyně Olgy Fierzové. Veterán z první světové války se již od 20. let angažoval v pomoci dětem. Inicioval výstavbu Milíčova domu v Praze na Žižkově, kam mladí lidé docházeli na nejrůznější volnočasové kroužky.

V roce 1945 Přemysl Pitter a jeho spolupracovníci zřídili na zámku Štiřín a dalších třech zámcích v okolí Prahy ozdravovny, kde pomohli 810 dětem. Jedním z nich byl Jiří Bakon (Jehuda Bacon), který přežil terezínské ghetto i Osvětim.

Před lety navštívil Prahu a vyprávěl mi: „Setkání s Pittrem, to bylo jako ten nejlepší lék, který jsem mohl dostat. Byl křesťan, ale pomáhal všem bez rozdílu a nikomu svou víru nenutil. Hlavně pomáhal dětem a bylo jedno, odkud přišly. Ať už židovské, nebo ty, které byly v Hitlerjugend… Prožili jsme měsíce, často i roky v tom, že jsou lidé mučeni a zabíjeni, viděli jsme tu nenávist. A on nám nabídl lásku. Nabízel a nic za to nechtěl… díky němu jsme se vrátili znovu do života.“

Skrývání i exil

Podobné téma jako pražská výstava si zvolila kurátorka Beata Labno. Výstavní projekt Válečné děti je nyní k vidění v bývalé továrně Oscara Schindlera v Krakově a má o něco komornější rysy než pražská expozice.

Ač je k dispozici pouze jeden výstavní sál, nabízí se návštěvníkům rozmanitý pohled na děti, které prožily válečné roky v ghettu či v lágrech anebo se skrývaly či stihly vycestovat, díky čemuž unikly nacistické zvůli. Na rozdíl od Pittrovy Akce zámky v Krakově ukazují dětské uprchlíky, zachráněné díky mezinárodní solidaritě například na Blízkém východě nebo na Novém Zélandu, kam se za války dostalo 700 polských dětí. 

Myslet jako děti

Zatímco většina výstav o druhé světové válce se soustředí na osudy dospělých, tyto aktuální výstavní projekty nabízí ucelený pohled na dramatické období minulého století z perspektivy dětí. Součástí doprovodného programu jsou vzdělávací aktivity pro školy. Jejich autoři počítají s tím, že válka není pro všechny děti historií.

„Snažíme se vždy pracovat s pedagogy ještě před návštěvou našeho muzea, aby věděli, o jakých tématech budeme diskutovat. Nejčastěji k nám chodí žáci 5. tříd. Musím říct, že jsem velmi mile překvapená tím, jak jsou připravené na téma druhá světová válka,“ říká lektorka Dana Terragni z pražského muzea.

Během 90minutové aktivity s mladými lidmi debatuje o tom, jak rozpoznávat mechanismy totality: „Vysvětluji jim, jak a proč nacistická propaganda sílila. A pak se jich ptám, zda někdy v současnosti zaznamenali nějakou cenzuru nebo co si představí pod pojmem propaganda,“ vysvětluje Terragni. 

Program ke krakovské výstavě cílí na osobní příběhy a předměty. „Nejčastěji máme aktivitu nazvanou Zosiin batoh,“ říká edukátorka Alicja Ososińská. Děti si do symbolického zavazadla vybírají nejrůznější předměty: penál, deník, kapesní nůž nebo panenku, a rozhodují, které dvě věci by si vzaly s sebou, protože jsou pro ně důležité. Do krakovského muzea často chodí polsko-ukrajinské školní skupiny. „Dáváme pozor, aby žádná aktivita neotevírala témata, která by mohla být traumatizující,“ dodává Ososińská. 

Způsob, jakým mladá generace vnímá svět, může být mnohdy inspirativní. A někteří návštěvníci výstavy si to zjevně uvědomují. U vstupu do krakovské výstavy je totiž výzva, abychom si odpověděli na otázku: „Máme mluvit s dětmi o válce?“ A kdosi tu nechal vzkaz: „Děti válce nerozumějí. Měli bychom se učit myslet jako ony – místo toho, abychom je nutili myslet jako my.“