Hustá jako Van der Poel. Český talent lítá mezi extrémy, v medailích už má zmatek – Aktuálně.cz

Úvodní otázka na celkový počet juniorských cenných kovů z mistrovství světa a mistrovství Evropy mladou jezdkyni malinko znejistí.

„Mám pocit, že jich je sedm,“ odpovídá. Nakonec se postupným sčítáním a vzpomínáním dobere k číslu devět.

„Může být, takhle jsem to ještě nepočítala,“ směje se.

V sedmnácti letech se zároveň stala historicky nejmladší vítězkou české ankety Král cyklistiky a nedávno ji pobavilo přirovnání k Mathieuovi van der Poelovi, vítězi poslední etapy letošní Tour de France.

Když jsme počítali ty nejcennější medaile… Kam je vůbec dáváte?

Medaile z MS si dávám na poličku nad postel. A jinak máme v pokoji s bráchou, který taky závodí na kole, přímo takové věšáčky, kam si dáváme dresy.

Které z těch devíti medailí si nejvíce vážíte?

Určitě zlaté z letošního cyklokrosového MS v Nizozemsku. To je zatím můj největší úspěch.

Tu poslední jste získala v sobotu na ME horských kol ve Švýcarsku. Byl to bronz ze závodu cross country a tvrdě vybojovaný bronz, že?

To ano. Podmínky byly kvůli vedru opravdu strašně náročné. Myslím, že jsem udělala chybu v tom, že jsem se před startem přechladila. Měla jsem na sobě moc ledu, v závodě jsem se pak s tou změnou vyrovnávala nějakých 45 minut. Zároveň jsem měla horší start, zpomalila jsem se holkama, které byly před mnou. Tím pádem mi dvě největší konkurentky úplně odjely, já jsem jen přežívala, ale v posledním kole jsem se zotavila. Pohlídala jsem si aspoň třetí místo.

Říkala jste, že jste na trati prožila největší krizi v kariéře.

Bylo to tak a bronz je v tom světle dobrý výsledek, jsem s ním spokojená. Vím, že ostatní dělají i různé speciální heat tréninky, aby na taková vedra měli tělo nachystané. To jsou maličkosti, které já zatím nepraktikuju. V závodě jsem pak cítila, že jsem malinko nebyla připravená. Nevěděla jsem, kolik je ten dostatek ledu, s chlazením jsem to přehnala. To mě pak trošku skolilo.

Horská kola jsou v tomhle dost neúprosná, ne? Závodník šlape pořád naplno, prakticky si neodpočine.

Je to něco jiného než na silnici, kde v určitých fázích svěsíte nohy, jedete třeba v háku. Tady jezdíme fakt každý za své, všechny kopce. Aspoň lehce si odpočinete při jízdě dolů nebo v některých technických pasážích, ale ve finále je to o tom, že jste pořád ve vysokých tepech, pořád jedete na maximum. Když pak udeří krize, je to těžké i psychicky.

Přesto když dostanete otázku, jestli řadíte výše horská kola nebo cyklokros, častěji se kloníte k letní variantě odpovědi, že?

Zatím pořád jo. I přesto, že teď na ME bylo až 40 stupňů, potvrdila jsem si, že mi to je příjemnější, než když je na cyklokrosu třeba minus deset a stojíte na startu brutálně promrzlý. Z tohoto hlediska mám radši horská kola, navíc mám vztah k horám, ve kterých tam často závodíme. Proto mám trochu raději horské kolo.

Jak o tom mluvíte, často jsou to teplotní extrémy z obou stran.

Jsou. A připadá mi, že tento rok v létě je to ještě větší extrém. Už to byl v pořadí několikátý závod za brutálního vedra. Dříve to bylo jednou dvakrát za sezonu, teď to bývá pravidelně.

Proč se věnujete právě kombinaci horských kol s cyklokrosem? Je to tím, jak se obě disciplíny vhodně doplňují v kalendáři?

Jasně, to je důležité. Když jsem s cyklokrosem začínala, tak to pro mě byla vlastně zimní příprava a trénink, abych nemusela jezdit jen doma na trenažéru. Brala jsem to jako zábavu a něco navíc. Pořád to takhle trošku vnímám, dá se to kombinovat časově a cyklokros je takový doplněk.

Není těžší o tom takhle mluvit, když právě v cyklokrosu jste mistryní světa?

Spoustu lidí mi to říká, i doma se o tom bavíme. Diví se mi, že v cyklokrosu mám větší úspěchy, ale přednost dávám spíš horskému kolu. Na druhou stranu zase rodiče chápou, proč mě horské kolo více baví.

Kdo vidí cyklokros třeba jednou za rok v televizi, často se zvlášť u vás děvčat podivuje, co vás táhne k závodům v bahně nebo na rozbředlé trati. Užíváte si i tohle, nebo to berete jako něco, co je třeba přetrpět?

Trpím před závodem a po něm. Ale samotný cyklokrosový závod mě hodně baví. Je to zase něco jiného než horská kola, musíte uplatnit jinou techniku. Mám pak jinak složené tréninky, potřebuju tam jinak pracovat s nohama, více se naučit sprinty, mít větší sílu. Samotný závod je pro mě atraktivní i tím, že to klouže, že jsou tam těžké výjezdy. Musíte seskočit z kola, běžet, hlídat si zatáčky, to všechno mě baví.

Netlačí vás okolí k tomu, abyste si vybrala jen jednu disciplínu?

Mnoho lidí se na to ptá, zatím ale okolí netlačí. Beru to tak, že na rozhodnutí mám ještě dost času.

Český olympijský tým vás o víkendu na Instagramu označil za „českého Mathieuho van der Poela“. Jak jste reagovala?

(úsměv) Říkala jsem si, že je to hustý, že mě takhle přirovnávají.

Pro úplnost, to je nizozemský fenomén, který v elitní kategorii osmkrát vyhrál MS v cyklokrosu, před třemi lety byl světovým šampionem na silnici a medaile má i z horských kol a gravelu.

Je to fakt hustý přirovnání. Vím, že on jezdil horská kola hlavně dříve, v cyklokrosu vládne. Jsem moc ráda, že i já jsem v obou svých disciplínách úspěšná.

A na tu silnici se nechystáte?

Zatím určitě ne. Je to super trénink, říkám si, že někdy bych závody zkusit mohla, ale zatím ne. Znamenalo by to, že bych ani jednu letní disciplínu nemohla dělat úplně naplno, silnice by se s horským kolem tloukla. To teď aktuálně nechci, takže to nechám tak.

U rozhodování mezi horským kolem a cyklokrosem zase hraje pro letní variantu i to, že se jedná o olympijský sport, že ano?

Jasně, olympiáda je velká motivace. Vydržet u toho sportu a zkusit si ji. Je to sen pro každého sportovce. Vím, že o cyklokrosu se mluvilo zase v souvislosti se zimními hrami, což by bylo skvělé, ale nevím, jak velkou šanci má dostat se do programu.

V jednom z rozhovorů jste říkala, že jste jako malá začínala závodit už na odrážedle. Jak to vypadalo?

Už si to úplně přesně nepamatuju, někdy o tom mluví rodiče. Taťka totiž jezdil maratony na kole a často u toho bývalý takové dětské závody na odrážedlech. Jeli jsme něco malého, pro srandu, abychom neseděli na zadku. Takže to byly moje začátky.

Jste z Ostravy, tak odhaduju, že horské kolo jste si pak zamilovala při vyjížďkách po Beskydech.

Ano, přesně. Babička má v Beskydech chalupu, takže v dětství jsem tam byla v podstatě každý víkend. Několikrát jsme jako malí vyjeli na Lysou horu, pořád jsme lítali po venku a v horách jsme trávili hodně času.

Rodiče jsou ale bývalí judisté. Vás judo nechytilo?

Ne ne. Jednak nejsem typ pro judo, jednak mi i sami rodiče říkali, že budou raději, pokud si vyberu cyklistiku. Judo je čistě halový sport, náročný zase z jiné stránky. Já vím, že potřebuju být venku, odmala jsem na to zvyklá. Nedokázala bych být pořád zavřená v hale.

Teď vás čeká přechod z juniorské kategorie výše, to je velké téma v každém sportu. Jak se na to díváte?

Budu v nadcházející sezoně v kategorii do 23 let a zatím žádná velká očekávání nemám. Extra jsem nad tím nepřemýšlela, ale bude to hodně náročné. Bude tam větší konkurence, holky starší a zkušenější, závody delší. Chvilku bude trvat, než si na to i v rámci tréninku zvyknu. Všechno to bude nějaký proces a v prvním roce spíš seznámení, než abych jezdila pro medaile.

A co máte před sebou ještě jako juniorka?

Na konci prázdnin mě čeká MS horských kol v Itálii, to bude největší vrchol sezony. Bylo by krásné rozloučit se s juniorskou kategorii nějak hezky. Top pětka by mohla být fajn a pro mě reálná.