Česká nejvyšší soutěž si pucuje pověst soubojové ligy. Trenéři mluví o vysoké náročnosti, což dokumentují tím, že zahraniční hráči potřebují hodně času na to, aby si na fotbal plný osobních střetů zvykli.
Jenže musí to být opačně.
Pokud chce český fotbal dohánět top mezinárodní expres, musí dělat všechno proto, aby se doma hrál tvořivý, kombinační, rychlý fotbal na málo doteků se spoustou rotací a narážeček.
Kdo totiž usedl na světový trůn? Zastánci útočného fotbalu.
Španělsko je dlouhodobě symbolem ofenzivy. Ve finále s Argentinou měla La Roja 65 % držení míče, očekávaný počet gólů 1,94 a 20 střel, z toho 11 na branku. Zatímco Argentinci v čele s Lionelem Messim nevyprodukovali v normální hrací době jedinou střelu.
Že na útočný fotbal nejsou v Česku hráči? Kdepak. Talentů pobíhá po hřištích v republice habaděj. Jen musí být správně identifikováni a vychováváni. Kdyby záložník Pedri vyrůstal v Česku, mistrem světa by se zřejmě nestal. V akademii by mu řekli, že je příliš malý na to, aby mohl v dospělosti něco dokázat.
Ve Španělsku hráče, včetně prcků, rozvíjejí tak, aby mezi chlapy vyhrávali herní inteligencí a šikovností, ne hrubou silou.
Už nejmenší děti učí rozumět hře. Aby věděli, že technické dovednosti mohou mít efekt, jedině když jsou správně použity.
Proto trenéři u žáčků zastavují „bago“ (hru v přesile na malém prostoru) a třeba deset minut se špunty probírají, jestli mají vzhledem k míči, spoluhráčům a protihráčům co nejlepší postavení.
V Česku se razí názor, že drobotina se nesmí zatěžovat taktikou. Navíc junáci z akademií po přechodu mezi muže mnohdy slyší: „Zapomeňte na to, co jste se učili doposud. Pokud chcete hrát ligu, musíte se adaptovat na souboje.“
Je na miliardářích, kteří vzali české kluby útokem, a na fotbalové asociaci, aby radikálně otočili fotbalovým kormidlem.
Francouzi byli před šampionátem pasováni na největšího favorita na zisk zlatých medailí. Kádr byl nabitý hvězdami od prvního do posledního místa nominace. A disponoval superútočnými esy. Mbappé, Dembele, Olise, Doué, Barcola, tahle jména budila dojem neubránitelnosti galského kouhouta.
Ovšem jen do té doby, než tahle zdánlivě neudržitelná letka narazila na chytrou kolektivní spolupráci španělských umělců, do které se zapojil i ten nejnadanější a nejobletovanější: Lamine Yamal.
Podle trenéra Luise de la Fuenteho byl nejdůležitějším zápasem v Laminově kariéře už duel proti Portugalsku. Ne proto, že by v něm Yamal oslnil kličkami, ale protože neúnavně pracoval pro mužstvo i směrem dozadu.
„Tohle je pro něj zásadní okamžik růstu. Není to ten moment, kdy dá deset gólů,“ upozornil kouč teď světových šampionů.
„Podle mého chápání fotbalu přichází úspěch s dobrým týmem. Když přidáte nějaké neuvěřitelné individuální hráče, téměř dosáhnete dokonalosti. Ale je jen jediný způsob, jak toho dosáhnout – mít dobře fungující tým,“ vyzdvihl De la Fuente.
Češi to vzali za opačný konec. Zmar Koubkova výběru na MS měl ve znaku neustálé debaty o tom, jak chyběl patřičný servis bundesligovému kanonýrovi Patriku Schickovi.
„Když na něj koukám, tak ho vlastně obdivuju, že na ten nároďák furt jezdí. Nedávno tady ještě byla debata, jestli má hrát Chorý, nebo Schick. Mně to přijde úplně neuvěřitelné, když máme takového hráče! My ho ale vůbec neumíme dlouhodobě využít. Prostě ten styl, který se hraje, tak mu absolutně nevyhovuje,“ lamentoval Tomáš Rosický, sportovní ředitel Sparty a člověk, jehož názory jsou ve fotbalové rodině velmi respektované a mají značný dopad.
Neměl však zapomenout dodat i B. Chodící Lionel Messi sice osmi góly a čtyřmi asistencemi (Schick se netrefil ani jednou) zásadně přispěl k posunu Argentiny do finále, ovšem v něm tahle samostatná jednotka, na niž zbytek týmu makal, narazila na limity, na které kouč De la Fuente upozorňuje Yamala.
Nejlepší obranou je útok. Starému moudru dalo Španělsko nový rozměr. Přidalo do něj slovo aktivní. Ve finále s Argentinou trvalo Rodrimu a spol. jen 10 vteřin, než permanentním tlakem na soupeře získali míč zpátky.
České reprezentaci to v utkání s Jižní Koreou zabralo 19 vteřin. A co jí vynesl po aktivním vstupu do utkání s Jihoafrickou republikou přechod do pasivity, není třeba více rozmazávat.
I Španělé byli někdy zahnáni protivníkem do hlubšího bloku, ale ani v něm neztratili aktivní přístup. Bez výjimky.
Kdo tohle nechápe, spálí se. Vyprávět by o tom mohl kouč anglického národního mužstva Thomas Tuchel, jenž zavelel v semifinále s Argentinou ve snaze udržet jednobrankové vedení k zaparkování autobusu před vlastní šestnáctkou. Skončilo to katastrofou v podobě výsledkového obratu last minute.
Aktivní Španělsko inkasovalo na mistrovství světa v Americe pouze jeden gól. To je nejméně v historii šampionátů. Jediným výsledkovým klopýtnutím byla úvodní bezbranková remíza s Kapverdami.
I to je odkaz pro český fotbal: nezačněte panikařit a neuhněte z cesty, kterou si vytyčíte, při prvním nezdaru.
Legendární Thierry Henry, francouzský vítěz mistrovství světa 1998, uvedl po finále pro stanici Fox Sports: „Chci vzdát hold španělskému systému a těm, co ho zavedli.“
Nelze než souhlasit. Základem progresu jsou vždy osvícení lidé. V českém fotbale jich je nedostatek. A když se objeví, jsou terčem posměchu, než aby jim ostatní pozorně naslouchali.
Kdyby v kanceláři sportovního ředitele fotbalového svazu seděli dlouhodobě praví vizionáři, nemluvilo by se třicet let o nedostatku dynamické techniky českých hráčů. Problém by už byl vyřešen.
Kdyby měla Slavia Praha prozíravého šéfa sportovního úseku, nemohla by z celoplošného herního stylu, kterým prohnala Barcelonu, přešaltovat na nakopávané míče z fotbalových druhohor. A tím se sama zbrzdit v rozletu.
Kdyby se Sparta držela progresivních not, o kterých opakovaně mluví Rosický, musela by již patřit do společnosti Champions League.
Je na čase to z gruntu změnit. Všem by se to bohatě vrátilo. Španělsko díky odborně nastavené a postavené pyramidě vyhrálo za posledních pět let 16 světových a evropských titulů od kategorie do 17 let až po seniory.
A mimochodem: čtvrtina trenérů, které uvidíme na startu nadcházející sezony na lavičkách klubů anglické Premier League, je ze Španělska…
