Americký deník USA Today spočítal, že 23,3 procenta z celkových 1248 hráčů na soupiskách jednotlivých týmů nepochází ze země, jejíž dres na MS nosí.
Další média psala rovnou o čtvrtině.
Přitom na světovém šampionátu 2006 to bylo devět procent a ještě o čtyři roky později odpovídal podíl „cizinců“ zhruba jedné desetině.
Zásadní změna přišla v roce 2021, kdy Mezinárodní fotbalová federace FIFA výrazně uvolnila v této oblasti pravidla.
Dříve i jeden soutěžní zápas v mládežnické kategorii už vázal fotbalistu k jedné zemi. Nyní může hráč změnit reprezentaci, když ještě nedosáhl 21 let, nehrál na velkém turnaji a má na kontě tři nebo méně utkání v Lize národů, kvalifikacích či přátelských duelech.
Pokud je fotbalista starší, na Ligu národů ani kvalifikace už se tolerance nevztahuje.
FIFA zároveň umožňuje hráčům reprezentovat na základě rodových vazeb, nikoliv striktně na základě místa narození nebo bydliště.
Potom už je to na daných národních asociacích a pravidlech jednotlivých zemí, co se týče získání občanství.
Celkově však uvolnění fotbalových zákonů v kombinaci s masivní globalizací dnešního světa kormidluje trend, který třeba na letošní Africký pohár národů přivál 30 procent hráčů narozených mimo černý kontinent.
A teď ho na turnaji v Americe poznává celý svět.
Hráči, kteří by se například v týmech Francie, Anglie nebo Španělska neprosadili, reprezentují na základě bližších i vzdálenějších rodinných vazeb jiné země.
„Je tohle šampionát diaspor?“ nadepsal článek věnující se této problematice renomovaný web The Athletic.
Leckteré případy jsou vyloženě bizarní.
Jen považte…
Maroko nasadilo v úvodním zápase proti Brazílii dokonce kompletní základní jedenáctku, která se narodila jinde. Reprezentuje ho také 18letý Ajjúb Buaddí, jenž hrál ještě na konci letošního března za jednadvacítku Francie.
Exotický nováček šampionátu Curacao – zámořské nizozemské území – má na celé soupisce jediného rodáka z tohoto karibského ostrova, záložníka Tahitha Chonga. Zbytek pochází z evropského Nizozemska.
Zhruba polovinu „cizinců“ má v kabině Haiti, výběr Demokratické republiky Kongo táhne zase rodilý Londýňan Aaron Wan-Bissaka.
Když Yasin Ayari ve švédském dresu parádní trefou načal kanonádu proti Tunisku, gól neslavil. Sám je z předměstí Stockholmu, ale díky otci by mohl reprezentovat právě Tunisko, vzhledem k matčinu původu zase Maroko.
Americký tahoun Folarin Balogun se narodil nigerijským rodičům na dovolené ve Spojených státech, pak vyrůstal v Anglii. Takže i on mohl vybírat mezi třemi zeměmi.
A zřejmě nejkuriózněji působí fakt, že na MS hraje sedm bratrských dvojic, avšak jen tři sourozenecká dua nastupují spolu. Zbylá čtyři jsou rozdělená.
Zatímco Nico Williams hraje za Španělsko, Iňaki Williams za Ghanu.
John Soutar reprezentuje Skotsko, Harryho Soutara má Austrálie.
Brian Brobbey je Nizozemec, Derrick Luckassen Brobbey Ghaňan.
Guéla Doué obléká dres Pobřeží slonoviny, Désiré Doué francouzský.
„Jen osm reprezentací nemá na soupisce nikoho odjinud,“ referoval USA Today o oddělené jedné šestině pole účastníků.
Výčet tvoří Rakousko, Brazílie, Kolumbie, Panama, Saúdská Arábie, Jihoafrická republika, Švédsko a Česko.
Byť zatím Česko v tomto ohledu kráčí proti proudu náborového trendu, do budoucna by i jeho skladba mohla být pestřejší.
Bývalý technický ředitel českého svazu Erich Brabec totiž před necelými třemi lety rozjel projekt, který pro sebe nazval „refresh DNA českých reprezentací“, a FAČR v této iniciativě pokračuje dodnes.
V české devatenáctce tak zazářil rodilý Ital Louis Buffon, syn někdejšího slavného brankáře Gianluigiho Buffona.
Jednadvacítka v kvalifikaci o Euro zapojila Filipa Lissaha, rodáka z Anglie. A českou sedmnáctku reprezentovali na loňském MS dva hráči narození v Nizozemsku a Německu.
