Do sálu ve španělské vesnici Moclinejo přišlo přes sto lidí. Chtěli slyšet muže, jehož příběh znají z knih a filmů. Dvaasedmdesát dní přežíval v zasněžených Andách ve výšce kolem 3500 metrů, kde teploty klesaly až k minus 35 stupňům. Bez dostatku jídla, pořádného vybavení a možnosti přivolat pomoc.
Eduardu Strauchovi je dnes 79 let. Je architektem, maluje a o katastrofě jezdí vyprávět po světě. Zájem o ni ho stále překvapuje. „Pořád žasnu nad tím, jak se lidé zajímají, kladou mi otázky a chtějí se se mnou vyfotit,“ řekl.
Do vesnice nedaleko Málagy ho přivedlo přátelství s Martou Shawovou. I její rodinu neštěstí zasáhlo: přišla při něm o dva bratrance. Daniel Shaw zemřel v den pádu letadla. Gustavo Nicolich náraz přežil, ale později ho zabila lavina.
V úterý 13. října uplyne od havárie letu 571 uruguayského letectva 54 let. Strauch se na místo neštěstí dodnes příležitostně vrací. „Stále se vracím na tu horu, která mě tolik naučila,“ vysvětlil.
„Myslel jsem, že zemřu“
Když 12. října 1972 nastupoval do letadla v Montevideu, mířil s ostatními do chilského Santiaga. Na palubě byli hráči ragbyového klubu Old Christians, jejich příbuzní, přátelé i další cestující. Jedna z cestujících si koupila letenku na poslední chvíli, aby stihla svatbu své dcery.
Špatné počasí je přinutilo přenocovat v argentinské Mendoze. Další odpoledne pokračovali. Piloti však chybně vyhodnotili polohu stroje. Domnívali se, že už přeletěli hory, a začali klesat. Ve skutečnosti byli stále nad Andami.
Letadlo narazilo do horského svahu. Přišlo o křídla i ocasní část a zbytek trupu se řítil dolů, než se zastavil v zasněženém údolí. „Myslel jsem, že zemřu,“ vzpomínal Roberto Canessa, tehdy devatenáctiletý student medicíny.
Samotný pád přežilo 33 lidí. Někteří však utrpěli těžká zranění a umírali v následujících dnech. Ostatní se tísnili ve zbytku trupu. Otvor se pokusili zahradit kufry, sedadly a kusy letadla, před mrazem je to ale chránilo jen částečně. Nando Parrado později vyprávěl, že se navzájem tloukli do paží, aby podpořili krevní oběh, a hledali teplo i v dechu druhých.
Zpočátku věřili, že pomoc přijde. Nad horami zahlédli pátrací letadla, bílý vrak však mezi sněhem a skalami zůstával neviditelný. Potom v rádiu zachytili zprávu, že oficiální pátrání skončilo. „Slyšeli jsme, že nás svět opustil,“ popsal Strauch.
Zásoby čokolády, sladkostí, oříšků a sušenek mezitím mizely i přes přísné příděly. Hladovějící lidé zkoušeli žvýkat proužky kůže ze zavazadel. Roztrhali také polštáře sedadel v naději, že uvnitř najdou slámu. Byla tam jen pěnová výplň.
Související
„Znovu a znovu jsem docházel ke stejnému závěru: Pokud jsme nechtěli sníst oblečení, které jsme měli na sobě, nebylo tu nic než hliník, plast, led a skály,“ napsal Parrado ve svých pamětech.
Bratranci, kteří vzali břemeno na sebe
Zásoby čokolády a sušenek došly během několika dní. Zoufalí mladíci zkoušeli žvýkat kožené řemeny ze zavazadel i bavlnu ze sedadel, kde však našli jen umělou pěnu. „Znovu a znovu jsem docházel ke stejnému závěru: pokud jsme nechtěli sníst oblečení, které jsme měli na sobě, nebylo tu nic než hliník, plast, led a skály,“ napsal Parrado ve svých memoárech.
Zbývala jediná možnost: těla zemřelých kamarádů a příbuzných. Rozhodnutí předcházely vyčerpávající etické debaty. Přeživší uzavřeli dohodu, že pokud kdokoliv z nich zemře, ostatní smějí použít i jeho tělo.
Právě v této chvíli sehrál Eduardo Strauch se svými bratranci Adolfem „Fitem“ a Danielem Fernándezem klíčovou roli. Aby uchránili ostatní od nesnesitelných výčitek, vzali nejtěžší úkol na sebe. Byli to oni, kdo v ústraní pomocí úlomků skla a břitev těla připravoval a maso anonymně rozděloval. Ostatní tak nevěděli, čí ostatky dostávají.
Jak rychle hlad změnil jejich pohled na to, co ještě nedávno považovali za nepředstavitelné, přiblížil režisér Sněžného bratrstva J. A. Bayona. Jeden z přeživších mu při přípravě filmu řekl: „První den, kdy jsme to udělali, to bylo hrozné. Porušili jsme tabu, cítili jsme se mizerně. Druhý den už jsme stáli ve frontě a čekali na svou porci jídla.“
Strauch při zářijovém rozhovoru řekl, že kvůli tomu, co udělali, nikdy necítil výčitky. Překonat odpor však vyžadovalo obrovské úsilí. „Jsem rád, že jsem to udělal, protože díky tomu jsme přežili,“ dodal.
Související
Večer 29. října přišla další rána. Lavina zasypala trup letadla a sníh pronikl dovnitř. Osm lidí zemřelo. Ti, kteří přežili, zůstali uvěznění pod sněhem a hrozilo, že jim dojde vzduch. Parrado pomocí kovové tyče z přihrádky na zavazadla prorazil cestu ke vzduchu přes prostor čelního okna. Ven se ale kvůli vánici nemohli hned dostat.
Desetidenní pochod
Přeživším postupně docházelo, že pomoc budou muset najít sami. Připravovali výbavu z toho, co měli: improvizovaný spací pytel i zavazadlo upravené na saně. Podnikali průzkumné výpravy a čekali na vhodnější počasí.
Rozhodující pokus začal 12. prosince. Pro pomoc vyrazili Parrado, Roberto Canessa a Antonio „Tintín“ Vizintín. Doufali, že za horským hřebenem na západě uvidí cestu do chilských údolí. Když však vystoupali nahoru, před nimi se táhly další hory.
Vizintín se vrátil k vraku, aby zbývajícím dvěma mužům vystačily zásoby na delší cestu. Parrado s Canessou pokračovali. Během přibližně desetidenního pochodu překonali kolem šedesáti kilometrů.
Související
Dvacátého prosince konečně spatřili na druhé straně řeky chilského honáka Sergia Catalána. Voda hučela tak hlasitě, že se nedokázali dorozumět. Následující den si proto pomohli papírem a kamenem, kolem kterého vzkaz omotali, aby ho mohli přehodit přes řeku.
„Přicházím z letadla, které spadlo v horách,“ začínala jejich zpráva.
„Nesmíte promarnit ani minutu“
Catalán upozornil úřady. Dvaadvacátého prosince přiletěly k troskám vrtulníky. Část přeživších musela v horách strávit ještě poslední noc, než se pro ně záchranáři následující den vrátili. Celkem neštěstí přežilo šestnáct lidí, devětadvacet zahynulo.
V nemocnici lékaři ošetřovali omrzliny, zlomeniny i následky dehydratace a těžké podvýživy. Canessa při záchraně vážil pouhých 44 kilogramů.
Později se stal dětským kardiologem. Když viděl film Sněžné bratrstvo, který příběh přiblížil nové generaci diváků, vrátil se podle svých slov přímo do místa neštěstí. „Znovu jsem byl uvnitř trupu,“ řekl.
Strauch snímek ocenil za přesnost a respekt. Když však letos v září před posluchači mluvil o tom, co mu z hor zůstalo, vrátil se k mnohem prostšímu poznání. „Nesmíte promarnit ani minutu života. Lidé si totiž myslí, že budeme žít věčně.“
Zdroje: SUR, Britannica, The Independent, Today