Vymytá krabička od zmrzliny nebo kyblík od velkého jogurtu slouží v mnoha domácnostech celé roky. Někdy se hodí na guláš k obědu do práce, jindy se v ní celá porce i zamrazí a leckdo se neostýchá používat ji i při ohřívání v mikrovlnce.
Jenže krabičky, které vznikly k něčemu úplně jinému, jsou taky testované na něco úplně jiného. O těch, které původně ani nebyly určené pro styk s potravinami, radši nemluvě. Podle Lukáše Vápenky z Ústavu konzervace potravin VŠCHT Praha, jehož laboratoř testuje bezpečnost obalů, právě tady začíná problém.
Do mrazáku a pak do mikrovlnky?
Jde totiž o uvolňování různých látek z krabiček do potravin, které pak jíme. Obaly povinně procházejí tzv. migračním testem, při němž laboratoř zjišťuje, kolik látek z plastu přejde do jídla. Krabičku na zmrzlinu tak výrobce otestuje třeba na rok při minus osmnácti stupních.
„Podmínky se samozřejmě budou lišit podle toho, k čemu má krabička sloužit. Pokud bude určená k opakovanému skladování jídla v lednici a jeho následnému ohřívání v mikrovlnce, bude testována jinak než jednorázová krabička určená pouze ke skladování zmrzliny,“ vysvětluje Lukáš Vápenka.
Využití polypropylenu třeba u mraženého zboží není úplně vhodné, protože při nízkých teplotách je hodně křehký, z toho důvodu se mísí i s jinými plasty. „Krabičky na opakované použití z obchodů s kuchyňským vybavením určené do mikrovlnky naopak z polypropylenu bývají, protože je při vyšších teplotách teplotně stálý,“ doplňuje
Jogurt není guláš
Do uloženého jídla se obvykle neuvolňuje samotný plast, jehož molekuly, polymery, jsou velké a složité. Riziko číhá spíš v přídavných látkách, např. stabilizátorech, které vlastnosti plastu upravují a jejichž molekuly jsou naopak malé.
Problém bývá třeba u mastných potravin, protože nejčastěji používané plasty, polypropylen i polyethylen, tukům příliš neodolávají. „Když v krabičce ohřejete něco tučného, interaguje to s povrchem krabičky mnohem intenzivněji a ta nabobtná,“ popisuje Vápenka. „Struktura plastu se tak otevře a do jídla se dostane víc látek a někdy i mikroplastů,“ doplňuje.
Roli také hraje, co do krabičky dáte. I když to tak na první pohled nevypadá, i tak pro laika inertní věc jako plast se svým okolím chemicky reaguje, a to pokaždé jinak: jinak s mastným gulášem nebo smetanovou zmrzlinou, jinak s kyselou rajčatovou omáčkou, jinak s alkoholem nebo se suchými potravinami jakou jsou například piškoty.
Zkušební laboratoře proto při testech pracují s tzv. simulanty, které různá složení pokrmů napodobují. „Někteří výrobci sice testují univerzálně na nejhorší podmínky, ale tím si zákazník nikdy být jistý nemůže,“ upozorňuje odborník.
Rizikové jsou i aromatické potraviny jako třeba koření. „Možná se to nezdá, ale třeba kmín má velmi agresivní aromatické látky,“ říká Vápenka a jako příklad dává vícevrstvé sáčky, ve kterých se koření kupuje: uvnitř je tenká plastová fólie, uprostřed hliníková vrstva, která má chránit aroma i před světlem. „Všimněte si, že při hodně dlouhém skladování tam kmín dokáže uvolnit lepidlo mezi oběma fóliemi, které se od sebe oddělí,“ popisuje.
Jednou a dost
Obaly pro opakované použití musí v laboratoři projít migračními testy třikrát za sebou a množství uvolněných látek musí podle pravidel EU klesat.
Výrobce kelímků na jogurt či zmrzlinu takové testy nemá důvod dělat. „Krabička určená k jednorázovému použití vždycky bude jen na jednorázové použití,“ říká Vápenka.
„Pokud do ní dám za pokojové teploty neutrální potravinu, jako jsou ovesné vločky nebo mouka, riziko při dalším skladování je minimální, tahle poučka ovšem má svoje limity,“ říká chemik. „Laik totiž těžko vyhodnotí, co je neutrální, ani všechny sypké suché potraviny takové nejsou,“ dodává.
Lukáš Vápenka ale varuje ještě před jednou věcí, a to je démonizování plastových obalů jako takových. „Díky vhodným obalům spousta potravin vydrží mnohem déle a reálně díky nim dojde k menší zátěži životního prostředí, než kdyby se potraviny už během cesty k zákazníkovi a skladování zkazily a vyhodily,“ uzavírá.
Ing. Lukáš Vápenka, Ph.D.
Působí jako odborný asistent na Ústavu konzervace potravin Vysoké školy chemicko-technologické v Praze, kde vystudoval technologii potravin. Od roku 2014 pracuje také v Nezávislé obalové laboratoři VŠCHT, která má akreditaci pro testování materiálů určených pro styk s potravinami. Specializuje se na zdravotní nezávadnost obalových materiálů a migrační limity chemických látek do potravin.
Zdroj: autorský článek