Veřejnost si Saudka dlouhá léta spojovala s provokací, erotikou, teatrálností a pověstí bonvivána, který novinářky oslovoval „kočičko“ a kolem sebe vytvářel téměř mytickou auru. Jenže muž, kterého jsme loni zastihli v jeho domě v pražském Braníku, působil jinak. Křehčeji. Úsporněji. A možná právě proto i mnohem upřímněji.
Jeho ateliér vypadal přesně tak, jak si ho člověk představí podle slavných fotografií: staré kulisy, těžké rámy, rekvizity, podivné kusy nábytku i ikonické růžové křeslo s opěrkami připomínajícími ženské nohy. Nešlo ale o stylizaci pro návštěvu. Spíš o svět, ve kterém Saudek žije tak dlouho, až se stal jeho přirozeným prostředím.
Vedle fotografa seděla během rozhovoru i jeho manželka Pavlína. Doplňovala ho, občas opravovala, někdy chránila a jindy lehce provokovala. „Bydlíme spolu, ale každý na jiném patře,“ poznamenala tehdy s klidem. „Abychom si nepřekáželi.“
Právě v těch drobných momentech bylo možná nejlépe vidět, jak moc se Saudkův veřejný obraz liší od reality. Místo okázalého bohéma před námi seděl muž, který o sobě mluvil s až překvapivou tvrdostí. „Nejsem génius,“ řekl bez zaváhání. A pak dodal: „Jsem podvodník.“
To slovo během rozhovoru opakoval několikrát. Tvrdil, že fotografie je sama o sobě vlastně podvod. Že je aranžovaná, vymyšlená, nepřirozená. Přesto právě jeho fotografie patří k těm nejsnáze rozpoznatelným v české i světové historii. Ručně kolorované obrazy těl, stáří, erotiky i melancholie přežily dobu, ve které vznikly, a dávno získaly status něčeho mezi uměním a kulturním otiskem jedné éry.
Saudek si tím ale nikdy nebyl jistý. Naopak. Když přišla řeč na to, kolik dobrých fotografií za život vytvořil, odpověděl bez rozmýšlení: šest. Pak je začal vyjmenovávat: „Rty s kapkou. Maminka. Otec na hřbitově. Kapající kohoutek. Angel. A novorozenec.“ Nic víc. A možná právě tahle nespokojenost je jedním z důvodů, proč jeho tvorba nikdy nepůsobila uzavřeně. I v devadesáti letech Saudek mluvil, jako by stále čekal na něco, co ještě nepřišlo.
Jeho vztah k ženám zůstává stejně rozporuplný jako jeho fotografie. V jedné větě je obdivuje, v další jim vyčítá bolest, kterou mu způsobily. „Ženská je zázrak,“ říkal. „Je krásná od pohledu. Voní.“ O pár minut později ale dodal: „Ženská je neobyčejně zlá.“ A přesto právě ženy tvoří středobod jeho práce. Ne dokonalé modelky, ale skutečná těla se všemi nedokonalostmi. Saudek nikdy nefotil sterilní krásu. Spíš lidskost. Křivost. Stárnutí. Zranitelnost.
Když jsme se bavili o minulosti, překvapivě otevřeně mluvil i o vlastních selháních. „Zanedbával jsem děti,“ přiznal po delší pauze. Ne dramaticky. Jen jako člověk, který už nemá potřebu nic přikrášlovat. „Byl jsem posedlej myšlenkou udělat dobrou fotku.“ Možná právě posedlost je slovo, které ho vystihuje nejvíc. Ne skandály, ne sláva, ne provokace. Ale neustálá potřeba vytvořit obraz, který obstojí i bez autora.
Když přišla řeč na smrt, nezměnil tón. „Strach nemám,“ řekl. „Jen bych chtěl, aby nebyla bolestivá.“ Pak se odmlčel a téměř mimochodem dodal větu, která dnes, při jeho jednadevadesátinách, zní možná silněji než tehdy: „Bylo by nádherný, kdyby někdo úplně cizí jednou našel moji fotku a řekl si: To je dobrý.“
Možná právě o to Jan Saudek usiloval celý život. Ne o nesmrtelnost v učebnicích nebo o pověst skandalisty. Ale o jediný obraz, který přežije čas, módu i jeho samotného.
