Jsou McConaughey a Harrelson bratři? Seriál, který rozehrává skutečný zákulisní drb – Aktuálně.cz

Začalo to prý před devíti lety společnou dovolenou v Řecku. Rodiny Matthewa a Woodyho seděly nad archivními fotkami a nešlo jim do hlavy, kde se vzala ta neuvěřitelná podoba. McConaugheyho matka se tehdy naklonila k Woodymu a pronesla památnou větu: „Víš, Woody, já jsem tvého otce ZNALA…!“

Jeden získá, druhý ztratí

Když McConaughey o šest let později historku poprvé veřejně odvyprávěl, nezapomněl jedním dechem poukázat na nápadně výraznou odmlku za slovem „znala“. A protože „skryté významy“ zachytil i jeho šestiletý syn, pustili se svorně do počítání a bádání, aby nakonec zjistili, že v inkriminovanou dobu byli Matthewovi rodiče od sebe a Woodyho otec se pohyboval po západním Texasu. Existuje snad dokonce i účtenka z motelu, kde k onomu „poznávání“ mohlo dojít. Zůstalo však pouze u dohadů a Matthewova matka neprozradila ani o písmenko víc.

Nutno říct, že zatímco Woody teorii o pokrevním bratrství okamžitě přijal, Matthew k ní zůstává skeptický, protože „ty bys získal bráchu, ale pro mě by to znamenalo vzdát se otce, v něhož jsem věřil 56 let“. Ze stejného důvodu si prý dodnes nenechali udělat test DNA, i když Woody by o něj býval dost stál.

Test DNA ostatně představuje i středobod seriálu, který se kolem nezodpovězené otázky točí. Zazní v něm také řada vět, jež více či méně pravděpodobně vycházejí ze skutečnosti. Ono „více či méně“ je však pro pochopení seriálu klíčové: Woody s Matthewem totiž prezentují nepravdy i pravdy jako dané fakty a divák se může pouze dohadovat, nakolik si z nás dotyční dělají legraci. Když například Woody v den šestnáctých narozenin Matthewova syna utrousí, že on si ze svých šestnáctin pamatuje hlavně to, jak vyzvedával otce v baru, nejde jen o bonmot, ale i o narážku na skutečný život: Charles Harrelson, Woodyho otec a recidivista, na titul otce roku rozhodně neaspiroval.

Meta celebrity

Novinka Apple TV spadá do kategorie oblíbených meta komedií: žánru na pomezí reality a fikce, v němž herci či celebrity hrají nadsazené verze sebe samých a realita slouží jen jako odrazový můstek. Apokalypsa v Hollywoodu, JCVD, Nesnesitelná tíha hollywoodského talentu – hvězd ochotných utahovat si ze své vlastní velikosti najdeme v historii audiovizuální tvorby překvapivě mnoho.

Je také příznačné, že Matthew s Woodym zprvu pojali svůj projekt skoro jako dokument. Plánovali obsadit skutečnou rodinu a vůbec se svých životů drželi tak úzkostlivě, až jim to tvůrci v čele s Lee Eisenbergem museli rozmluvit. Byl to nicméně krok správným směrem: k nejlepším scénám série totiž patří ty, v nichž si dovolí vtipkovat nejen na svůj vlastní účet, ale i na adresu hollywoodských kolegů či Ameriky jako takové – věc v dokužánru jen stěží představitelná.

Jestli seriálu naopak něco vysloveně ubližuje, je to jeho dramaturgická rozpačitost. Původní otec projektu, držitel Emmy David West Read, měl prý na začátku jen velmi přibližnou představu, kam směřovat děj: od Matthewa s Woodym se očekávalo v podstatě jen to, že budou vtipně koexistovat se svými rodinami na texaském ranči a stanou se svou vlastní verzí umocněnou na druhou a ideálně ještě vydělenou dvěma.

Postupně přibyly konkrétnější motivy – informace o možném společném otci a Matthewova krize identity, respektive pokus o kandidaturu na guvernéra. Jakkoli však slibovaly nosný dějový oblouk, do výsledného tvaru se je nepovedlo funkčně včlenit. Možným důvodem mohla být i změna na pozici hlavního showrunnera: Reada po natočení většiny série kvůli tvůrčím neshodám, jež se podle dobových zpráv týkaly i jejího zakončení, vystřídal Lee Eisenberg. Byť se od něj čekalo, že dá sérii jasnější směr, záměr se zjevně ztratil v překladu.

Retrívr místo Poldinek

Výsledným tvarem je tak v podstatě jen sled dílčích epizod, jež postrádají jakoukoli vnitřní dynamiku a více či méně dobře baví, bez potřeby navazovat či posouvat děj. K pochopení některých, například valentýnské nebo maturitní, člověk dokonce ani nepotřebuje znát souvislosti – coby samostatné skeče fungují obstojně, po smyslu se však ptát nesmíte. Celkově tak appleovská novinka zůstává víc rodinným sitcomem než seriálem v pravém smyslu slova – texaskou variací Takové normální rodinky, jen s celebritami v hlavních rolích a retrívrem namísto želv Poldinek.

Rodinné výjevy, na první pohled radostné a z radosti očividně vzešlé, fungují nejlépe tam, kde je jejich hlavní aktéři nechávají vymknout kontrole. Kde si tropí žerty z vlastní kariéry, tajných snů a nenaplněných ambicí; z politiků, sousedů, kolegů, ba i z milovaného Texasu a americké společnosti. Vůbec jim není zatěžko vzít symbol a roztrhat ho na kusy. Nejvíc pak září, když si můžou utahovat jeden z druhého, a ještě lépe sami ze sebe. Rozjímají, pábí a blbnou jako malí kluci – a jakkoli banálně to zní, divák zažívá hody.

Temný případ a organické výkaly

Fanoušky také potěší řada trefných popkulturních referencí, krimiseriálem Temný případ počínaje a McConaugheyho reklamními spoty konče. Roztomilé je Matthewovo setkání s fanynkou, jež viděla Klub poslední naděje čtyřiaosmdesátkrát, hudební číslo v kavárně, kde se svým dětem neúspěšně snaží dokázat, že mají hodnotu i bez VIP nálepky (zato s nalepeným falešným nosem), či volební speciál s „organickými“ psími výkaly.

Matthew vtipně rozvíjí a paroduje svou image národní ikony a samozvaného myslitele, Woody nepřestává být rozevlátý a exceluje jako situační komik. Oběma se pak daří posouvat své veřejně známé obrazy směrem, který je tak akorát věrohodný, a přitom neskonale absurdní.

Když chlapi dělali podstatné věci

Ostatní postavy s nimi však jen stěží udrží krok – partnera v pravém slova smyslu nachází titulní dvojice snad jen v postavě Ma Mac alias Matthewovy matky ve šťavnatém podání Holland Taylorové. Ta do svých ostrých výměn se synem a jeho kamarádem dokáže dát správnou dávku ženské jedovatosti i mateřské vědoucnosti a každé její rýpnutí se počítá („Pamatuju čas, kdy chlapi dělali podstatné věci.“). Naopak tam, kde tvůrci přenechají prostor teenagerovskému „řešení“ – a děje se to častěji, než by mělo –, ztrácí seriál tempo a říz a stává se z něj unylá rodinná selanka, jakých televize produkují stovky ročně.

Nepochybuji, že sami protagonisté si natáčení užili. Jednotlivosti pravděpodobně zkultovní a v podobě memů budou plnit sociální sítě, stejně jako dost možná zlidoví bratrský pozdrav s plivnutím do dlaní. A když nic jiného, Jako bratři dokázali vytěžit do mrtě něco, co sami herci nazývají vzácným souzněním a co je tak hmatatelně intenzivní, že by byla škoda to nevidět.

Člověk se však neubrání dojmu, že energie „bratrského“ dua je až příliš dokonalou municí na to, aby se s ní zacházelo tak neohrabaně a marnotratně. A pokud jde o klíčovou otázku po sourozenectví obou herců – odpověď na ni působí v kontextu seriálové hry až příliš jednoznačně na to, abychom o ní vůbec chtěli přemýšlet.