Svůj operní epitaf Wagner nerad označoval jako zpěvohru, ale dal jí podtitul „slavnostní hra zasvěcení“. Tři měsíce před svou smrtí v ní zakončil své monumentální hudební, potažmo i filosofické dílo a nepřál si, aby se hrála jinde než ve festivalovém divadle v Bayreuthu, pro něž byla určena.
Přenesení opery do jiného prostoru tak klade velké nároky zejména na pěvce a vyžaduje citlivou práci s hudebníky, Wagnerovo divadlo bylo totiž navrženo s ohledem na obrovské obsazení orchestru, jehož členové seděli v orchestřišti odstupňovaném na několika úrovních. Například žesťové nástroje, jichž Wagner užíval výrazně víc, než bylo do té doby běžné, tak byly posazeny nejníže a díky tomu výrazným zvukem nepřehlušují zpěv.
Dirigent a hudebníci proto musí ve standardních divadelních domech velmi pečlivě pracovat s dynamikou, aby se zpěv bez problémů nesl přes orchestr a neztrácel se v jeho monumentálním zvuku, zejména ve vypjatých momentech.
Z orchestru vyždímali to nejlepší
Hudebního nastudování ve Státní opeře se ujal německý dirigent Markus Poschner a dokázal „vyždímat“ z hráčů vskutku to nejlepší. Orchestr Státní opery hrál tak dobře, jako už dlouho ne. Dokázal najít balanc mezi dramatickými pasážemi ve forte a ztlumit, když bylo potřeba. Ze řetězu se mírně „utrhl“ v posledním dějství, kdy mohl jemněji vystavět lyričtější pasáže, ale jinak předvedl úctyhodný výkon a takřka pětihodinové dílo utáhl na jedničku. Lepší zvuk mohly mít zvony provázející celou operu, které zněly spíše jako odbíjející kyvadlové hodiny.
Do hlavní role Parsifala, jehož příběh vychází ze středověkého eposu Wolframa von Eschenbacha o rytířích svatého grálu, angažovalo Národní divadlo amerického tenoristu Matthewa Newlina, který part zvládl výborně. Herecky i hlasově velmi uvěřitelně vykreslil zejména proměnu hlavního hrdiny od naivního chlapce v pyžamu přes pokušení svádějící z pravé cesty až po moudrého, osvíceného učence a zachránce, který se sám ujme úřadu strážce svatého grálu.
Tomu zdatně sekundovala mezzosopranistka Ester Pavlů, která předvedla snad nejpůsobivější výkon ze všech. Pěvkyně, jež v minulosti ztvárnila na naší první operní scéně například Carmen nebo Cizí kněžnu v Rusalce, se ujala postavy mystické ženy Kundry, jež je stíhána prokletím věčného života a neschopností plakat. Potácí se tak mezi touhou po vykoupení, ale zároveň je nástrojem msty hlavního „záporáka“. Už v minulosti svedla dosavadního krále a strážce grálu Amfortase, který kvůli tomu přišel o vzácnou relikvii a odnesl si smrtící zranění. A o totéž se pokouší u Parsifala.
Ačkoli první dějství, kde se hodně běhalo kolem pomyslného válce symbolizujícího grál, bylo poměrně statické a sneslo by víc akce, nápad režiséra Andrease Homokiho, že grál samotný skrývá vědění a moudrost symbolizovanou obří knihovnou, stráženou rytíři v podobě jakýchsi kafkovských úředníků a knihovníků, byl neotřelý a originální a obecně bylo jeho pojetí tak složité látky, prodchnuté křesťanskými mystickými symboly, velmi povedené.
Náročné role Gurnemanze, který exceloval v prvním a třetím dějství, se ujal finský basista Timo Riihonen. V roli raněného krále Amfortase vystoupil Jiří Hájek, kterému ovšem hlasově příliš nesedla. Jeho opernímu otci Titurelovi by sice slušela větší průraznost a síla v hlase, ale Ivo Hrachovec byl v roli umírajícího starce tak přesvědčivý, že to lze vnímat jako výrazový prvek.
Newlin a Pavlů ovládli druhé dějství
Působivý byl i úvod druhého dějství, kde hlavní „padouch“ Klingsor v podání Martina Bárty svolává Kundry a své Květinové ženy, které mají zastavit Parsifala za pomoci svých vnad. Vysoko položený výstup zvládly všechny dobře, byť byl zvuk místy trochu ostrý. Jejich „království“ čítající vyzývavé kostýmy a svítící kolotoč mířilo jak na Parsifalovo vnitřní dítě, tak na jeho mužskou stránku. A nutno vyzdvihnout i Bártův zpěv, který byl výborně vepředu posazený a nesl se s krásnou rezonancí.
Zbytek dějství ale naprosto ovládla dvojice Newlin–Pavlů, která vytvořila takové napětí mezi oběma postavami, že se ani rozsáhlý duet, v němž Kundry svádí Parsifala, zatímco on se snaží dostát povinnosti, nezdál vůbec dlouhý, a i když se celý odehrával v jednoduchých kulisách čítajících pouze postel, byl zcela strhující. Nechybělo mu erotické pnutí, dramatičnost ani vnitřní rozervanost obou postav, které skončí u společného polibku, jenž oběma otvírá oči. Rozhodnou se nezopakovat chybu Amfortase a pokračovat v trnité cestě za spásou.
Výborné výkony předvedli v podstatě všichni sólisté a velkou měrou k vysoké úrovni inscenace přispěly i všechny sbory. Sbor Státní opery a Národního divadla a zejména jeho mužská část si pod vedením Zuzany Kadlčíkové skvěle poradil i s dramatickými částmi, kontrastní protipól k němu naopak tvořil Kühnův dětský sbor představující anděly, který, zpívaje „shůry“ z jedné z lóží, dodal mystickým momentům skutečně povznesenou atmosféru.
Začátek třetího dějství opět mírně bojoval se statičností. Parsifal přichází po letech zkoušek ve vojenské zbroji, což v současné mezinárodní situaci evokuje mnoho aktuálních konotací. Wagnerovo dílo přináší v dnešní době stále aktuální podobenství o lidském pokušení, ale i kritiku vůdců, kteří vedou zničující konflikty ve jménu svých sobeckých zájmů. Odpovědí na ně může být pouze moudrost, poznání sebe sama, soucit a odpuštění.
Parsifalovo setkání s Kundry, která jej zprvu nepoznává, evokuje setkání Ježíše s Máří Magdalenou v Getsemanské zahradě. Parsifal přináší zpět ztracené Kopí osudu, Kundry odpuštění a vykoupení v podobě křtu a léčí Amfortase, aby následně sám převzal jeho úřad. Stává se králem, který neprosazuje své vlastní ambice, ale je připraven sloužit ve jménu dobra.
Nová inscenace Parsifala povznáší Prahu mezi skutečně kvalitní evropské operní scény, je po všech stránkách promyšlená, velmi kvalitně obsazená a hudebně dotažená do detailu. Byť otazníky vyvolává interpretační pojetí závěru, kde umírají rytíři grálu, zatímco věčně žijící Kundry (která tolik toužila po smrti a Wagner jí v libretu toto vykoupení dopřál) zůstává stát na scéně. Ale to už je na divákovi a jeho výkladu.
