Ještě před patnácti lety seděl Ladislav Kolář v kanceláři, spoluřídil makléřskou společnost a měl pod sebou šedesát lidí. Dnes vstává v sedm ráno, a dělá, co je potřeba – třeba sedá do traktoru, opravuje vodovod, řeší zavlažování nebo kontroluje kávovníky v nadmořské výšce 1800 metrů v tanzánských horách.
Do Tanzanie přitom původně přijel jako turista v roce 2011. Kávu tehdy skoro nepil. „Když jsem řekl klukům ve firmě, že končím, zavolali mi psychologa, jestli mi nehráblo,“ směje se dnes.
Související
Zlom přišel ve chvíli, kdy jeho otci diagnostikovali rakovinu. Ladislav tehdy pochopil něco, co mu roky strávené ve financích nedokázaly vysvětlit. „Furt jsem se chtěl zaopatřit, abych šel třeba ve čtyřiceti do důchodu. A pak jsem zjistil, že můžete mít cokoliv, můžete doktorům nabídnout miliony, ale když to nejde, tak to prostě nejde.“
Tanzanie ho zaujala přírodou, lidmi i tempem života. A také představou, že by mohl začít znovu někde, kde nebude všechno podřízené práci. „My máme hodinky a oni mají čas. Já jsem po smrti otce pochopil, že chci mít ten čas, ne ty hodinky,“ vysvětluje.
Finančník, který nepil kávu
Nápad založit v Tanzanii kávovou farmu vznikl vlastně náhodou. Ladislav měl peníze, jeho známý, o sedmnáct let starší topenář, zase chuť podnikat. Ani jeden z nich přitom kávu pořádně nepil. „Pil jsem kafe, ale turečka ve velkém hrnečku, hodně mléka a cukru. Dělal jsem si z toho takové to kakao,“ směje se.
Káva se mu ale zalíbila jako komodita a na rozdíl od kakaa má podle něj jednodušší sklizeň. „Řekl jsem: Naučíme se to za pochodu. To je nejlepší škola,“ popisuje začátky.
Související
Do Tanzanie se vrátili o čtyři měsíce později. Začali hledat pozemky, založili firmu a postupně budovali farmu doslova od nuly. Jen pozemek hledali dlouho. Než mohli cokoli koupit, museli totiž opakovaně jednat s místními autoritami. Ve vesnicích tradičně hrají důležitou roli rady starších.
„Tam o všem rozhoduje starší generace. Po nějaké době nám ale řekli, že ano, že nás tedy chtějí do vesnice.“
Nakonec se podařilo domluvit nákup pozemků od tří rodin. Z nedalekého výzkumného ústavu koupili sazenice a začali sázet. A pak přijel Ladislav po dvou měsících zkontrolovat výsledek.
„Všechno bylo ožrané. To se vám chce plakat.“ Termiti a další škůdci zlikvidovali velkou část nové výsadby. Jindy zase přišel problém se zavlažováním. Kávovníky, které dostaly vodu a následně o ni přišly, utrpěly takový stres, že se jejich růst na dlouhou dobu zastavil. „Nám začaly kávovníky plodit po pěti, šesti letech. Všem okolo po třech. Protože jsme se pořád něco učili,“ dodává.
Kulturní šok
Co se týče samotného života v Africe, pro člověka zvyklého plánovat si kalendář po hodinách to byl kulturní šok. „Když to není dneska, bude to zítra. Nebo za týden. Na úřadech to byl masakr,“ vzpomíná Kolář. Postupně se ale naučil, že v Tanzanii nemá smysl tlačit na hodinky.
Ze začátku Kolář v Africe trávil většinu roku, dnes zhruba pět měsíců v roce a kávu Kolda Coffee prodává i v Česku. První roky si ho však místní především oťukávali. Potřebovali zjistit, co je zač a jestli v Tanzanii opravdu zůstane. „Oťukávali nás, jestli nejsme bílí vykořisťovatelé, kteří přijedou, vytěží prales, zlato nebo diamanty a odtáhnou,“ popisuje.
Zároveň brzy zjistil, že jako Evropan musí počítat s jinými cenami než místní. „Než zjistíte tu cenu, tak vás všude ošidí. To je daň za to, že tam jste. Ale když potom poznají, že jste v pohodě, tak vás neošidí,“ říká.
Ze začátku jezdil každý den z hotelu na farmu desítky kilometrů. V období dešťů se cesta po jílovité půdě měnila v kluziště. Postupně se zapojoval i do věcí mimo samotnou farmu. Když bylo potřeba upravit cestu, vzal traktor, při problémech s vodovodem se pustil do opravy.
Dnes má farma kolem dvaceti stálých zaměstnanců, většinou z okolních vesnic. Právě zaměstnávání místních považuje za jednu z věcí, které mají smysl. „Chci zaměstnávat ty místní lidi, ne lidi zdaleka. Pokud mají práci u sebe, mají peníze.“
Vedle farmy se pustil také do podpory místní školy. Za vlastní peníze nechal postavit šest tříd, pořídil solární panely, notebooky nebo tiskárnu a pomáhá také s jídlem pro děti. Místním rozdal také sazenice kávovníků a banánovníků; jeho představou je, že by od nich později vykupoval kávu. Do budoucna by chtěl v okolí vybudovat i malou nemocnici.
Největší lekce? Život se má žít
Za patnáct let v Tanzanii se toho Ladislav naučil hodně o kávě. Ještě víc ale o lidech a o sobě. Překvapilo ho třeba, jak jinak místní přemýšlejí o jídle. V Evropě řešíme chuť, kvalitu, recepty a restaurace. V některých tanzanských vesnicích je základní otázka mnohem prostší: bude dnes co jíst?
Typickou kombinací pěstovaných plodin je proto káva a kukuřice. „Kafe je zdroj peněz. Kukuřice je na jídlo,“ vysvětluje Ladislav.
A změnil se i jeho vlastní pohled na život. „Naučil jsem se, že život se má žít. Tady řešíme neposekanou trávu kolem baráku nebo že máme každou ponožku jinou. V Africe to vůbec neřeší,“ uzavírá.
VIDEO: Spektakulární přelet nad stadionem předcházel rugbyovému utkání mezi Jižní Afrikou a Novým Zélandem.
Zdroj: autorský text