Roger Corman se od počátku kariéry zaměřoval na nízkorozpočtové žánrové filmy, které natáčel levně během několika dní. Kvůli minimalizaci nákladů recykloval kulisy, kostýmy i záběry ze svých starších snímků, zároveň ale dokázal předjímat i ovlivňovat nové trendy filmového průmyslu a vydělávat na nich. Jeho výjimečně obsáhlá filmografie reflektuje vývoj americké kinematografie, která ve druhé polovině 20. století fungovala mimo systém velkých studií.
Cormanův osobní vkus se velmi lišil od jeho vlastních zábavně pokleslých titulů. Díky němu se do americké distribuce dostala díla Ingmara Bergmana, Federica Felliniho, Akiry Kurosawy a Françoise Truffauta. Desítky filmařů zejména z řad tvůrců tzv. Nového Hollywoodu (režisérů, herců, scenáristů a kameramanů) se pod jeho vedením na začátku kariéry učily řemeslu. Corman dokázal rozpoznat jejich talent, podpořit ho, ale i maximálně vytěžit.
Zpětně se proto začalo hovořit o „Cormanově filmové škole“. On sám přitom žádnou filmovou školu nevystudoval – jeho pomyslné „školní práce šly rovnou do kin“. Poté, co absolvoval průmyslové inženýrství na Stanfordově univerzitě, začal v roce 1948 pracovat ve strojírenství. Vydržel to čtyři dny, než pochopil, že „udělal hroznou chybu“.
Od monster k Poeovi
U filmu začínal jako poslíček v podatelně společnosti Twentieth Century Fox. Přestože záhy dostal možnost posuzovat scénáře, měl větší ambice. V titulcích byl poprvé uveden v roce 1954 jako spoluautor námětu filmu noir Highway Dragnet. V témže roce napsal scénář ke sci-fi hororu Monstrum ze dna oceánu, který i produkoval. Režisérsky debutoval rok nato barevným westernem Pět pistolníků.
Sci-fi s legračně vypadajícími monstry i triky natáčel v rychlém tempu pro společnost American International Pictures (AIP). Promítaly se v rámci dvojprogramu v autokinech. Černá komedie o masožravé rostlině Malý obchod hrůz, která vznikla během dvou dnů a jedné noci, získala kultovní pověst. Zásluhu na tom měl i ďábelský výkon mladého Jacka Nicholsona v roličce masochistického pacienta v zubařské ordinaci.
Corman společnosti AIP navrhl, že místo dvou černobílých snímků s desetidenním natáčecím plánem a s rozpočty 100 000 dolarů natočí během 15 dnů za stejné peníze jeden barevný film. Volba padla na adaptaci povídky Edgara Allana Poea Zánik domu Usherů. Gotický horor z roku 1960 byl natolik úspěšný, že ho během čtyř let následovalo dalších sedm filmů volně inspirovaných Poeovým dílem. Prosluly fantaskní atmosférou, jedovatými barvami a uhrančivými kreacemi Vincenta Price.
Povzbuzen tímto úspěchem se Corman rozhodl natočit svůj nejambicióznější film. Černobílé drama The Intruder o soudně nařízené integraci na jižanských školách bylo obžalobou amerického rasismu. Společnost AIP snímek odmítla produkovat a režisér ho musel zafinancovat z peněz vlastní výrobní firmy The Filmgroup, kterou založil s mladším bratrem Genem. Diváci však byli tak rozlíceni, že se drama stalo jediným filmem, na němž Corman v době jeho uvedení prodělal.
Psanci, rebelové a motorkáři
V důsledku této zkušenosti se vrátil k žánrové tvorbě. Přitom ale vnímal, že se Amerika v 60. letech zásadně měnila politicky, společensky i generačně a že mladí lidé, kteří se bouřili proti autoritám, chtěli vidět jiný typ filmů než jejich rodiče. Souznělo to s jeho vlastními postoji: „Vždy jsem stál proti systému,“ netajil se Corman. „Měl jsem pocit, že pokud existuje nějaké pravidlo, musím ho porušit.“
Režisér vytušil komerční potenciál příběhů, jejichž hrdiny budou psanci a rebelové, a natočil úplně první motorkářský film Divocí andělé. Po boku Petera Fondy a Nancy Sinatrové v něm účinkovali i skuteční členové násilnického gangu Hells Angels. Divácký úspěch provokativního snímku byl enormní, a proto tvůrce v natáčení kontrakulturních filmů pokračoval. V rámci pečlivé přípravy na psychedelické drama Trip, jehož scénář napsal Jack Nicholson, dokonce sám na sobě vyzkoušel účinky LSD.
Z obou filmů tematicky vycházela road movie Bezstarostná jízda. Tu měl Corman produkovat, jenže v AIP nedůvěřovali Dennisu Hopperovi coby režisérovi, a proto z toho sešlo. Jeden z nejúspěšnějších nezávislých snímků předznamenal nástup Nového Hollywoodu, za jehož duchovního otce je Corman považován. V 60. a 70. letech produkoval mimo jiné filmy F. F. Coppoly (horor Dementia 13), Petera Bogdanoviche (thriller Terče) nebo Martina Scorseseho (drama Bertha z dobytčáku).
Corman za 15 let stihl zrežírovat více než 50 titulů. V roce 1971 se ale po vyčerpávajícím natáčení válečného dramatu Von Richthofen a Brown rozhodl věnovat jen produkci. Již rok předtím založil s bratrem Genem společnost New World Pictures. Zlom nastal i v jeho soukromém životě, neboť se oženil se svou asistentkou, producentkou Julií Halloranovou. Manželství vydrželo až do jeho smrti před dvěma roky.
Čestný Oscar pro mistra braku
Změny v kategoriích filmového ratingu MPAA umožnily Cormanovi produkovat sexuálně explicitnější snímky. Nová společnost začala chrlit hlavně vzájemně zaměnitelné exploatační filmy. Ať již jejich aktérkami byly vnadné vězenkyně, zdravotní sestřičky, letušky nebo učitelky, platilo pro ně nepsané pravidlo – čím méně šatů, tím více problémů.
V ženské nahotě Corman viděl příležitost, jak své laciné filmy zatraktivnit. Šikovně s ní pracoval i v jiných žánrech, jak potvrdily divácké hity typu gangsterské komedie Big Bad Mama či satirické dystopie Cesta gladiátorů 2000.
Ve druhé polovině 70. let se však filmová branže zcela změnila. Ve velkých kinech se objevily první blockbustery, které převzaly témata cormanovských béčkových filmů, byly ale natočeny s áčkovými rozpočty. Když Corman viděl Čelisti a Star Wars, bylo mu jasné, že je to velký problém: „Tito tvůrci pochopili, jaké filmy děláme. A mají peníze, talent a schopnosti, aby je dělali větší a lepší.“
New World Pictures se pokusila odpovědět na své poměry nákladnými galaktickými dobrodružstvími jako byla space opera Sador, vládce vesmíru, jejíž speciální efekty navrhl James Cameron. Konkurovat filmům Stevena Spielberga a George Lucase ale v kinodistribuci bylo bez šance. Corman v roce 1984 založil společnost New Horizons a svoji produkci začal přesměrovávat na videotrh a posléze i na televizi.
„Mistr braku“ nepřestal pracovat ani v pokročilém věku. V roce 2009, tedy devatenáct let poté, co se po mnohaleté pauze naposledy vrátil k režii hororem Odpoutaný Frankenstein, jeho přínos uznala i Americká filmová akademie. Čestný Oscar za celoživotní dílo byl zaslouženým oceněním tvůrce, jehož kariéru nejlépe vystihuje název jeho autobiografie Jak jsem natočil sto filmů v Hollywoodu a nikdy neprodělal ani cent.
