Jaká pro vás tedy byla letošní sezona?
Hodně lidí očekává, že bych ji měl hodnotit úplně pozitivně, ale na začátku jsem se docela trápil. Nemohl jsem najít takový závodnický klid, abych se v tom pohybu cítil příjemně. Trochu jsem se s tím pral, až poslední tři závody byly podařené. Dlouho to bylo hořkosladké, byl jsem i netrpělivý. Ale byla to sezona plná zkušeností a vyhrál jsem mistrovství světa, takže negativně ji brát nemůžu.
Pozitivní je, že formu na vrchol v podobě juniorského MS v Eugene jste vyladit dokázal, ne?
Jasně, s trenérem jsme dlouho dopředu ladili formu právě tam, ale není pro atleta úplně příjemné, aby se mu nedostavovaly výsledky v prvních závodech po přípravě. Neví, jestli něco nepokazil, jestli se něco nepovedlo. To nejdůležitější nám nakonec klaplo, ale nebylo to zadarmo.
Je pravda, že s koncem v juniorské kategorii přecházíte k novému trenérovi a mezinárodní skupině?
Ano, v rodných Českých Budějovicích jsem odmaturoval, už mě tady nic zásadního nedrží. Se svými blízkými a se svým atletickým okolím jsem se rozhodl najít si nového trenéra v zahraničí.
Je to švýcarský trenér Laurent Meuwly, který působí v Nizozemsku a od loňského roku trénuje i českou čtvrtkařku Lurdes Glorii Manuel. Jak spolupráce s ním vznikla?
Trenér Meuwly nás kontaktoval vloni v říjnu, jestli bychom s nimi nechtěli odjet na soustředění do Jižní Afriky. Kývli jsme na to, absolvovali jsme s nimi tři týdny a sedlo si to. Ta tréninková skupina je úžasná, tréninkový systém a vše kolem mi přijde jako něco, co v Evropě najdete málokde. Proto jsme se rozhodli to zkusit. Je to určitý risk, ale může být s velkým ziskem. Moc se na tu změnu těším.
Když říkáte my, tak tím myslíte rodiče i svého současného trenéra Jiřího Coufa?
Ano, myslím rodiče i trenéra, se kterým pracuju od 12 let. On si mě vychoval, ale není to nic takového, že by si mě chtěl nechat pro sebe. Ví, že tohle je jedna z nejlepších možností, taky on bude za tu změnu rád.
Manuel si prý v Nizozemsku zpočátku musela zvykat na nepoznané tréninkové dávky. Vy už tedy aspoň tušíte, do čeho půjdete?
Úplně tvrdý a plný trénink jsem si s nimi ještě nezkusil, ale za ty tři týdny jsem zjistil, jak to u nich funguje. Ty tréninky nejsou lehké, ale kdo chce být nejlepší, musí dělat nejvíc.
Vy jste z mládežnických kategorií mistr světa i mistr Evropy, teď půjdete k trenérovi, o kterém mnozí mluví jako o nejlepším na světě. Zní to přirozeně.
(úsměv) Je to tak. Já jsem připravený obětovat atletice v podstatě všechno a tohle jde ruku v ruce. Jsem rád, že trenér Meuwly se specializuje na moji trať a snad to bude přínosné pro obě strany.
Vedle Manuel má pod sebou hlavně hvězdné ženy. Kdo z mužů je v Meuwlyho skupině?
Třeba Maďar Attila Molnár, držitel evropského rekordu na halové čtvrtce. Dál v podstatě všichni kluci z úspěšných nizozemských štafet, jako Isaya Klein Ikkink. V úspěších za holkama nijak nezaostávají.
V praxi to pro vás znamená stěhování do Nizozemska?
Předběžně jsme tak domluvení, teď je to období, kdy se řeší všechny detaily. V polovině října bych se měl připojit ke skupině v Nizozemsku.
Mluvil jste o úžasném tréninkovém systému. Co konkrétně jste myslel?
Z Českých Budějovic jsem zvyklý, že většinu času trénuju jen sám s trenérem. Tam mě překvapilo, že se opravdu trénuje ve skupině, všichni se navzájem podporují a hlavně mi přijde, že hodně dbají na mezilidské vztahy. To mi přišlo hezké.
Zároveň taková tréninková rivalita člověka rychleji posune, že?
Rozhodně. Některé tréninky byly opravdu těžké. Člověk už pomalu nevidí, nedýchá, ale musí znovu vyběhnout. Když za vámi stojí půlka skupiny, která křičí a podporuje vás, tak je to o něčem jiném. To je atmosféra, v níž se trénuje opravdu dobře.
Jaké bude po tak dlouhé době loučení s trenérem Coufem?
Pro mě to bude těžké, poslední čtyři roky jsme se vídali desetkrát týdně na stadionu. Trávili jsme spolu každý den, máme až vzácný vztah na bázi trenér-svěřenec-kamarád. Ale zase to není tak, že bychom se už nikdy neměli vidět. Je to změna, která byla v dlouhodobém hledisku nevyhnutelná.
Trenér vícekrát mluvil o tom, jak vám muselo vystačit soustředění v lesích na Šumavě, nebo o trénincích na rozbitém tartanu v Českých Budějovicích.
Nikdy jsem si nestěžoval, rád jsem byl trochu v ústraní. S trenérem jsme si bez nějakého většího „spotlightu“ mohli dělat, co jsme chtěli. I tohle teď bude velká změna a taky to bylo nevyhnutelné. Ve světové špičce by nestačil trénink na Šumavě. Jsem za ni vděčný, ale teď ji vyměním za moderní střediska.
Ve všech sportech je přechod z úspěšných juniorských let mezi dospělé velkým tématem, vy jste to poprvé ochutnal na Diamantové lize v Lausanne. Jaký to byl zážitek?
Neuvěřitelný. Po právu jsem dostal první dráhu, protože jsem tam jel s nejhorším sezonním výkonem ze všech, ale byl to závod s olympijským vítězem Raiem Benjaminem, před vyprodaným stadionem. Vím, že v posledních týdnech jsou to v atletice citlivá slova, ale já jsem si to tam doopravdy užil a zároveň jsem tam nechal všechno.
V čase 48,70 z toho bylo šesté místo. Máte z přechodu mezi dospělé respekt? Přece jen to budou aspoň zpočátku jiná umístění než v mládeži.
Respekt určitě mám, ale není dobré chodit do závodů s tím, že jsem nejhorší, že jsem outsider. Každým závodem se snažím zlepšovat, v každém chci předvést, na co mám. Věřím, že pokud výkonnost půjde pořád nahoru, nebudu mít problém se v dospělé kategorii prosadit.
Na dalším mítinku Diamantové ligy v Curychu pak Brazilec Alison dos Santos zaběhl světový rekord 45,80. Co jste na to říkal?
Bohužel jsem závod neviděl živě, psal mi to taťka. Když jsem pak zjistil, co se stalo, bylo to neuvěřitelné. Nemám k tomu slov. Ta biomechanika běhu byla úplně neskutečná, čas je šílený. Zbývají mi jen necelé tři sekundy. (smích)
To zní hrozivě, přitom vy jste v Eugene zlomil 42 let starý evropský juniorský rekord.
Ještě je to hodně velký kus práce. Tohle aktuální trio Karsten Warholm, Rai Benjamin a Dos Santos, to se narodila generace neskutečných atletů. Před deseti lety by čas, který jsem v Eugene zaběhl, stačil na MS dospělých na medaili. Momentálně to není ani na postup z rozběhu. Celkově se ten sport posouvá strašnou rychlostí.
Jak se vám letos dařilo kombinovat atletiku se školou, když jste na jaře na gymnáziu maturoval?
Nebylo to úplně lehké. Termín maturity jsem měl na svoje narozeniny a den po závodě v Rehlingenu, což je osm hodin autem. Celé mě to psychicky vyčerpalo a kvůli tomu jsem pak hledal nějaký závodní rytmus a chuť zpátky do sportu, jak jsem o tom mluvil na začátku rozhovoru.
Co vám na to zabralo?
Až chvilku před Eugene jsem si řekl, že je čas si pořádně odpočinout. Odinstaloval jsem si všechny sociální sítě, dbal jsem hodně na spánek a výživu. Bylo to extrémně přínosné, cítil jsem se lépe. Jsem rád, že jsem si přiznal, že s mým tělem nebylo všechno úplně v pohodě a před tím vrcholem jsem to spravil.
A maturita dopadla jak?
Nakonec to bylo s vyznamenáním. Jedna dvojka mi to trochu zkazila, ale odmaturoval jsem úspěšně. Nikdy jsem nebyl typ, který by byl ze školy vystresovaný, nicméně přípravě na maturitu jsem dal poměrně dost. Je to jeden ze životních milníků, v hlavě to bylo a docela mě to složilo.
Do Nizozemska se bude hodit angličtina. S maturitou s vyznamenáním si na ni věříte, ne?
Ano, taky z ní jsem maturoval. Důležitá je sebedůvěra, nestydět se. Myslím, že angličtinu špatnou nemám a problém s dorozuměním nebude. Než si člověk zvykne na různé přízvuky, bude to pár týdnů trvat, ale nebojím se toho.
Čtvrtku s překážkami běhá i vaše sestra-dvojče Nina, ale tento rok toho příliš neodzávodila. Jak to vypadá s její atletickou cestou?
Řekl bych, že teď dobře. Na začátku sezony se u ní vyskytly fyzické problémy, kvůli kterým se ji rozhodla předčasně ukončit. Teď se věnuje přípravě na další sezonu, výsledky vypadají dobře a těším se, až znovu vystartuje a ukáže nám, na co má.