Sadako Sasakiové byly dva roky, když se nad Hirošimou objevilo letadlo Enola Gay. Ráno 6. srpna 1945 přitom vypadalo jako každé jiné. Pak se městem rozlil oslepující záblesk a během několika sekund se svět, který její rodina znala, proměnil v trosky.
Americký bombardér tehdy nesl atomovou bombu Little Boy. Výbuch zabil desetitisíce lidí, další umírali v následujících týdnech a měsících na následky popálenin a ozáření. Sadako tehdy žila s rodinou přibližně kilometr a půl od hypocentra exploze. Výbuch jaderné pumy přežila spolu s matkou a bratrem, ale město kolem nich zachvátil oheň a z nebe začal padat radioaktivní černý déšť.
Sadačin otec Šigeo byl v době bombardování mimo Hirošimu. K rodině se vrátil až později a stejně jako tisíce dalších přeživších začali znovu budovat život ve městě, které prakticky přestalo existovat. Konec války v Tichomoří a kapitulace Japonska ale neznamenaly konec utrpení. Lidé bojovali s hladem, nemocemi i následky radiace, o kterých tehdy téměř nikdo nic nevěděl.
Sadako přesto vyrůstala jako energické a veselé dítě. Ráda běhala, sportovala a ve škole patřila mezi oblíbené spolužačky. Podle vzpomínek okolí byla rychlá, soutěživá a neustále v pohybu. O to větší šok přišel, když se u ní ve dvanácti letech objevily první příznaky leukemie. V Hirošimě tehdy podobným nemocem mnozí říkali „nemoc atomové bomby“.
Sadako skončila v nemocnici a postupně začínalo být jasné, že je její stav vážný. Přesto se dívka podle rodiny i přátel snažila neztrácet optimismus. Jednoho dne dostala papírového origami jeřába. A spolu s ním i starou japonskou legendu: kdo složí tisíc papírových jeřábů, tomu se splní přání. Sadako si přála jediné: uzdravit se.
Začala proto skládat jeřáby z čehokoliv, co zrovna měla po ruce. Z kousků papíru, obalů, zbytků materiálů v nemocnici. Její pokoj se postupně plnil drobnými barevnými ptáky zavěšenými nad postelí i podél stěn. Když dokončila tisícího jeřába, její zdravotní stav se ale nezlepšil. Skládat ovšem nepřestala.
Pokračovala dál a skládala další. Některé kousky byly tak malé, že připomínaly zrníčka rýže. Podle rodiny už si později nepřála jen vlastní uzdravení, ale také to, aby skončilo utrpení lidí kolem ní. Aby svět vypadal jinak než město, v němž po atomovém výbuchu vyrůstala.
Když Sadako v roce 1955 zemřela, bylo jí dvanáct let. Nad její postelí viselo přibližně 1300 papírových jeřábů. Její příběh ale nezmizel. Spolužáci a přátelé začali po Japonsku pořádat sbírky na pomník pro děti, které zemřely v důsledku atomového bombardování.
O několik let později vznikla v Hirošimském památníku míru socha Sadako držící nad hlavou zlatého jeřába. Pod ní je vyrytý nápis: „Toto je náš výkřik. Toto je naše modlitba. Mír ve světě.“
Právě tam dnes míří tisíce lidí z celého světa. Až při návštěvě Hirošimy člověku dojde, jak hluboko bomba město změnila. Na rozdíl od mnoha jiných japonských měst se v centru jen těžko hledají staré historické domy nebo tradiční čtvrti. Výbuch je během jediného rána prakticky vymazal. Mezi moderními ulicemi, tramvajemi a kancelářemi pak příběh malé dívky s papírovými jeřáby působí ještě silněji.
Papírový jeřáb se mezitím stal symbolem míru po celém světě. Děti je posílají do Hirošimy z různých zemí a některé z původních dívčiných jeřábů dnes uchovávají významná muzea a památníky. Jednoho z nich převzalo v roce 2016 i Japonsko-americké národní muzeum v Los Angeles. Ceremoniálu se tehdy účastnil také Clifton Truman Daniel, vnuk prezidenta Harryho Trumana, který použití atomové bomby schválil.
Příběh Sadako Sasakiové přežil desetiletí právě proto, že není jen vyprávěním o válce. Je to příběh dítěte, které se uprostřed katastrofy snažilo vytvořit něco křehkého, tichého a krásného. A které dodnes připomíná, že některé následky války přetrvávají dlouho poté, co skončí samotné boje.
Zdroj: Japanese American National Museum, autorský text
