Podle nedávného průzkumu institutu Odoxa by Bardella v prvním kole získal 32 procent hlasů a s výrazným náskokem by porazil všechny své soupeře. Ještě významnější jsou však modelace kola druhého, podle nichž má reálnou šanci obsadit Elysejský palác. Pokud by uspěl, stal by se nejmladším prezidentem v moderních francouzských dějinách.
Modelace společnosti Harris Interactive ukazují zásadní proměnu francouzské politiky. Takzvaná republikánská hráz, která po desetiletí bránila Národnímu sdružení v převzetí moci, se postupně rozpadá.
Bardella by dnes ve druhém kole porazil všechny hlavní soupeře. Bývalého premiéra Édouarda Philippa poráží poměrem 54 ku 46 procentům, dalšího bývalého premiéra Gabriela Attala 57 ku 43 procentům a lídra krajně levicové Nepoddajné Francie Jeana-Luca Mélenchona dokonce 68 ku 32 procentům.
Ještě před několika lety bylo podobné číslo pro kandidáta Národního sdružení prakticky nepředstavitelné. Bardella už není pouze protestním hlasem. Stále více proniká mezi bývalé voliče Republikánů, část středních vrstev i některé bývalé voliče Emmanuela Macrona.
Francie jako laboratoř evropských problémů
Důvodem není pouze Bardellova osobní popularita, ale především situace, ve které se Francie nachází. Francouzský veřejný dluh dnes přesahuje 115 procent vůči HDP. Veřejné výdaje patří k nejvyšším v Evropě a zdanění práce dlouhodobě k nejvyšším v zemích OECD.
Země současně čelí bezpečnostním problémům, které znovu vyhřezly před několika dny, kdy zemí otřásly pouličními nepokoje. Ty vypukly po finále Ligy mistrů, v němž pařížský klub Paris Saint-Germain (PSG) porazil anglický Arsenal.
Francie navíc vstupuje do období, kdy musí navyšovat obranné výdaje v době rekordního zadlužení. Zatímco Německo oznamuje desítky miliard eur nových investic do obrany, Paříž hledá prostor ve stále napjatějším rozpočtu.
Macronův tábor se rozpadá
Zatímco Bardella těží z rostoucí podpory, francouzský střed čelí nejhlubší krizi od nástupu Emmanuela Macrona k moci. Édouard Philippe, premiér Francie v letech 2017 až 2020 a současný starosta přístavního Le Havru, byl ještě nedávno považován za přirozeného nástupce Emmanuela Macrona. Dnes získává podle průzkumu pouze 17 procent hlasů.
Na záda mu přitom dýchá Jean-Luc Mélenchon se 16 procenty. Situaci navíc komplikuje Gabriel Attal, nejmladší premiér v historii Páté republiky, který v posledních týdnech zahájil vlastní prezidentskou ofenzivu. Attal i Philippe oslovují podobné voliče – městské střední vrstvy, liberály, umírněnou pravici i část středolevice.
Macronův tábor se tak štěpí právě ve chvíli, kdy Bardella sjednocuje stále větší část pravice. Tuto tezi potvrdil i nedávný průzkum, který testoval kandidaturu Gabriela Attala a Édouarda Philippa současně. Výsledek ukázal, že oba politici si ve skutečnosti navzájem konkurují více, než si pomáhají. Philippe v něm získal přibližně 13 procent hlasů, Attal kolem devíti procent.
Přestože jsou oba politici spojováni s macronovským táborem, ve skutečnosti jsou dnes spíše rivalové než spojenci. Každý z nich se snaží stát přirozeným dědicem Macronova politického prostoru, který se však postupně zmenšuje.
Právě Emmanuel Macron přitom zásadně proměnil celou strukturu francouzské politiky. Když v roce 2017 vstupoval do Elysejského paláce, prezentoval se jako kandidát, který překoná tradiční rozdělení na pravici a levici. To se mu podařilo, jen ne způsobem, který si představoval.
Republikáni, kteří ještě za Nicolase Sarkozyho vládli Francii, se propadli do vleklé krize. Socialistická strana, která dala Francii prezidenty Françoise Mitterranda či Françoise Hollanda, ztratila dominantní postavení na levici.
Macron vytvořil nový centristický blok, ale současně oslabil dvě tradiční strany, které po desetiletí tvořily základ francouzského politického systému. Paradoxně tak přispěl k posílení sil, které chtěl zastavit: na jedné straně vyrostlo Národní sdružení a na druhé Nepoddajná Francie Jeana-Luca Mélenchona.
Mélenchon a otázka bezpečnosti
Jean-Luc Mélenchon dnes představuje nejsilnější osobnost francouzské radikální levice. Jeho podpora stojí především na předměstích velkých měst, mezi mladšími voliči a významnou částí muslimské populace. Otázka bezpečnosti přitom patří k nejvýbušnějším tématům celé kampaně.
Po vítězství Paris Saint-Germain v Lize mistrů v roce 2025 bylo podle francouzských úřadů zadrženo více než 550 osob, zraněno 192 lidí, zapáleno 264 vozidel a evidováno téměř 700 požárů. Během oslav zemřeli dva lidé. V ulicích Paříže bylo nasazeno více než 5 400 policistů.
Ani následující rok nebyla situace výrazně klidnější. Po dalším evropském úspěchu PSG bylo po celé Francii nasazeno přibližně 22 tisíc policistů. Úřady evidovaly přes 780 zatčení, téměř 500 z nich v Paříži, a desítky zraněných policistů.
Podobné události nejsou ve Francii výjimečné a vytvářejí u části veřejnosti pocit, že stát postupně ztrácí kontrolu nad veřejným prostorem. Po každé takové události vzrostla Bardellova popularita. Naposledy podle některých průzkumů o šest procentních bodů na 47 procent doslova během několika dní.
Národní sdružení už není stranou Jean-Marie Le Pena
Možná největší proměnou však prošlo samotné Národní sdružení. Ještě v roce 2002 získal jeho zakladatel Jean-Marie Le Pen ve druhém kole prezidentských voleb pouze 17,8 procenta hlasů. O čtvrt století později vede 30letý Jordan Bardella většinu prezidentských průzkumů.
Proměna se projevuje i personálně. Ke spolupráci s Národním sdružením se přiblížila část politiků tradiční pravice včetně bývalého předsedy Republikánů a starosty Nice Érica Ciottiho. Ještě před několika lety bylo podobné sbližování mezi gaullistickou pravicí a Národním sdružením prakticky nepředstavitelné.
Bardellova rétorika dnes navíc v mnohém připomíná spíše pravici Nicolase Sarkozyho než původní Národní frontu Jean-Marie Le Pena. Důraz na bezpečnost, migraci, autoritu státu a ekonomický pragmatismus mu umožňuje oslovovat bývalé voliče Republikánů. Významnou roli hraje i situace Marine Le Penové. Odvolací soud má v nadcházejících měsících rozhodovat o jejím případu týkajícím se zneužití evropských parlamentních prostředků.
Národní sdružení se proto stále více připravuje na scénář, že hlavní tváří hnutí bude právě Bardella. Na rozdíl od Marine Le Penové nenese historickou zátěž příjmení Le Pen a pro mnoho mladších voličů představuje novou generaci francouzské pravice.
Střet o budoucnost Francie i Evropy
Zásadní rozdíl mezi Bardellou a Mélenchonem je patrný také v oblasti obrany a zahraniční politiky. Zatímco Mélenchon odmítá výrazné navyšování obranných výdajů a prosazuje mnohem smířlivější vztah k Rusku, Bardella podporuje zvýšení obranných výdajů až na 3,5 procenta HDP. Marine Le Penová se navíc v posledních měsících poměrně pozitivně vyjadřovala k debatě o francouzském jaderném deštníku pro Evropu.
Do prezidentských voleb zbývá necelý rok. Jedna věc je však stále zřejmější: tradiční francouzský střed slábne, Macronovo politické dědictví se dostává pod tlak a Jordan Bardella vstupuje do kampaně jako nejsilnější kandidát celé země.
Pokud se centristé nedokážou sjednotit, Francii může čekat scénář, který by ještě před několika lety působil jako politická science fiction – druhé kolo Jordan Bardella proti Jeanu-Lucu Mélenchonovi.
Autor studuje práva ve Francii.
