Jaroslav Kubera se státní pocty dočkal až téměř sedm let po své náhlé smrti. Dlouholetý primátor Teplic, senátor a předseda horní komory Parlamentu patřil k politikům, které nešlo svého času přehlédnout.
Související
Proslul osobitým humorem, přímočarými výroky i zálibou v cigaretách. V ODS patřil od revoluce k nejvýraznějším tvářím a jeho politický styl se často vymykal obvyklému obrazu politika.
Zemřel náhle 20. ledna 2020 ve věku 72 let ve funkci předsedy Senátu. Už několik dní po jeho smrti oznámil tehdejší prezident Miloš Zeman, že mu hodlá udělit in memoriam Řád bílého lva, nejvyšší státní vyznamenání.
Jenže z plánovaného ocenění nakonec sešlo. Kuberova vdova Věra odmítla řád převzít s odůvodněním, že se Hrad k jejímu manželovi předtím choval neuctivě. V pozadí byl mimo jiné spor o plánovanou Kuberovu cestu na Tchaj-wan a tlak, kterému podle ní čelil.
Obhájci svobody
Tím ale příběh neskončil. Ocenění pro někdejšího šéfa Senátu se v dalších letech opakovaně vracelo do hry – zvláště po nástupu Petra Pavla na Hrad. Senátoři politického matadora nominovali v roce 2023 a znovu v roce 2024. Letos se Kubera na seznamu navržených objevil znovu.
Pavel mu nyní in memoriam propůjčil Řád Tomáše Garrigua Masaryka III. třídy. „Dlouholetému senátorovi a primátorovi Teplic, výraznému obhájci svobody jednotlivce a předsedovi Senátu, který vynikal mimořádnou osobní odvahou, za vynikající zásluhy o rozvoj demokracie, humanity a lidská práva,“ odůvodnil Hrad.
Pomáhali dostat pryč sovětská vojska
Vedle Kubery ocenil Pavel i další osobnosti politického života. Jiří Dienstbier a Jaroslav Šedivý patřili k těm, kdo po listopadu 1989 stáli u přechodu země k demokracii.
Pavel jim oběma in memoriam propůjčil Řád T. G. M. III. třídy. Společně s již dříve vyznamenaným Lubošem Dobrovským tak symbolicky uzavřel „triumvirát“ osobností, které sehrály klíčovou roli při vyjednávání o odchodu sovětských okupačních vojsk z Československa.
Dienstbier byl novinář, disident a první polistopadový ministr zahraničí. Po sovětské invazi v roce 1968 se podílel na protiokupačním rozhlasovém vysílání, kvůli čemuž přišel o práci. Později se zapojil do disentu, podepsal Chartu 77 a za své aktivity strávil několik let ve vězení. Po listopadu 1989 se stal jednou z klíčových tváří obnovy československé diplomacie.
Právě jako ministr zahraničí se podílel na jednáních, která vedla k odchodu sovětských vojsk. Odsun posledních jednotek byl dokončen v červnu 1991.
Šedivý měl k listopadovým událostem podobně blízko, byť jeho životní příběh byl jiný. Historik a diplomat byl po invazi vyloučen z komunistické strany a kvůli svým postojům strávil šest měsíců ve vazbě. Za normalizace se živil například jako lesní dělník, řidič a dlouhá léta také jako čistič oken.
Jeho odborné znalosti zahraniční politiky však po pádu režimu rychle našly uplatnění. V prosinci 1989 se stal Dienstbierovým poradcem a zapojil se do jednání o odchodu sovětských vojsk. Později působil jako velvyslanec ve Francii, Belgii a Švýcarsku a sám v letech 1997 až 1998 byl českým ministrem zahraničí.
Prezident při zdůvodnění řádů zdůraznil, že Dienstbier a Šedivý spolu s Dobrovským měli rozhodující podíl na obnovení československé státní suverenity.
Právnička, která formovala Ústavní soud
Trojici vyznamenaných politiků doplňuje Eliška Wagnerová, jedna z nejvýraznějších osobností české justice po roce 1989.
Bývalá předsedkyně Nejvyššího soudu, místopředsedkyně Ústavního soudu a později senátorka zemřela v lednu 2025. Pavel jí nyní in memoriam propůjčil Řád T. G. M. III. třídy za zásluhy o rozvoj demokracie, humanity a lidských práv.
Wagnerová vystudovala práva na Univerzitě Karlově, pracovala jako právnička a advokátka, v roce 1982 ale odešla do exilu. Žila v západním Německu a Kanadě, do Česka se vrátila až v roce 1993.
Poté se rychle zařadila mezi klíčové osobnosti obnovované české justice. V letech 1998 až 2002 vedla Nejvyšší soud a následně deset let působila jako soudkyně a místopředsedkyně Ústavního soudu.
Její jméno je spojeno s důrazem na nezávislost soudnictví, ochranu základních práv a důstojnosti jednotlivce. Jako ústavní soudkyně se podílela na rozsudcích, která dokázala zvrátit i zásadní politická rozhodnutí vlády. V roce 2012 vstoupila do politiky jako nezávislá senátorka za Brno-město, kde se věnovala mimo jiné ústavním otázkám a parlamentním procedurám.
Hrad ji označil za neúnavnou obhájkyni důstojnosti jednotlivce. Její ocenění tak uzavírá čtveřici osobností, které se různými cestami zasloužily o rozvoj demokracie a právního státu – od politického života přes diplomacii až po nezávislou justici.