Velmi účinným způsobem, jak vyvracet nejrůznější konspirační teorie, je upozornit jejich šiřitele, jak málo lidí jim věří. Naznačuje to mezinárodní studie s významným slovenským podílem, jejíž autorka Vladimíra Čavojová poskytla rozhovor ČT24.
Lidé výrazně přeceňují, kolik jejich spoluobčanů věří konspiračním teoriím. A jakmile se dozvědí skutečná procenta, jejich ochota těmto teoriím věřit klesá. Obecná ujištění typu „mnoho lidí tomu nevěří“ ale nepomáhají. Vyplývá to z mezinárodního výzkumu vědců z Centra společenských a psychologických věd Slovenské akademie věd (SAV) a z Vrije Universiteit Amsterdam, který publikoval European Journal of Social Psychology.
Rozšířenost konspiračních teorií nejvíce přeceňovali lidé, kteří jim sami věří. Do jisté míry ji však přeceňovala i většina účastníků a účastnic studie, kteří konspiračním teoriím nevěřili. V průměru odhadovali, že různým konspiračním teoriím věří 40–42 procent lidí, ve skutečnosti to však bylo pouze 33–34 procent.
O výsledcích si s ČT24 povídala spoluautorka této studie a ředitelka Centra společenských a psychologických věd Slovenské akademie věd Vladimíra Čavojová.
Proč lidé věří konspiračním teoriím, i když nemají přesvědčivé důkazy? Co vlastně vede člověka k tomu, že přijme vysvětlení o tajném spiknutí, a jak velkou roli v tom hraje potřeba porozumět složitému světu, nejistota nebo pocit, že znají nějakou skrytou pravdu?
Již v samotné podstatě konspirační teorie je zakotvena nedůvěra vůči oficiálnímu vysvětlení určité události a nedostatek důkazů je vnímán právě jako důsledek spiknutí mocných elit, které tyto důkazy utajují. Je to podobné, jako když je člověk přesvědčen o nevěře svého partnera – nemusí mít žádné přesvědčivé důkazy, aby bylo jeho přesvědčení silné. Samozřejmě, spiknutí se dějí a partneři jsou občas nevěrní, proto je z evolučního hlediska v zásadě užitečné, když jsou lidé citliví na signály nečestného chování vůči sobě a své skupině.
Problémem je, že realita je často složitější, často jde o souhru různých – někdy i náhodných – faktorů. Lidé však nemají rádi nejistotu a náhodnost, navíc nám naše intuice říká, že velké události musí mít stejně velkou příčinu, a konspirační vysvětlení nabízí přesně takový příběh. Pokud jste preventivně podezřívaví, možná budete méně zklamaní, ale paradoxem je, že lidé, kteří věří různým nepodloženým konspiračním teoriím, jsou náchylnější uvěřit i různým jiným nesmyslům.
Slabina konspiračního uvažování
Proč ale lidé, kteří sami věří konspiračním teoriím, často přeceňují počet dalších lidí, kteří jim také věří? Jedná se o promítání vlastních názorů na ostatní, nebo si tito lidé opravdu vytvářejí zkreslený obraz společnosti na základě svého okolí a médií?
Pravdivá mohou být obě vysvětlení. Ve výzkumu, který jsme prováděli s Janem-Willemem van Prooijenem, jsme se zaměřili na zkoumání toho, jak vnímaná deskriptivní sociální norma – tedy to, co si myslíme, že ostatní lidé dělají a čemu věří – ovlivňuje naši důvěru v pravdivost konspiračních teorií. Lidé, kteří věří konspiračním teoriím, mají zároveň tendenci přeceňovat počet dalších lidí, kteří jim také věří.
V úvahu tedy pravděpodobně přicházejí oba tyto mechanismy – jednak promítají své názory na ostatní, ale například i tím, že se selektivně vystavují alternativním médiím na sociálních sítích, mohou získat dojem, že lidí, kteří sdílejí jejich přesvědčení, je mnohem více, než je tomu ve skutečnosti.
Může člověk začít věřit konspirační teorii jenom proto, že na ni opakovaně naráží? Vaše studie naznačuje, že samotné vystavení konspirační teorii může zvýšit odhad toho, kolik lidí jí věří. Jak se tento mechanismus projevuje v běžném životě a proč je důležité rozlišovat mezi tím, jak často něco vidíme, a tím, jak rozšířené to skutečně je?
Tento jev je v psychologii poměrně dobře zdokumentován – pokud jsme něčemu vystaveni častěji, postupně se to stává známějším a může to zkreslit odhad toho, jak rozšířené dané přesvědčení je. Z pohledu jednoduché logiky to vypadá tak, že pokud se o něčem píše nebo mluví, asi to musí být důležité nebo rozšířené. Přitom média často chtějí upoutat pozornost, a proto píší i o bizarních věcech, které se týkají jen malého procenta lidí.
Sítě a politici
Jakou roli v tomto procesu hrají sociální sítě a jejich algoritmy? Mohou lajky, komentáře, sdílení a opakované zobrazování určitého názoru opravdu vyvolat dojem, že mu věří většina společnosti, i když ve skutečnosti jde pouze o velmi hlasitou menšinu?
Ano, přesně tak to může fungovat. Sociální sítě nám ukazují velmi zkreslenou realitu a polarizovanější společnost, než jaká ve skutečnosti jsme. I dezinformační obsah je šířen relativně malým počtem, avšak o to aktivnějších profilů, a to může deformovat vnímání reality. Navíc je třeba vzít v úvahu i to, že to, co lidé píšou na sociálních sítích, nemusí být vždy jejich přesvědčení, ale může to mít i jiné motivy.
Ve vašem výzkumu pomohla konkrétní statistická informace oslabit víru v některé konspirační teorie. Proč to fungovalo, zatímco obecné informace o názorech ostatních nikoli? Co musí člověk vědět, aby skutečně přehodnotil svůj názor? Stačí mu sdělit, že většina lidí konspirační teorie odmítá, nebo potřebuje vidět konkrétní data a jejich zdroj?
Svou roli mohlo sehrát i to, že obecné tvrzení jako „velmi mnoho/velmi málo“ je vágní a méně přesvědčivé, zatímco konkrétní číslo zvyšuje pocit důvěryhodnosti a „vědeckosti“. Navíc to nechává na jednotlivci, aby posoudil, zda je pro něj toto číslo dostatečně velké a přesvědčivé.
Účastníkům jsme ukázali skutečné histogramy – tedy rozložení odpovědí, takže mohlo zapůsobit to, že vidíte, že daným tvrzením věří jen relativně malé procento lidí, máte k dispozici více detailů a utváříte si vlastní názor. Mohlo však zapůsobit i to, že když vidím graf, připadá mi to jako přesvědčivější důkaz než pouhé tvrzení, a to ani nemusím tomu grafu příliš rozumět.
Jak zabránit tomu, aby vyvracení konspiračních teorií paradoxně nepřispívalo k jejich šíření? Pokud například my novináři lidem neustále připomínáme, že určité tvrzení koluje po internetu, nemůžeme tím sami posilovat dojem, že je velmi rozšířené a že mu věří velké množství lidí?
Tyto obavy jsou reálné, a právě proto existují i doporučení pro vyvracení hoaxů a nepravd, například aby bylo hlavní poselství vždy formulováno pozitivně a pravdivě – tedy například ne „vakcíny nejsou nebezpečné“, ale „vakcíny jsou bezpečné“ plus vyvrácení nepřesné či nepravdivé informace. U některých konspiračních teorií nebo hoaxů, které se šíří, je vždy třeba citlivě zvážit, zda se jedná o něco, co se může rozšířit a být potenciálně nebezpečné – a v takovém případě je třeba proaktivně sdělovat pravdivé informace dříve, než prostor ovládnou fámy a konspirační teorie.
Zajímavě o tom píše historička Marína Závacká v publikaci „Fámy, konspirační teorie a dezinformace pohledem společenských věd“. Uvádí příklad Velké Británie během druhé světové války, kdy si její představitelé po sérii chybných kroků, které pramenily ze snahy utajit před nepřítelem co nejvíce informací, uvědomili, že to má nežádoucí dopad na vlastní obyvatelstvo – při nedostatku informací se snadno rodí fámy. Změnili informační politiku a po zvážení bezpečnostních rizik sdělovali co nejvíce (i negativních) informací v co nejkratším časovém odstupu od události, což také zvýšilo důvěru obyvatelstva.
V případě, že se jedná o nějaký okrajový jev, je třeba zvážit, zda mu věnováním pozornosti nepomáháme k jeho šíření.
Co vaše výsledky znamenají pro politiky a veřejné osobnosti, které tvrdí, že „obyčejní lidé moc dobře vědí, jak to doopravdy je“? Jinými slovy: může opakované tvrzení, že určitý názor zastává většina národa, samo o sobě posílit přesvědčení lidí, kteří se s ním dosud plně neztotožňovali?
Populističtí politici využívají konspirační narativy záměrně. Nejenže tím posilují dojem, že jim věří mnoho lidí (protože to tvrdí), ale do značné míry také legitimizují takové narativy jako součást politického diskurzu. Hlášení se k některým konspiračním narativům, zejména vůči různým skupinám, pomáhá ospravedlňovat předsudky a může také sloužit jako signál příslušnosti k určité sociální identitě.
Platí tento mechanismus stejně pro všechny konspirační teorie a všechny skupiny lidí? Liší se například reakce na konspirační teorie týkající se očkování, války, klimatických změn nebo politických elit? A jakou roli mohou hrát politická orientace, vzdělání, důvěra v instituce nebo příslušnost ke konkrétní komunitě?
Ne všechny konspirační teorie jsou stejně rozšířené a stejně nebezpečné, proto je třeba věnovat pozornost zejména těm, které mají potenciálně závažné důsledky pro společnost. Například vyvracení konspiračních teorií o ploché Zemi nebo novém světovém řádu, kterým věří relativně malý počet lidí a které nemají bezprostředně tak negativní dopady na společnost, si zaslouží méně pozornosti než například konspirační teorie o očkování, válce nebo klimatických změnách. Všechny uvedené faktory přitom hrají důležitou roli, i když v různé míře v závislosti na různých typech konspiračních přesvědčení.