Bohatý podnikatel prchá z hotelu, jede na autobusové nádraží. Neuroticky, s bolestí ve tváři někoho vyhlíží. K čekání se přidává podobně utrápeně vyhlížející náctiletá slečna. Neznají se, oba se však ptají po panu Gáborovi. Vedle nich na lavičce mlčky vyčkává postarší dáma, načež se na scénu vyřítí hrubián v džínové bundě s ukradeným kolem. Po chvíli přijíždí auto s oním panem Gáborem – na první pohled ne úplně sebejistým řidičem.
Buran na něj křičí, že „s cikánem rozhodně nepojede“, nakonec si ale s ostatními nasedne. Pětice postav se vydává na cestu, jejíž cíl se postupně rýsuje. Všichni totiž chtějí spáchat sebevraždu, nikdo ale nemá odvahu ji spáchat sám. Karty jsou jasně rozdané. Sledujeme povahově i společensky odlišnou partu individualit, jež si má k sobě během vyprávění najít cestu, postupně odlupovat své emocionální vrstvy a objasnit, co je k sebevraždě vede.
Proč všechno do detailu vysvětlovat?
Snímky Jiřího Stracha a Marka Epsteina v posledních více než deseti letech spadají do kategorie takzvaných hlubokých lidských příběhů. Jsou bolestivě patetické a fascinující je především jejich sveřepá tvůrčí neměnnost. Co se týká budování postav či inscenačních postupů, opakují stále stejně unylé narativní vzorce. Snahy o podvratné a ambivalentní tituly ve stylu povedené komedie Osmy (2014) jsou pryč. Vytvářejí neukočírovaná melodramata, často za hranicí vkusu. Lajf je v tomto ohledu alespoň na první pohled umírněnější. Slibuje v české kinematografii tolik zakořeněnou hořkosladkost a snaží se hledat naději i lidskost na zdánlivě beznadějných místech.
Na tyto motivy se však velmi obtížně přistupuje, jelikož postavy víc než skutečné lidi připomínají hlavně neživotné konstrukty. Každý z pětilístku je nositelem určitého archetypu. Cynická i laskavá dáma udává tempo cesty a samozřejmě ví ze všech nejvíce, uřvaný buran opakovaně trousí rasistické poznámky, teenagerka naštvaná na celý svět ostentativně mlčí, podnikatel se bolestínsky utápí sám v sobě a Gábor bojuje s pasivitou, postrádá sebevědomí.
Plytké povahové rysy postupně didakticky vyvažují jejich rádoby nečekané činy. Epstein jako scenárista chce vyvracet společenské stereotypy, činí tak ale skrze stereotypní postavy, což se tak nějak vylučuje. Všechny figury definuje jedna nebo dvě vlastnosti, které vrstevnatost jako by pouze předstíraly. Jistě, děj se odehrává během jednoho dne, určité zjednodušení je nezbytné. Proč se ale tvůrci snaží postavy do posledního detailu kategorizovat, vysvětlovat a nenechávají prostor k domyšlení a divácké interpretaci?
Protagonisté jen vyplňují mechanicky načrtnuté škatulky, v jejichž mantinelech není žádné místo pro přirozenost a uvěřitelnost, která je u těchto „příběhů obyčejně neobyčejných lidí“ zkrátka potřeba. Na sílu tlačené dialogy a ony křehce intimní chvíle, kdy vyplouvá na povrch zranitelnost postav, jsou pak pro svou mrtvolnou vykonstruovanost vyloženě trapné. Ze vznešených i nevznešených vět srší hlavně laciný psychologický kalkul.
Film se tváří odvážně, ale volí konformitu
Lajf chce vynášet velké životní pravdy, uvažovat nad odvěkou otázkou břímě života a tíhy samotného bytí. K filozofickým úvahám však nijak neponouká. Finální sdělení je pak do diváka „natlučeno“. Katarzi přináší moudrá stará dáma, od níž bychom se vlastně měli všichni učit, protože staří lidé světu přece rozumí nejlépe. A problémy mladých jsou v zásadě zanedbatelné. Tahle dynamika z filmu mezi řádky prosakuje, jakkoli se ji tvůrci snaží s notnou dávku alibismu vyvažovat.
Marek Epstein vždy přijde s potenciálně podnětným námětem, kterým ohledávání příčin sebevraždy bezesporu je, ale realizací jej dokonale udusá. Přispívá k tomu i nijaká Strachova režie těžící z tradice „poctivého řemesla“. Inscenačně nenápadité scény s výsostně televizním záběrováním jen marně navozují onu kýženě tísnivou, proměnlivou a vyhrocenými emocemi pulzující atmosféru.
Příběh točící se okolo životní nestability a vypětí mezi racionálním přesvědčením a iracionální impulzivitou vidíme tou nejsterilnější optikou. Všudypřítomně návodnou tezovitost podtrhuje i nevkusná hudba, která nám v každém okamžiku musí připomenout, jak se máme cítit. Přehlušuje potřebné chvíle ticha. Nemáme nad čím uvažovat ani přemýšlet, jen tupě konzumujeme. Film se až úzkostlivě bojí nedořečenosti.
V sebevraždě protagonistům něco neustále brání – ať už osobní pohnutky, nebo vnější komplikace. S ubíhající stopáží se stupňuje i nežádoucí cynismus vedoucí k tomu, že si nepřejeme nic jiného, než aby se dobrovolný odchod už konečně povedl. Lajf se díky svému tématu tváří odvážně, v zásadě je ale konzervativním dílem, jež místo provokace volí konformitu a jakákoli živelnost tím umírá.
