Leporelo bezzubých vtipů. Hašteřivá komedie Někdo to rád v Plzni je novodobý Kameňák – Aktuálně.cz

Tóny monotónní písně Copa tuto je? (jež nás neúprosně trápí celou stopáž) a katalogově nasnímané plzeňské dominanty. Víc didakticky už film s názvem Někdo to rád v Plzni začít nemůže. Jde o další projekt tvůrčího týmu okolo scenáristy a režiséra Martina Horského, vedle Rudolfa Havlíka komerčně nejúspěšnějšího autora současnosti. Je podepsaný pod titulem Ženy v běhu (nejnavštěvovanějším porevolučním snímkem po Tankovém praporu) a rádoby tklivě hořkosladkým dramatem Moře na dvoře. Našel úspěšný model lokálních hitů. Bezstarostná atmosféra, všudypřítomné sluníčko, určitá forma bezdějovosti a konejšivý fikční svět, který vypouští realitu. 

Jde o výsostně producentské filmy, natočené za přijatelný rozpočet s ambicemi velkých zisků. A jakkoli se tvůrcům před covidem dařilo, postpandemická návštěvnost jejich filmů zůstává za očekáváním. Jistě, stále přesahují hranici 200 tisíc diváků, díky čemuž se v ročních statistikách řadí k těm úspěšným, ovšem dřívější potenciál je dávno pryč. 

Herci přihodí svůj frk a nazdar 

Pro výše zmíněných 200 tisíc si pravděpodobně dokráčí i nová plzeňská odysea, jejímž hlavním lákadlem jsou (ostatně jako vždy) především herecké tváře, jež zdobí generický filmový plakát. A o čem nová komedie vypráví? No, vlastně o ničem. Lacinou berličkou pro nějaké tematické propojení by mohla být láska a její různorodé podoby. Asi. Jde o kolážovitý slepenec útržkovitých gagů zasazených v plzeňských kulisách. 

Orloj figurek čítá manželský pár, který si chce vyzkoušet sex ve trojici, stárnoucího muže hledajícího dětskou lásku, muže smiřujícího se s předpovězenou smrtí, mladé slečny snažící se nalézt partnera skrze vzkaz v pivní láhvi, ženu pronajímající svou dělohu, mladíka, kterého podvedl bratr, nebo vitálního a po erotice stále prahnoucího dědu. Nevidíme postavy, nýbrž herce. Každý se objeví v několika bezradně pospojovaných scénách, přihodí svůj frk a nazdar. 

Některé linie obsahují banální peripetie, jiné zase vůbec. Tvůrci tentokrát zcela rezignují na vyprávění, rozkreslují mikroepizody opírající se o archetypální podstatu roztodivných figur. V zásadě sledujeme leporelo bezzubých vtipů, které skutečně nemají daleko k Troškově Kameňáku. Na zvoleném konceptu by nebylo nic špatného, kdyby byl také konceptuálně uchopen. Jenže sledujeme unyle se táhnoucí a přelouhovaný odvar jakýchsi koster bakalářských povídek. 

Režisér Horský v propagačních materiálech uvádí, že by filmem rád rozvířil současné vody české romantické komedie. Což je pozoruhodné, protože tím, kdo do velké míry utvářel jejich současný tvar, je právě on. Snímek Někdo to rád v Plzni rozhodně není romantický a vtipný už vůbec ne. Jde o typický příklad tuzemsky zasmrádlého humoru. A snahu o jakousi odvážnost, peprnost nebo kreativní vrstvení gagů skutečně jen předstírá. 

Vtipy takřka nemají pointu, případně je ihned vyzrazena. Nad vším se tyčí neochota budovat gagy nad rámec jedné scény – daří se to snad jedině v případě Štěpána Kozuba, jemuž padají věci na hlavu, a Miroslava Donutila, kterého šokují extravagantní sousedé. Jiří Langmajer v památném rozhovoru pro DVTV své herecké party tohoto typu označil za takové „pop*cávání“. I pro Někdo to rád v Plzni je tahle charakteristika více než výstižná. Tvůrci s erotikou a hašteřením nakládají tím „nejčeštějším“ a řádně uslintaným způsobem. Poznámka pod čarou: je fascinující, že postavy si utahují z ženské váhy, jakkoli se kolem nich promenádují pupkatí muži, u kterých se na to neupozorňuje. 

Konformně poťouchlé oplzlosti 

Cesty většiny postav se točí okolo sexu. O něm se ale skutečně jen mluví. Dialogy jsou rádoby odvážné a šokantní, v jádru ale jen tak, aby to nikoho nepobouřilo. Skutečná odvázanost po vzoru Řezníkových filmů nebo Vyšehradu samozřejmě absentuje. Sledujeme jen poťouchlé oplzlosti, uzavřené v konzervativně podbízivých mantinelech. Protože nudista Suchánek je v hlavách tvůrců asi stále považovaný za něco třeskutého, hranice bořícího. 

S tím se pojí i výsostně nefilmová komedie, spoléhající pouze na dialogy, navíc nejapně zinscenované. Ani stopy fyzického humoru, který mimochodem k nadsazené optice, kterou tvůrci zvolili, sedí mnohem víc. Tvůrci záměrně pracují s absurdnem a nadsázkou, ale ani v tomto případě to nedělají naplno. Svět zbavený reálných problémů i vlivu moderních technologií je trestuhodně nevytěžený. 

Reklamně vycizelovaná estetika pak jen stvrzuje mrtvolně plastelínový dojem z celého díla. Byť například kostýmy pracovnic pivovaru jsou alespoň výtvarně nápadité. Stejně tak vztah mezi postavami Petra Uhlíka a Anny Prášilové Fialové v sobě nese zárodek něčeho přirozeného. Díky nízko položené laťce je možné ocenit i to, že lidé zde na sebe alespoň nejsou odporně zlí, jak vídáme ve většině rádoby romantických komedií. 

Největším nepřítelem filmu je všudypřítomný konformismus. I kalkul se dá dělat odvážně, trochu duchaplněji. Snímek Někdo to rád v Plzni je pouze sršící zoufalost, odškrtávající si pomyslné kolonky zahrnující to, co by měla úspěšná česká komedie obsahovat.