Aktuální data Medianu jsou v tomto ohledu pro opozici zdrcující: ANO by volilo 35,5 procenta voličů. ODS, hnutí STAN a Piráty v součtu 35 procent. Lidovci a TOP 09 by skončili pod pěti procenty. A námitka, že sběr dat Median prováděl už v květnu, v tomto případě příliš neobstojí. Podobné rozložení sil totiž hlásí i jiné agentury.
Například STEM, který výstupy ze svého šetření zveřejnil před několika dny, hlásí pro hnutí ANO podporu více než dvaatřiceti procent voličů. Občanským demokratům, Starostům a nezávislým a Pirátům by v součtu podle stejného šetření svůj hlas dalo něco málo přes 34 procent voličů.
Závěr je prostý: ANO nemá konkurenci, a pokud se něco nezmění, vládu bez něj nepůjde sestavit ani příště. A ještě jednou: vláda je u moci již půl roku, a přestože jejím programem není v mnoha oblastech (neziskovky, veřejnoprávní média, lidskoprávní agenda, adiktologické služby, vztahy vlády s Hradem) nic jiného než destrukce, Babiše to nepoškozuje.
Protože je ale téměř vyloučeno, že by v poměrném volebním systému, jaký máme v České republice, vznikla jednobarevná většinová vláda, má smysl se zevrubněji zabývat také dynamikou podpory ostatních politických stran. Analyticky lze přitom českou politiku vnímat na pozadí tří štěpných linií.
Vláda vs. opozice
Tou hlavní je konflikt vládních a opozičních stran. A tady dlouhodobě platí, že je česká politika rozdělená do dvou jasně odlišitelných a pevných bloků, mezi kterými fakticky nedochází k přelivům hlasů. Také proto je klíčem k jejich celkovým výsledkům počet stran, které ve volbách překročí hranici pěti procent, což je práh nutný k získání poslaneckých křesel.
Přidržme se tedy Medianu: hnutí ANO, SPD a Motoristy by podle této agentury volilo celkem přes 45 procent voličů. Což je o něco méně než ve volbách. Může za to především propad Motoristů, kteří jsou podle Medianu relativně hluboko pod pěti procenty. U jiných agentur ale strana Petra Macinky osciluje okolo této kritické hranice, někde je i nad ní.
Z dat Medianu nicméně plyne, že by většinu mandátů v dolní komoře mělo hnutí ANO i pouze s SPD. A to dokonce o dva víc, než kolik mají všechny tři stávající vládní strany v současné Poslanecké sněmovně. Může za to mimo jiné slabá podpora lidovců a TOP 09 – stejně jako Motoristé jsou i oni hluboko pod pěti procenty.
Pokud jde o opoziční tábor, pomalu ale jistě se situace jeví tak, že občanské demokraty na čele střídá STAN. Zatímco nyní má dvaadvacet mandátů, výpočet Medianu straně Víta Rakušana přisuzuje mandátů sedmatřicet. V problémech je v tomto ohledu především ODS, potažmo všechny strany bývalé koalice Spolu.
Skoro se chce říct, že se tady ještě bude vzpomínat na Petra Fialu, který dávno pochopil, že bez nějakého typu integrace opozice nemá šanci Babiše reálně ohrozit. Anebo takto: Babiš nemá konkurenci nejen kvůli tomu, že jsou jednotlivé strany z opačného břehu slabé, ale také proto, že jsou roztříštěné a některé z nich nemají šanci uspět samostatně.
Pravice vs. levice
Zatímco prvních dvacet let po listopadu 1989 české politice dominoval konflikt demokratické pravice s demokratickou levicí, expanze Andreje Babiše, které předcházel úpadek občanských a sociálních demokratů, tento politický zápas zcela vygumovala. Dneska o něm už prakticky nemá smysl mluvit.
A byť se o to někteří komentátoři a politici ještě pokoušejí, většinu voličů to už zjevně nezajímá. Zrovna tak již neplatí, že by si strany středního proudu, podobně jako v 90. letech minulého století sociální demokraté, zakazovaly spolupracovat s okrajovými nebo dokonce extremistickými formacemi. Vláda ANO s SPD a Motoristy je toho důkazem.
A nakonec: pokud má ještě aspoň nějaký smysl mluvit o pravici, respektive o subjektech, které samy sebe takto chápou, typicky ODS, levice prakticky už druhé volební období neexistuje a nic nenasvědčuje tomu, že by se na tom mělo v nejbližší době něco změnit. Na rozdíl od ODS a dalších napravo od středu situovaných stran levice nedokázala zareagovat na faktický konec pravolevého konfliktu.
Demokraté vs. populisté
S tím souvisí poslední způsob, jak analyticky vnímat zdejší politický terén. Zatímco do roku 2010 české politice dominovaly tradiční politické strany (ODS, ČSSD, KDU-ČSL), nyní se nacházíme ve fázi, která završuje trend započatý právě volbami v tomto roce – tedy nástup a postupnou expanzi nových protestních a populistických stran (kromě ANO, SPD nebo třeba i Motoristů sem patří také Piráti).
Přestože jde v mnoha ohledech o různé typy politických subjektů, jedno mají společné: jejich identita aspoň z části vyrůstá z kritiky polistopadové transformace a redistribuce bohatství. Tím lze mimo jiné vysvětlit, proč jsou Piráti trnem v oku nejen Babišovi a jeho hnutí ANO, ale mnohdy také občanským demokratům. Expanze Pirátů byla totiž vždy živena kritikou tradičních politických stran, jejich kmotrovstvím a korupčními skandály.
Dominantním konfliktem české politiky je v každém případě už dlouho souboj hnutí ANO, tedy strany vůdcovského typu s autoritářskými sklony, s táborem, jenž se nějakým způsobem hlásí k demokratickým tradicím české politiky – bez přehánění je to zápas o charakter české demokracie a ústavnosti, což lze ilustrovat třeba na tom, jak se Babiš a spol. vymezují vůči prezidentovi Petru Pavlovi.
Po loňských volbách přitom vznikla vůbec poprvé po listopadu 1989 vláda, jejíž součástí není ani jedna strana, která vznikla před rokem 2010. A půl roku poté nelze s ohledem na výše citovaná data říct, že by z ní její voliči byli nějak zásadně zklamáni. Dost možná jsme se tudíž ocitli na prahu nové éry české politiky, neboť v danou chvíli platí, že pokud se něco zásadního nezmění, Babiš bude u moci ještě jedno volební období.
Ostatně pokud tak jako minule politicky zlikviduje své koaliční partnery (na spolupráci s hnutím ANO doplatili sociální demokraté a komunisté, kteří pak vypadli z dolní komory, a podobný osud nyní hrozí nejen Motoristům, ale i SPD), data Medianu naznačují, že se příště bude moct opřít třeba o hnutí Martina Kuby Naše Česko, které by v květnu volilo víc lidí než Motoristy.
