Největší zázrak se děje hned na začátku. Když do domu bez jediné knížky koupíte pouhých 20 svazků, vystřelíte tím vzdělávací šance svého dítěte. Dítě získává v průměru o 1,5 roku delší formalizované vzdělání oproti prostředí bez knih.
Už při sto knihách v domě získá dítě v součtu téměř dva a půl roku studia k dobru. Všechno vyvrcholí kolem hranice 500 knih – v takovém prostředí děti v průměru vystudují o více než tři roky déle než děti z domovů bez knih.
Studie profesorky M. D. R. Evansové a jejího týmu z roku 2010 to zjistila na základě dat od více než 73 000 lidí z 27 zemí. Pro českého čtenáře je zajímavé, že v zemích bývalého východního bloku (včetně ČR) naměřila silnou tradici domácích knihoven.
Průměrný počet knih v domácnosti v České republice v roce 1999 byl 187 knih (což je čtvrtý nejvyšší průměr ze všech zkoumaných 31 společností/regionů po Norsku, Novém Zélandu a Francii). Studie ukázala, že v těchto státech měla akumulace knih v domácnostech i za totality obrovský vyrovnávací efekt.
Zatímco studie profesorky Evansové je čistě sociologickou analýzou, vývojoví psychologové k tomu dodávají důvody, proč jsou knihy důležité od narození.
Pro několikaměsíční dítě není kniha literárním dílem, ale trojrozměrným objektem. Výzkumy v oblasti vývojové psychologie a vývoje motoriky ukazují, že vnímání knihy jako běžného předmětu denní potřeby odbourává pozdější zábranový blok (tzv. čtenářskou averzi). Pokud je kniha od dětství vnímána stejně přirozeně jako chrastítko nebo plyšák, dítě si k ní vytváří pozitivní afektivní vazbu ještě předtím, než začne chápat význam písmen.
V prvním roce života probíhá obdivování světa primárně přes ústa a hmat. Když dítě knihu okusuje, zkoumá její texturu, váhu, hranici a materiál. Psychologické studie ukazují, že možnost volně s knihou manipulovat bez neustálého zakazování („Nech to, zničíš to!“) vytváří pocit autonomie a pozitivního přijetí knihy.
Zkoumání stránek, i když je dítě drží vzhůru nohama, trénuje vizuálně-prostorové vnímání a okulomotoriku (schopnost zaostřit na detail), což je přímý předstupeň pro pozdější rozpoznávání tvarů písmen.
Zkušenost s knihou jako fyzickým předmětem, na který si dítě může sáhnout, kdykoliv chce, pokládá základy pro to, co psychologové nazývají čtenářskou identitou. Dítě se nestává čtenářem až ve chvíli, kdy přečte první slabikář, ale už v momentě, kdy jako batole leží na koberci s leporelem v ruce a žvýká jeho roh.