Mengele bez mystiky. Nový film nabízí přesný, avšak neúplný portrét nacisty na útěku – Aktuálně.cz

V exilu žijící ruský režisér Kirill Serebrennikov si pro svůj nejnovější film znovu zvolil postavu, která se vzpírá jednoduchým interpretacím. Po rockerovi Viktoru Cojovi a disidentském spisovateli Eduardu Limonovovi se zaměřil na Josefa Mengeleho.

Člen SS, který na vězních v Osvětimi prováděl experimenty překračující veškeré morální i lékařské hranice a v mnoha případech končící smrtí, uprchl po válce do Argentiny. V následujících desetiletích pobýval pod falešnými identitami také v Paraguayi a Brazílii. I kvůli laxnosti západoněmeckých úřadů unikl všem pokusům o dopadení. Zemřel až v únoru 1979 na mrtvici.

O muži, jenž dožívá ve stínech

Serebrennikova ale nezajímá Mengele primárně jako historická figura, kterou je třeba vysvětlit. Bere jej spíš coby vypravěčskou výzvu – jak o podobném člověku vyprávět, aniž byste sklouzli k démonizaci nebo ilustrativní moralitě? Při adaptování stejnojmenné knihy francouzského autora Oliviera Gueze proto rezignoval na klasicky vystavěnou biografii. Pozornost věnuje primárně Mengeleho dlouhému, v zásadě banálnímu dožívání ve stínech.

Vyprávění více než dvouhodinového snímku je rozparcelované do krátkých úseků z různých období a míst. Argentina padesátých let, Paraguay, Brazílie let sedmdesátých. Film mezi nimi přeskakuje bez upozornění a bez toho, aby divákům poskytoval pevnější orientační body. Paralelně tak sledujeme dvě podoby téže postavy: sebevědomějšího, stále ještě krytého Mengeleho v ranější fázi exilu a zlomeného, paranoidního starce, který v Brazílii dožívá v izolaci.

Naznačená struktura odpovídá roztříštěnosti zločincova života, zároveň ale vede k jisté monotónnosti. Mengele změní úkryt, je odhalen, znovu se přesune, znovu je odhalen. Jednotlivé situace splývají, nepřinášejí nové informace ani napětí.

K většímu oživení dochází ve scénách Mengeleho setkání se synem Rolfem. Ten v roce 1977 přijíždí za otcem, aby si ověřil fakta o jeho minulosti. Místo upřímné zpovědi je mu ale nabídnut akorát proud výmluv, paranoidních úhybů a sebestylizace. Mengele odmítá odpovědnost, mluví o „pomluvách“ a sám sebe staví do role oběti. Nejlépe se při tom vyjevuje nadčasové jádro filmu: ne snaha pochopit zlo, ale zachytit mechanismy jeho popírání a udržování v pokřiveném vědomí.

Mengeleho zvěrstva jako barevné home video

Předností filmu je v této souvislosti herecký výkon Augusta Diehla, který si nacistu zahrál už v Hanebných panchartech od Quentina Tarantina. Jeho Mengele je přízemní, nudný narcis, který si soustavně upravuje realitu tak, aby za své činy nemusel nést odpovědnost. Jde o postavu, jejíž sledování působí spíš únavně než zábavně, což byl zjevně cíl – snaha vystihnout to, co filozofka Hannah Arendtová označila za banalitu zla.

Zatímco ale Arendtová k danému pojmu dospěla přesnou analýzou, Serebrennikov jej spíš jen ilustruje. Nejproblematičtější je v tomto ohledu zobrazení samotného holokaustu. Serebrennikov většinu filmu drží v silně kontrastním černobílém obrazu, který zdůrazňuje bezbarvost a prázdnotu Mengeleho exilu. O to výrazněji vynikne barevný flashback z Osvětimi, stylizovaný jako amatérské home video. Zatímco současnost je tlumená a rozostřená, minulost je náhle konkrétní, tělesná a explicitní.

Režisér tak odmítá pouhé náznaky, jakých se držela například vynikající Zóna zájmu, a místo toho násilí vystavuje ve vší jeho brutalitě. Serebrennikov své kontroverzní rozhodnutí v rozhovorech hájí obavou, že kdyby v současné době zůstal u náznaků, našli by se lidé, kteří by Mengeleho zvěrstva relativizovali. Problematická je spíš forma: stylizovanost sekvence a důraz na šokující efekt neprohlubují téma, ale vytvářejí rozpor mezi závažným obsahem a nepatřičným způsobem jeho podání.

Strhující scény netvoří soudržný celek

Film také jen letmo naznačuje širší kontext. Témata jako selhání poválečné justice, fungování nacistických sítí v Jižní Americe nebo politické krytí válečných zločinců v Argentině a Brazílii zůstávají nedotažená. Přitom právě postupný rozpad zmíněných sítí – od relativního komfortu v Argentině po paběrkování v Brazílii – patří k nejsilnějším motivickým liniím. Mengele se z privilegovaného člena komunity bývalých nacistů postupně mění v paranoidního uprchlíka závislého na milosti druhých.

Kameraman Vladislav Opeljanec při snímání Mengeleho rozkladu využívá dlouhé záběry i promyšlené kompozice. Mnohé scény (například svatba) mají strhující energii a rytmus. Často ale působí spíš jako samostatné epizody než jako součást soudržného celku.

Serebrennikov se i touto nespojitostí zjevně snaží zabránit tomu, aby divák k Mengelemu cítil jakoukoli sympatii. To se mu daří. Zároveň ale film nenabízí jiný pevný bod, o který by se bylo možné opřít. Perspektiva pachatele zůstává uzavřená sama do sebe a okolní svět je pouze hrubě načrtnutý.

Film nakonec spojuje spíš téma mizení než narativní kompozice. Mengele mizí fyzicky, když utíká z Evropy. Mizí z kolektivní paměti i z dosahu spravedlnosti. A do určité míry mizí i sám sobě: jeho identita se rozpadá pod návaly lží, strachu a neustálého přepisování vlastní minulost. Sledujeme tak portrét člověka, který přichází o zázemí, kontakty i schopnost udržet konzistentní obraz sebe sama. V tom je snímek přesný, dobře zahraný a znepokojivý. Zároveň i jednotvárný a emočně nepřístupný. Serebrennikov se sice úspěšně vyhnul senzaci i moralitě, ale prostor mezi nimi nedokázal přesvědčivě zaplnit.