Mentální síla i drsné dětství. Příběh Noskové je pohádka, ale buďme opatrní, míní Lojda – Aktuálně.cz

Ještě to asi všichni pořád vstřebáváme. Z českého pohledu fantastický Wimbledon s historickým finále, které asi na konci oplakal kdekdo. Včetně mě a nestydím se za to.

Jak Karolína Muchová, tak Linda Nosková si triumf na grandslamové trávě zasloužily. Obě mají za sebou ohromný příběh, ale šťastná mohla zůstat jen jedna.

Klobouk dolů před Lindou. Do stavu 6:2 a 5:2 to vypadalo, že si šla zahrát sparing na přerovský kurt číslo 3. Hrála absolutně bez nervů, stoprocentně soustředěná jen na svůj výkon. V 21 letech a při prvním grandslamovém finále něco úplně neuvěřitelného.

Muška vůbec nemohla chytit rytmus. Kromě toho, že ji zjevně svazovala nervozita, neměla ani čas něco vytvářet. Linda jí skvěle variovala servis, jednou jí dala zatáčku, pak poslala placku na téčko. Strašně těžko se to dalo číst.

Pak se ale ukázalo, že i Linda je jenom člověk. Trochu zamrzla, přestala švihat a najednou spíš čekala, co vymyslí Kája na druhé straně. Ta se tím zvedla, vrátila se k výkonu, který předváděla celé dva týdny, a bylo z toho tak velké drama.

Vůbec se tomu ale nedivím, tlak byl obrovský na obou stranách. Obě sahaly po životním výsledku. Navíc to pro obě bylo dost otevřené, nestála proti nim žádná Sabalenková nebo Rybakinová, kde by role favoritky byla jasně na straně soupeřky.

Linda se z toho nezdaru ve druhém setu úctyhodně oklepala, vrátila se k tomu, co hrála set a půl, a zaslouženě si pro wimbledonský triumf došla.

Mušky je mi samozřejmě líto. Bylo na ní vidět, jak moc chtěla vyhrát. Tak moc, že ji možná právě proto trochu přibrzdila hlava. Vůbec se tomu nedivím. Za pár týdnů jí bude třicet, má za sebou až neuvěřitelnou šňůru zranění, která ji neustále brzdí a zastavují.

Nikdo bohužel nevíme, jak dlouho její tělesná schránka vydrží. Ale pod Svenem Groeneveldem jde její tenis nahoru, dodal její hře ještě nějaké kouzlo navíc. Letos společně vyhráli už dva velké tituly, dvakrát za sebou porazila svůj strašák Coco Gauffovou. Proč by si v následujícím roce neměla zase nějaké to finále grandslamu zahrát?

Semifinále už hrála na všech podnicích velké čtyřky, ale největší šance bych u ní viděl v Austrálii a nebo znovu na Wimbledonu. Její hra trávě prostě svědčí a určitě ještě několik let bude, pokud vydrží zdravá.

Oproti tomu Linda má ještě spoustu času. Že kráčí svým tenisem trochu ve šlépějích Petry Kvitové, o tom už jsem tu psal minule. Ona tomu dala wimbledonské razítko, když tam vyhrála první trofej také v 21 letech.

Prokázala velkou mentální sílu, takže může vyhrávat dál. Ale stejně tak může na US Open přijít v prvním kole velká vlhkost, nebude to správně lítat, vyhází se a pojede domů.

To je ale její styl, stejně jako byl u Péti. Do všeho jde naplno a za mě je lepší klidně čtyřikrát vypadnout v prvním kole a pak vyhrát Wimbledon, než hrát na každém grandslamu čtvrtfinále. Takže bych byl s očekáváními opatrný, ale našlápnuto má skvěle.

A vůbec celý český ženský tenis v Londýně zazářil, v prvním kole bylo deset holek, z toho čtyři postoupily do osmifinále. Skvěle si vedla Bára Krejčíková, která zase potvrdila, že to v sobě pořád má. A odměněná byla za pracovitost a bojovnost i Maruška Bouzková.

Už teď je velmi pravděpodobné, že budou dvě Češky na podzimním Turnaji mistryň, který se nově stěhuje do Indian Wells. Je to ohromný úspěch a zase se celý svět ptá, jak to děláme, že obzvlášť Wimbledon si tak často kradou pro sebe české holky.

Těžko se na to odpovídá. Každá z holek má něco, díky čemu jejich hra na trávě funguje. U Mušky je to ta komplexnost, má v zásobě takovou plejádu úderů, že to funguje na všech površích.

Linda zase za poslední dobu ohromně zlepšila pohyb, výborně jí funguje servis a díky zkušenostem v deblu, který hraje víc a víc, i častěji chodí pro voleje na síť. Takže i z ní se stala komplexní hráčka.

Když přibereme předchozí šampionky Báru Krejčíkovou nebo Markétu Vondroušovou, každého napadne ta jejich šikovnost a čtení hry. Což je také na trávě potřeba.

Líbil se mi komentář Lucky Šafářové, která říkala, že v Česku jsou holky odmalička zvyklé hrát velkou část roku v halách, když je zima. Tam se musí hrát pořádné placky, které pak píšou i na té trávě. I tím to může být.

Lindin úspěch je v první řadě inspirací pro všechny kluky i holky, co začínají s tenisem.

Pochází z chudší a početné rodiny. Rodiče neměli peníze nazbyt, takže Linda si musela cestu vzhůru prošlapat pěkně postupně. Nemohla si dovolit špičkové zázemí hned od dětství.

Budu se opakovat, ale i v tomhle mi to připomíná ten příběh Péti Kvitové. Ani její rodiče nebyli žádní boháči, tatínek s ní trénoval sám někde v sokolovně ve Fulneku, Lindě se zase hodně věnovala maminka, která ji vozila na tréninky a na turnaje.

Příběh obou působí jako pohádka, ale vlastně to není žádné překvapení. Pokud žijete život, který se s vámi odmalička nemazlí, tak se vám to na kurtu vrátí. Ustojíte těžké tenisové okamžiky, lépe se rozhodujete ve vypjatých herních situacích.

Linda si to všechno odpracovala, ukázala talent a chtíč, který oslovil i jednoho z nejlepších tenisových trenérů u nás Tomáše Krupu, který si kdysi po všech těch angažmá s Tomášem Berdychem nebo Karolínou Plíškovou vzal pod křídla mladičkou neznámou holku z Valašska. Teď je z ní wimbledonská šampionka. Je to i jeho velká zásluha.

A kdo ví, možná brzy přijde další velká česká radost. Jestli něco Wimbledon ukázal, tak to, že světová špička WTA je po nějaké době zase otevřená. Jak se zjara zdálo, že Aryna Sabalenková a Jelena Rybakinová jsou úplně odskočené zbytku světa, teď to rozhodně neplatí.

Je super, že tam takovým způsobem vlétly hned dvě české holky, protože v tuhle chvíli může vyhrávat turnaje asi kdokoli z první desítky. A třeba se to potvrdí hned na US Open.