Původně se chtěli jen podívat. Jiří Scheinkönig s Lindou Párovou seděli u kávy, prohlíželi si inzeráty na Bazoši a narazili na dům, který stál cestou z jejich výletu do Plzně. Rozhodli se, že se u něj zastaví a prohlédnou si ho alespoň přes plot.
Fotografie v inzerátu je příliš nenadchly a skutečnost nebyla o nic lepší. „Byl zjevně dlouhá léta neudržovaný a pozemek byl jedno velké skladiště harampádí,“ vzpomíná Jiří.
Související
Pak se ale prošli po okolí. Klid vesnice a okolní příroda je zaujaly natolik, že se k inzerátu vrátili a domluvili si prohlídku s majitelem. V té době žili v bytovce v Sokolově a čekali první dítě. Nechtěli si brát velkou hypotéku, a tak hledali spíš levnou chatu, kterou by mohli postupně přestavět na bydlení.
Hledali místo, kde by mohli trávit čas v přírodě a kde by jednou vyrůstaly jejich děti. Dům, u kterého se původně zastavili jen ze zvědavosti, jim nakonec na několik let zabral většinu víkendů i úspor a stal se jejich novým domovem.
Plný harampádí
Na první pohled bylo jasné, že je čeká spousta práce. V domě podle jejich odhadu nikdo nebydlel nejméně třicet let. Střechu pokrýval eternit, omítka opadávala a elektřinu odpojili už dávno. Stavení nemělo rozvody vody ani kanalizaci a pravděpodobně nikdy ani pořádnou kuchyň s tekoucí vodou. Přesto se našlo něco, co je přesvědčilo, že má smysl do oprav investovat. Dům zůstal suchý, střechou nezatékalo a konstrukce nevykazovala známky narušené statiky. Rozhodující ale byla především jeho poloha.
S majitelem se dohodli na slevě. Na oplátku mu pomohli přestěhovat nahromaděné věci na jeho nový pozemek. Teprve pak se mohli pustit do vyklízení, které připomínalo spíš archeologickou expedici než přípravu stavby.
„Snad úplně vše,“ odpovídá Jiří na otázku, co v domě našli. Mezi věcmi ležely staré předválečné fotografie, u nichž nikdo nevěděl, kdo na nich je, několik párů lyží, mrazáky, nepřeberné množství dřezů, staré nářadí a díly z aut a dalších strojů. Objevili také saně na psí spřežení, tisíce skleněných zkumavek a hnětač na těsto vážící dvě stě kilogramů.
Za vším stála jednoduchá sběratelská filozofie předchozího majitele. „Všechno se ještě bude hodit,“ shrnuje Jiří jeho přístup. Když konečně vyklidili vnitřek domu, přišla další zpráva od souseda. Další odpad totiž neležel ve stodole ani za domem, ale pod trávníkem. Předchozí majitel už zřejmě neměl kam věci ukládat, a tak si přivolal bagr, vykopal jámu a do ní nechal zahrabat staré koberce, lina a další odpad. Ani prázdný dům tedy ještě neznamenal čistý začátek. Noví majitelé museli nejprve odstranit stopy po desetiletích hromadění, než mohli začít řešit, jak bude jejich vlastní bydlení vypadat.
Nejdřív bourali, pak přemýšleli
Přestavbu nechtěli uspěchat. Měli kde bydlet, potřebovali ještě našetřit peníze a především neměli jasnou představu, jak malý dům rozšířit, aby v něm mohla pohodlně žít čtyřčlenná rodina. Původní půdorys měřil jen sedm krát sedm metrů. Od začátku ale věděli, že nechtějí klasické podkroví. Interiér měl zůstat otevřený až ke střešnímu hřebeni, což se později stalo jedním z jeho nejvýraznějších prvků.
„Nejdřív jsme ho chtěli jen celý prodloužit, pak jsme si začali hrát s myšlenkou zvětšit ho do L,“ popisuje Jiří, který nakonec vymyslel i finální dispozici. Na pozemek jezdili hlavně o víkendech. Cesta z jejich tehdejšího bydliště trvala přibližně 45 minut, takže se jim po práci často nechtělo znovu sedat do auta. Později si situaci usnadnili karavanem, který přistavili na pozemek.
„Jezdili jsme tam víceméně na víkendy, vždy se něco málo udělalo, zbouralo a pak jsme chodili a přemýšleli. Až když jsme měli jasno, tak věci nabraly rychlý spád,“ říká Jiří. Čas, který jim zpočátku rekonstrukci prodlužoval, se nakonec ukázal jako výhoda. Pozorovali, kam v různých ročních obdobích dopadá slunce, a podle toho upravovali své plány.
Rozdělili si také úkoly. Jiří se soustředil na dispozici a stavební stránku, Linda měla na starosti vzhled interiéru. Z původního domu nakonec zachovali především obvodové zdivo a část krovu, který nechali ošetřit proti dřevokazným houbám a hmyzu a vyztužit. Některé původní otvory zazdili, jiné rozšířili. Přístavbu postavili z nových materiálů.
Černá fasáda nebyla jen módní volba
Na výsledku zaujme jako první tmavý dřevěný obklad. Nápad vzešel od Lindy, která se pro černé opalované dřevo nadchla při prohlížení fotografií jiných staveb. Volba měla i praktickou stránku. Staré stavení nemělo dokonale rovné stěny a právě dřevěný obklad jim umožnil nerovnosti vyrovnat pomocí nosného roštu.
Výrazný exteriér doplňuje interiér, který působí jednotně díky mikrocementovým stěrkám. Majitelé je použili na podlahách, stěnách i stropech. Právě práce s tímto materiálem se ale zařadila k nejnáročnějším etapám celé přestavby. Na léto 2023 si stanovili termín, do kterého chtěli dům dokončit a nastěhovat se. Do Vánoc zbývaly čtyři měsíce a Jiří tehdy ještě netušil, kolik práce tak rozsáhlá aplikace stěrek obnáší.
„Ty stěrky byly asi vůbec to nejnáročnější, protože jsem vůbec neměl představu, co obnáší udělat tolik ploch. Byly to intenzivní čtyři měsíce práce každý den odpoledne a celé víkendy. Tahání stěrek, broušení a lakování v několika vrstvách,“ vzpomíná. „Pozitivní na tom bylo, že jsem zhubl asi patnáct kilo.“
Ušetřili za velkou cenu
Dvojice se rozhodla, že si dům upraví převážně svépomocí. Jiří má vlastní menší stavební firmu zaměřenou na zateplování budov, takže měl k některým pracím blízko. Řemeslníci položili novou střechu, pomohli s náročnějšími zednickými pracemi a dodali okna i schodiště. S ostatním pomáhali přátelé.
Některá rozhodnutí přitom znamenala vyšší výdaje, než původně čekali. Plastová okna nechtěli, dali přednost hliníkovým kvůli čistým liniím a životnosti. Překvapila je také cena šesti interiérových dveří s bezobložkovými zárubněmi. Do toho přišlo čekání na elektřinu. Dům byl od sítě odpojený dlouhá léta a distributor sliboval novou přípojku do deseti měsíců. Nakonec ji připojil až po čtrnácti.
„Prostě jsme se domluvili se sousedem, dali jsme si k němu malý elektroměr na zásuvku a měli jsme natažený kabel od něj,“ popisuje Jiří provizorní řešení. Stavba jim zabrala téměř všechny víkendy a po práci často následovaly další hodiny fyzické dřiny. Přesto nelitují, že se do ní pustili bez velkého úvěru.
Lidé ho buď milují, nebo nenávidí
Na černý dům dnes lidé reagují různě. „Většinou lidé přijedou a řeknou, že dům vypadá, jako by byl opálený, načež odpovídáme, že opálený je,“ směje se Jiří. V samotné vesnici mají podle něj dobré vztahy se sousedy, kteří oceňují především to, že místo někdejšího skladiště stojí upravený dům. Z původně zamýšlené víkendové chaty se postupně stal jejich celoroční domov a dnes v něm vychovávají dva malé syny.
Život v této části Sudet má podle Jiřího dvě stránky. Region se potýká s chudobou a nedostatkem pracovních příležitostí, mladí lidé odcházejí do měst a málokdo se vrací. „Je to o kompromisu. Pokud hledáte nenarušenou přírodu, klid a ještě pořád dostupné ceny pozemků, může to být dobrá volba,“ říká.
Pro jejich rodinu se největší výhoda skrývá v každodenních maličkostech. „Říkáme, že je tady svět ještě v pořádku. Každý den prohodíte pár slov se sousedy, zajdete na houby, do lesa, nikdo na nikoho neukazuje prstem, že mu jablka padají přes plot na jeho pozemek. Je to o lidech a na ty tu máme štěstí,“ popisuje Jiří.
Zatím neplánují žádné další velké stavební zásahy. Na jaře se chtějí pustit do zahrady, která není příliš velká, a rádi by její prostor využili co nejlépe. Proto zvažují, že přizvou zahradního architekta. „Zatím tu chceme dál bydlet, aby si děti užily dětství v přírodě na vesnici,“ říká Jiří.
Když tehdy při cestě z Plzně zastavili u domu, který se jim vůbec nelíbil, hledali především levné místo, kam by mohli utéct z města. Dnes už nemusí nikam utíkat.
Zdroj: autorský článek