Steve Witkoff a Jared Kushner se o víkendu setkali s Vladimirem Putinem v Moskvě a s Volodymyrem Zelenským v Kyjevě. Obě strany označily rozhovory za pozitivní; například Putinův poradce Jurij Ušakov je nazval „konstruktivními“ a „mimořádně upřímnými“, zatímco Zelenskyj je označil za „velmi věcné“. Jde o divadlo, nebo jsme po tomto setkání skutečně blíž k míru?
Upřímně si myslím, že jde spíše o divadlo. Každý ví, co musí na konci takových setkání říct. Bylo však zajímavé, že i po ruské části jednání nám bylo sděleno, že teprve předloží návrhy k diskusi. Jinými slovy, stále jsme ve fázi, kdy se teprve mluví o tom, že by se mělo začít jednat.
Podle mě je celkem jasné, že Putin momentálně není ochoten k žádným kompromisům, a to minimálně do konce zimy. Věří totiž, že během zimy dokáže zdevastovat ukrajinskou energetickou infrastrukturu a možná dosáhnout i nějakého postupu na bojišti.
Zelenskyj zase není v pozici, kdy by mohl přistoupit na kompromisy, které Putin požaduje, a Američané vlastně nepřinesli nic nového. Byla to tedy hlavně show, ve skutečnosti se nic nezměnilo.
Zároveň to bylo poprvé, co americká delegace zavítala přímo do Kyjeva. Do Moskvy jeli už osmkrát.
Do Kyjeva jeli podle mě i proto, že už začínalo být absurdní, že tam nebyli. Odráží to též posun na politické scéně ve Washingtonu, Američané si začínají uvědomovat, že si nemohou jednoduše diktovat podmínky.
Nemohou uzavřít dohodu s Rusy a pak Ukrajině oznámit, že to tak bude. Připravili se o páky, když výrazně omezili přímou pomoc. Když se na to podíváme realisticky, dvě třetiny celého ukrajinského státního rozpočtu zajišťují Evropané – Evropská unie a Velká Británie.
Za těchto okolností Amerika nemá dostatečnou sílu. Musí přesvědčovat, ne diktovat.
Kushner řekl, že až odejdou do důchodu, budou mít neuvěřitelné vzpomínky a momenty, přičemž ten s Putinem bude řazen úplně nejvýše. Všiml jsem si, že Ukrajince to dost popudilo. Například ukrajinský novinář Gordon se na to ptal Witkoffa. Proč si myslíte, že jsou Američané tak vřelí?
Jde o produkty dvora krále Trumpa. Pocházejí z bizarního politického kruhu kolem Donalda Trumpa, který je postaven na lichocení. V jistém smyslu to přenesli na Putina.
Jak Trump, tak Putin fungují téměř jako na středověkých dvorech, obklopeni kumpány a přitakávači. A Zelenského a Putina vnímají zcela odlišně, Zelenského vidí jako druhořadého státníka, který by měl být vděčný.
Putina vnímají jako skutečného vůdce, který hraje významnou roli ve světových záležitostech, a proto mu musí lichotit.
Delegace po odjezdu z Moskvy dorazila do Kyjeva vlakem nazvaným Mírový expres. Než vyrazili, proslýchalo se, že by mohli přiletět letadlem. Rusko se ovšem jen několik hodin předtím rozhodlo bombardovat letiště v blízkosti Kyjeva. Proč Rusové vysílají americké delegaci takový signál a proč jsou k nim Američané i po tomhle tak milí a vřelí?
Jde o to, že Rusové změnili svůj postoj k Američanům. Když se vrátíme na začátek Trumpova druhého funkčního období, Rusové sice věděli, že Trump není jejich přítel, ale přesto věřili, že jim bude užitečný.
Byli přesvědčeni, že zatlačí na Ukrajince, aby přistoupili na mírovou dohodu, kterou by Putin mohl prezentovat jako své velké vítězství.
I oni Trumpa považovali za nepředvídatelného, ale pochopili, že nemá opravdový zájem konflikt řešit, pokud to pro něj nebude snadné a výhodné. Zvláště v situaci, kdy je rozptylován válkou v Perském zálivu a blíží se volby do Kongresu, které jeho pozici pravděpodobně dále oslabí.
Sami Rusové už vůči Trumpovi zdaleka nejsou tak pochlebovační. Tímto krokem se tedy podle mě snažili zdůraznit: „Jsme rádi, že se angažujete, a budeme rádi, když dojednáte mírová jednání, která povedou k výsledku, jaký se nám líbí. Ale nezapomínejte, že dominantní silou jsme tu my. Jsme schopni dále eskalovat a na této věci nám záleží daleko více. Klidně si do Kyjeva jeďte, ale bude to podle našich podmínek.“
Je to sice v mnoha ohledech dětinské, ale přesně tohle vystihuje podstatu Putinovy diplomacie.
Do jednání v Kyjevě byli zapojeni i poradci pro národní bezpečnost z Francie, Německa a Velké Británie. Vnímáte to jako znamení, že Evropa konečně sedí u jednoho stolu s Američany, Rusy a Ukrajinci?
Vlastně stále moc ne. Je pěkné, že tam pošlete své bezpečnostní poradce a ti si tam sednou na druhou část setkání – poté, co se vyřeší to nejdůležitější.
Má to symbolický význam, ukazuje to jednotu západní aliance za Ukrajinou, což má svou váhu, protože symbolika v politice roli hraje. Bezpečnostní poradci jsou ale z definice lidé, kteří působí spíše v pozadí.
Evropa stále nevyřešila klíčovou otázku, jakým způsobem s Ruskem mluvit a co mu vlastně chce sdělit. Dokud se to nevyřeší, bude sice evropská přítomnost zajištěna, ale evropský vliv nikoli.
Mark Galeotti
-
Historik, odborník na moderní Rusko, ruské bezpečnostní záležitosti, organizovaný zločin a zpravodajské služby
-
O současném Kremlu píše články, knihy a má vlastní podcast Ve stínu Moskvy.
-
Loni mu vyšla kniha Zrozeni z války: Vojenská historie Ruska od jeho počátků po dnešek.
-
Přednáší na univerzitách po celém světě, v minulosti působil i na pražském Ústavu mezinárodních vztahů.
-
V současnosti vede mimo jiné poradenskou firmu Mayak Intelligence.
Minule jsme mluvili o angažmá Kaji Kallasové, přičemž obě strany, zejména ta ruská, ji nemají v lásce. Mluvili jsme i o dalších evropských lídrech. Ve vaší zemi, ve Spojeném království, je nový premiér. Je nějaká šance, že by se něco mohlo změnit s Andym Burnhamem?
Je to možné. Ještě než se stal premiérem, jsem vedl rozhovory s lidmi z britského ministerstva zahraničí. Ti přemýšleli, zda by Andy Burnham nemohl jako nová tvář přinést změnu – i proto, že se soustřeďuje především na domácí agendu a o zahraniční politiku se moc nezajímá.
Jenže k jakémukoli odklonu od linie předchozích premiérů – ať už z jeho vlastní Labouristické strany, nebo z opoziční Konzervativní strany – by bylo potřeba investovat značný politický kapitál. A zdá se celkem jasné, že Burnham o to momentálně nemá zájem.
Má dost vlastních starostí a problémů, než aby zpochybňoval zavedený konsenzus ohledně Ukrajiny. Ostatně jeho první zahraniční cesta vedla do Kyjeva.
Nicméně si myslím, že v Evropě postupně sílí názor, že současný status quo nefunguje. Převládá pocit, že rok 2027 by mohl být rokem, kdy dojde pokud ne k definitivnímu vyřešení války, tak alespoň k příměří a zahájení jednání.
Pokud tedy Evropa – a opět zdůrazňuji Evropa jako kontinent, nikoli jen Evropská unie – chce být u toho, musí se dát dohromady. Hlavní potíž vězí v tom, že tři klíčové země – Německo, Francie a Británie – jsou oslabené.
V Británii máme čerstvého premiéra řešícího vážné sociální a ekonomické problémy, francouzský prezident je v podstatě na odchodu a německý kancléř je, zvláště po výsledcích nedávných místních voleb v Sasku, značně oslaben. Lidé, kteří by celý proces měli táhnout – protože to nemůže být záležitost Evropské unie, musejí to být národní lídři, jelikož jen jim budou Rusové věnovat pozornost –, jsou v tuto chvíli plně zaměstnáni vlastními problémy.
A pokud se neobjeví postava typu Giorgie Meloniové, která by dokázala proces rozpohybovat, zůstaneme u stavu, kdy všichni vědí, že se něco musí stát, ale čekají, že to začne dělat někdo jiný.
Nemohla by mít roli EU jako instituce skrz Kaju Kallasovou či Ursulu von der Leyenovou, které zastupují 27 členských států?
Ne, a to ze dvou důvodů. Prvním je, že se Rusové rozhodli považovat obě tyto osobnosti za nesmiřitelné rusofobky. A popravdě řečeno, když se podíváte zejména na rétoriku Kaji Kallasové, není těžké pochopit proč.
Druhý důvod je strukturální a hlubší: Evropská unie nemůže mluvit za Británii. A Británie u toho být musí, protože je jednou z hlavních vojenských mocností v Evropě a jedním z nejvýznamnějších podporovatelů Ukrajiny.
Zároveň struktury Evropské unie a Evropská komise nemohou diktovat členským státům, jakou mají vést zahraniční politiku. Putin navíc existenci Evropské unie v zásadě neuznává, chce jednat s národními státy.
V srpnu došlo v mnoha evropských zemích, v Estonsku, Bulharsku, Itálii, na Slovensku či v Německu, k takzvaným hybridním incidentům nebo útokům. Někteří analytici tvrdí, že bychom je možná měli přestat nazývat hybridními. I když zatím možná nedošlo k obětem na životech, jsme velmi blízko tomu, aby byli lidé zraněni nebo zabiti. Měli bychom to stále nazývat „hybridní útoky“?
Věnuji se tomu ve své knize The Weaponization of Everything. Do jisté míry jsme zajatci vlastního jazyka. Upřímně nemám pojem „hybridní válka“ rád. V mnohém je dost zavádějící.
Problém spočívá v tom, že tu máme skok od hybridní války k plnohodnotnému vojenskému konfliktu. Pokud tomu začneme říkat válka – což je v mnoha ohledech přesnější –, vyvolá to podle očekávání zcela odlišné reakce.
Je totiž rozdíl mezi hybridním útokem, kterým může být kybernetický úder bez jasného pachatele – můžeme se jen domnívat, že za ním stojí Moskva –, a sabotáží či dronovým útokem. To je sice vážné, ale pořád se to nerovná masivnímu raketovému ostřelování, rojům dronů nebo tankům přecházejícím hranice.
Reálně je naše škála možností, jak na hybridní útoky odpovídat, dost omezená – ať už z praktických, nebo právních důvodů. My máme být ti „dobří“, ti, kteří dodržují mezinárodní právo, a nemůžeme jednat přesně tak jako Rusové. Pokud tedy něco nazveme válkou, ale nebudeme s tím moci nic udělat, protože nezačneme střílet rakety na Moskvu, budeme vypadat směšně. Je to problém, ale pouhá změna nálepky na „válku“ řešením není.
Co bychom tedy podle vás měli dělat? Německo například nedávno vyhostilo několik ruských diplomatů a uzavřelo Ruský dům, což – jak jste sám říkal – působí poměrně úsměvně. Existuje vůbec něco efektivního, co může Evropa nebo evropské země vůči Rusku podniknout?
Možnosti tu jsou. A máte naprostou pravdu v tom, že zavření kulturního centra Putina k žádné změně politiky nedonutí. V některých oblastech bychom mohli reagovat agresivněji.
Dostáváme se například do sféry, kde britská kybernetická rozvědka GCHQ neoficiálně přiznala zapojení do odvetných kybernetických úderů. Vy napadnete naše systémy, my napadneme vaše.
Mohli bychom se zaměřit například na žoldnéře z Africa Corps působící v Africe, mimo území Ruska se nachází celá řada ruských aktiv, na které lze různými způsoby cílit. Nicméně klíčem – ačkoli je to velmi neuspokojivá odpověď – zůstává odolnost a obrana. Není to sexy, ale jediným důvodem, proč Rusové tyto útoky provádějí, je jejich přesvědčení, že fungují.
Znáte staré britské válečné heslo „Zachovejte klid a pokračujte“ (Keep calm and carry on). V mnoha ohledech musíme dělat přesně to a zároveň investovat reálné prostředky do kontrarozvědky a policie. Hodně se teď mluví o budování evropských ozbrojených sil, což je správné, ale vedle tanků, letadel a lodí si musíme uvědomit, že pro čelení hybridním operacím jsou finance vkládané do zpravodajských služeb, policie a společenské soudržnosti stejně drahocenné.
Jde o odolnost a o to, aby tyto útoky nevycházely. A když už k nim dojde – stejně jako jsme to dělali u terorismu, který také nelze zcela vymýtit –, nesmíme dopustit, aby nás donutily změnit naši společnost. Ukažme Rusům: „Klidně si tyto útoky provádějte, ale nic tím nezměníte. Nezastaví nás to v tom, abychom byli otevřenými demokratickými společnostmi podporujícími Ukrajinu.“