„Na jedno“ se spisovatelem Rudišem. Pivo jako průvodce Evropou i tekutá magie – Aktuálně.cz

Literát, který znovu a znovu píše o železnici, středoevropských dějinách a o pivu. I tak sám sebe představuje česko-německý spisovatel Jaroslav Rudiš. O dějinách píše průběžně, jeho knihu Návod k použití železnice před třemi lety v překladu Michaely Škultéty vydal Labyrint. A stejné nakladatelství zásluhou téže překladatelky vydává i jeho publikaci Na jedno, zaměřenou na již zmíněný chmelový mok.

Jde o jakéhosi literárního průvodce evropskou kulturou hospod a pivovarů, za nimiž ovšem většinou jezdí právě vlakem. Přičemž někteří ho vaří v klášteře, jiní i v miniaturní kuchyňce v paneláku. Pivo v knize funguje jako prostředek k vyprávění o významných pivních regionech a hospodách Česka a Evropy. Rudiš navštěvuje svoje kamarády od Terstu po Island, zkoumá lokální historie výroby různých druhů piva, jejich chuťové odstíny i to, jaký vztah k nim měli tamní literáti nebo skladatelé.    

Pivo přitom není jen spojovacím tématem jednotlivých kapitol, ale z autorova úhlu pohledu spojuje i jednotlivé národy či náboženství. Například když se tekuté zlato začalo vařit v Sarajevu, pustila se do jeho pití podle Rudiše celá Bosna a Hercegovina: „Všichni se do něj zamilovali. Katolíci, židé, ano, jistě i leckterý muslim.“ A ukazuje se být i pojítkem mezidruhovým: autor podotýká, že existuje dokonce i nealkoholické pivo pro psy připravované ze sladu, masového vývaru a bylinek.

Magický prostředek stírající hranice  

Spisovatel připouští, že kolem konkrétních regionálních značek mohou vznikat určité řevnivosti, jako třeba v případě Kolína nad Rýnem a tamního piva Kölsch na straně jedné a düsseldorfského Altu na straně druhé. (Nahlas přiznat, že vám chutná oboje, může být osudovou chybou: „Za to by vás v Kolíně shodili z železničního mostu do Rýna a v Düsseldorfu nejspíš taky.“) Většinou se ale autor snaží hledat spíše smírné případy a rozepisuje se o Wuppertalu, což je podle Rudiše nejtolerantnější pivní město v celém Německu. Jeden jeho přítel tam obě konkurující si piva konzumuje současně (dělá si z nich mix, kterému podle převládající složky říká buďto Kölschalt nebo Altkölsch).

Ale hlavně je pivo pro Rudiše téměř magickým prostředkem, který narušuje hranice mezi mrtvými a živými i mezi naším všedním světem a nadpřirozenem, ostatně jednou z prvotních funkcí piva možná byla ta nábožensko-kultovní. Právě v hospodě se vám „pod vlivem“ může jiný štamgast přímo před očima transformovat v bájného a pohádkového Krakonoše: „Šedočerné vlasy měl čím dál delší, stejně jako vousy a nehty, a kruhy pod očima tmavly a tmavly. Vypadaly skoro jako dva popelníky.“ Jistý autorův přítel prý zase v pivním opojení rád navštěvuje hřbitovy, kde u hrobů slavných osobností přespává. Tvrdí, že tam s duchy zemřelých nadále popíjí a vede s nimi rozhovory o životě a smrti. Hřbitov přirovnává k pivní zahrádce, kde se v noci scházejí mrtví, vyprávějí si a smějí se, hádají se a zase smiřují, podobně jako živí. Na hřbitově zkrátka pro dotyčného „hospodský život pokračuje donekonečna“.

Navíc v Rudišově pojetí pivo otevírá stavidla nejen lidské fantazie, ale i lidského potenciálu, takže se pod jeho vlivem každý může přechodně stát filozofem či básníkem. U piva se probírají existenciální otázky: Proč si lidé místo rvačky raději spolu nedají pivo? Existuje život po pivu? Není celý svět jen jeden velký klam? Nerozpustili jsme se my lidé už dávno v pivu?

K tomu ale autor ironicky dodává, že místo posledního, osudového piva, které by konečně vyřešilo všechna dilemata a problémy světa, nakonec vždycky následuje spánek. Člověk se pak musí druhý den vrátit a sisyfovsky „začít s pivní filozofií zase od začátku“. A podobně podotýká, že i lidé alkoholem proměnění v literáty se musí v hospodě krotit: když prý autor kdysi v mladistvém nadšení chtěl s kamarády v liberecké hospodě U Luků nahlas předčítat z Hrabalových knih, hospodský jim to zakázal: „Kluci, ukliďte to, tady jste v hospodě, a ne v knihovně. Jinak máte s pivem utrum!“

Hospoda jako zdroj tvůrčí inspirace

V téže hospodě se ale Rudiš dle svých slov naučil poslouchat a přišel na to, že nejlepší příběhy se dají najít právě v prostředí „osvěžoven“. Celá jeho kniha je plná drobných hospodských historek, komických i hořkosladkých. Pivo a hospody v ní představují samostatné univerzum, které jako by zahrnovalo všechny aspekty lidského života. Dobře to ilustruje vyprávění o tom, jak v jedné vesnici v Českém ráji údajně křtí děti pivem: „A mrtvé pivem omývají, takříkajíc jako poslední pomazání. A do rakve jim na poslední cestu dávají dvě tři lahve piva. Jako proviant. Jako pozdrav na onen svět.“

To samozřejmě nelze brát doslova, je to spíše básnická nadsázka, orální legenda či prostě hospodské pábení. Nicméně pozor, některá tvrzení, u kterých bychom se mohli zdráhat brát Rudiše vážně, mají reálné jádro. Například když píše, že pražského hospodského Jakuba Pinkase lidé dodnes uctívají, scházejí se u jeho hrobu a odtud pak putují pivní trasou zpátky k jeho lokálu: minimálně při příležitosti 220. výročí jeho narození se taková pouť opravdu uskutečnila.

I když kniha často balancuje na hranici reality, fikce a nadreálna, velkých dějin a drobných osudů bezejmenných občanů či tragična a komična, v jednom je zcela jednoznačná. Čtivě a někdy i dojemně dokládá, jak významnou roli hraje pivo v životě i myšlení autora, ale také v evropských kulturních dějinách.