Malíř a fotograf v ní pod kurátorským vedením Otto M. Urbana obnažuje nejen lidské tělo, ale především to, co se za ním skrývá – zranitelnost, samotu a stud, jimž se člověk za normálních okolností dokáže vyhnout. Výstava potrvá až do 25. října, vstup je zdarma.
Poledne, které nic neomlouvá
Název výstavy odkazuje k okamžiku dne, kdy jsou stíny nejkratší a nic už se nemá kam schovat. Přesně to je i ústřední téma Herzovy tvorby – moment, kdy člověk ztrácí poslední ochranu a stává se viditelným sám sobě. „Poledne bývá spojováno se světlem a vrcholem dne. V Herzově pojetí však není idylické. Je prudké, nemilosrdné, téměř bolestivé. Je to chvíle, kdy mizí stínové útočiště a člověk je vystaven světlu bez možnosti úniku. Čím více světla na Herzovy figury dopadá, tím zřetelněji však vystupuje jejich tajemství,“ popisuje koncept výstavy kurátor Otto M. Urban.
Nahota v Herzově podání přitom není erotickým motivem ani estetickou hrou s tělem. Je metaforou duševního odkrytí – stavem, kdy tělo přestává být jen tělem a stává se, jak plasticky formuluje sám kurátor, obrazem, který „prošel procesem zranění“. Skvrny, stékající pigment, rozpité a narušené povrchy pláten podle Urbana vytvářejí dojem, že zranitelný není jen zobrazený člověk, ale i samotné plátno. Odhalení je tu paradoxně vždy spojeno se zachováním tajemství – obraz se otevírá, ale nikdy se úplně nevzdává.
Nahota jako stav existence
Ke kořenům své tvorby se v doprovodném textu k výstavě vyjadřuje i samotný autor, který se otevřeně hlásí k odkazu Friedricha Nietzscheho. Herz popisuje poledne jako „hodinu nejvyššího přitakání“, v níž mizí veškerá přetvářka: „Den a jeho poledne je hodinou nejvyššího přitakání. Tehdy jsou stíny nejkratší a všechno, co se chtělo skrýt, je přinuceno vyjít na světlo. Moderní člověk si uvykl hledět na nahotu skrze erotiku nebo morálku. Nahota však není argumentem ani pro rozkoš, ani pro ctnost. Je stavem existence,“ píše Herz. Svá díla přitom nechápe jako vzpomínku na tělesné splynutí, ale jako „ztělesnění okamžiků, v nichž se člověk přibližuje své nejvyšší možnosti – neskrytosti“.
Herzova díla vyrůstají z vnitřní izolace
Siegfried Herz (*1986) je český umělec, jehož tvorbu už léta formuje fascinace ženou a proměnami, kterými prochází lidská duše. Pracuje s širokou škálou technik – od kresby uhlem přes malbu tuší a akrylem až po malbu kávou, která se stala jedním z jeho rozpoznatelných rukopisů. Kromě výtvarného umění se věnuje i klasické fotografii, komponuje hudbu a píše poezii. Jeho inspiračním zdrojem jsou umělci přelomu 19. a 20. století, jejichž díla podle vlastních slov vnímá jako způsob spojení s podobně naladěnými tvůrci minulosti.
Přesně tento neklidný dialog mezi symbolismem, raným expresionismem a dekadentní melancholií zmiňuje i Otto M. Urban, když popisuje Herzova díla jako obrazy, které „se i dnes objevují jako zjevení“ z pozapomenutého času – nikoli jako stylizovaný návrat do minulosti, ale jako důsledek hluboké vnitřní izolace, z níž Herzova tvorba vyrůstá.
K výstavě vyšel i doprovodný katalog s texty autora a kurátora v grafické úpravě Jany Vahalíkové. Zájemci o hlubší vhled do Herzovy tvorby mohou navštívit komentovanou prohlídku, naplánovanou na středu 7. října od 18:00 hod.